Caxias do Sul, nebo také Caxiana, to je malý kousek italských Benátek uprostřed Brazílie. Dnes skoro půlmilionové město, které je součástí jihobrazilské metropole Rio Grande do Sul, totiž za svůj vznik vděčí imigrantské vlně z konce devatenáctého století. Už z hlediska užitého umění a poměrně obsáhlého výčtu památkově chráněných historických budov je fascinující vidět, jak si budovy ryze italského střihu vedou v nešetrném tropickém jihoamerickém klimatu. Dochované vznosné stavby městu dodávají nevšední a křehkou krásu, která tu je v silném kontrastu s letitou průmyslovou zástavbou.
Kousek domova v láhvi
Právě ta formovala počátky a charakter této benátské enklávy: i když jsou okolní stráně pokryty vinicemi a dokonce háji olivovníků, Caxias do Sul byla v první řadě velkou manufakturou, zpracovávající suroviny z celé tehdy ještě divoké Brazílie. Z kmenů stromů vzácného dřeva se tu stávaly fošny, hranoly a trámy; vyčesávala se tu srst lam, pytlovala se vybělená bavlna a chystal kaučuk k expedici za oceán. Jediným vnitřním pojivem vysídlené komunity prý bylo víno, které už po několika generacích pokusů přesahovalo svými kvalitami italskou produkci.
I proto se středobodem zdejšího života stala Luiz Michielon Winery, která od roku 1920 zásobovala místní a později i zbytek světa vínem. Z domáckého podniku se brzy stal regionální gigant, velký vinařský závod, který si rozlohou svých cihlami obkládaných hal a kvelbených sklepů nezadal s průmyslovými dílnami v okolí. Vinařský komplex včetně přidružené výroby (kterou obsadili bednáři, tesaři a kováři) byl vystavěn v manchesterském stylu, začal být nazýván prostě Fabbrica. A brzy se stal dominantou celého Caxias do Sul.
Fabrika odchází, ale s ní i kus minulosti
Nešlo přitom jen o velikost areálu a výraznost budov, ale také o produkci „tradičního“ alkoholického nápoje, který vytvářel niterné spojení s domovem. Je to prostě podobné, jako by si Češi v Indii vystavěli pivovar plzeňského střihu. Zdroj tekuté radosti. Existence Luiz Michielon Winery nebyla bez problémů: ve válečných letech zasáhla podnik ekonomická krize, a do sedmdesátek se už pořádně nevzpamatoval. V roce 1977 byla ukončena výroba, a celý areál chátral. Významná část jeho rozlohy byla později stržena, aby učinila místo moderní zástavbě rostoucího města.
Předmětem zájmu architektů z brazilského studia GD Studio Arquitetura se stala izolovaná zachovalá část vinařského závodu, která byla dostavěna v roce 1943. Ta byla v roce 2002 navržena k památkové ochraně, ale město o dvě léta později (poté, co si nechalo provést kalkulaci nákladů na konzervaci budov), tento návrh stáhlo. „Nevidělo totiž potenciál v záchraně budov, které jen kromě své prosté existence nemají pro život města žádný význam,“ vysvětluje vcelku pochopitelné rozhodnutí Carolina Onzi Giovanella, jedna z pěti žen, které zmíněné studio tvoří.
Nové využití starých objektů
Objektům tedy hrozilo další chátrání, nebo rovnou demolice. „S tím se ale místní smířit nehodlali. Fabbrica totiž není jen materiálním odkazem minulosti, ale i vnitřní součástí našeho dědictví. Je to soubor budov, který je silným pojítkem s disidentskou minulostí. Jeho odstranění by vytvořilo nebezpečnou mezeru v tom, jak lidé v Caxias do Sul chápou svůj původ v jižní Americe a své postavení v historii,“ říká architektka Mônica Randon Debortoli. A tak byli lidé z GD Studio Arquitetura postaveni před řešení, jak zachovat hodnotu objektu pro kolektivní paměť místních, a přitom z něj učinit něco smysluplného, než jen skanzen z dávných časů.
Motivům architektů přitom silně nahrávala skutečnost, že se za zachování budov Fabriky postavili místní podnikatelé. Ti také dodali část návrhů, jak by se s budovami dalo naložit. GD Studio Arquitetura tak nakonec muselo řešit „jen“ to, jak prosvětlit historickou zástavbu. Tedy které části ponechat, které stáhnout na holý skelet, a jakým nejlépe dopřát konzervaci (potažmo z bezpečnostních důvodů demolici). Zachován zůstal například fragment původního komína, jehož výška byla výrazně snížena v roce 2004. Pořád je ale symbolem místa.
Prostor pro lidi, i pro tradice
V areálu bývalé Luiz Michielon Winery se tak začal rodit nový otevřený prostor, který se stal polo-veřejnou plochou pro společenské a kulturní kontakty. Polidštit surově industriální tovární komplex pomohla nejen zeleň, ale i série nejrůznějších interaktivních a relaxačních prvků. Fontány, lavičky, květináče byly ale jen viditelnou výplní. Práce architektů se týkala méně zjevných, ale o to podstatnějších věcí. „Například bylo zapotřebí kompletně vyřešit drenáž,“ prozrazuje Natália Molinari Viapiana. „Vydlážděná plocha totiž odváděla veškerou srážkovou vodu přímo do ulic, což nebylo dále možné.“
Odpovědí bylo vytvoření zasakovacích pruhů a vytvoření pochozích palub, případně vyvýšení některých úseků nad horizont. Nejrůznější kovové prvky a zábradlí pak vytváří vazbu na původní industriální povahu místa. Některé úseky bylo zapotřebí stabilizovat, jiné vyčistit a zbavit suti. Část původních továrních nástrojů (například cisterny, lisy nebo buchary) pak byla přemístěna z originálních pozic na jiná, esteticky příhodnější místa. Došlo také k zazemění suterénu u části objektů, zvláště tam, kde vlhké a podmáčené sklepení ohrožovalo statiku staveb.
Místo vinařství pivovar
K zachování charakteru budov výrazně přispěla i „původní“ střešní krytina z pálených tašek. Ta z části skutečně pocházela z místa areálu, a po očištění byla využita znovu. Zbylá pak byla zakázkově vyrobena. Na střechách je osazena pod úhlem 30° a 45°, tak jako dříve. Ve zpřístupněných interiérech budov pak výrazný podíl na úpravách sehrálo stržení původních stropů. Tím došlo k odhalení podpůrného trámoví, které bylo ošetřeno a oživeno nátěrem. Nezbytnou součástí díla bylo jeho zpřístupnění handicapovaným. A jaký je tedy výsledek?
Práce GD Studio Arquitetura přinesla městu nový společenský komplex, epicentrum komunitního života. Z nevyužitelné ruiny vytvořila smysluplné a hodnotné dílo. Na ploše 2300 metrů čtverečních bylo vytvořeno zázemí pro místní minipivovar Salvador, pizzérii, restauraci. Přidružené komerční prostory nabídnou městu 250 pracovních míst, nebo třeba hlediště s diváckou kapacitou 450 míst.
Náklady se vyšplhaly na 3 miliony reálu, což není úplně málo. Ve skutečnosti by ale ta samá suma byla zapotřebí jen na konzervaci budov, bez vytvoření přístupného komplexu. Město tak vlastně ušetřilo dvakrát. A Fabricca zůstává dál součástí historie Caxias do Sul.
Údaje o projektu
| Architektonické studio: | GD STUDIO ARQUITETURA LTDA. |
| Lokalizace: | R. Rafael Rossi 11., de Lourdes, Caxias do Sul, Brazílie |
| Vedoucí projektu: | Carolina Onzi Giovanella, Cláudia Geremia, Mônica Randon Debortoli, Natália Molinari Viapiana, Sabrina Morais Monaretto |
| Dodavatel stavby: | Paris Administração e Participações LTDA |
| Drenážní systém: | JN Construções e Funilaria |
| Strukturální design: | Ekman Engenharia |
| Kov: | Serralheria Metalcalza |
| Osvětlení: | Magnani luz e energia |
| Elektrifikace: | Engenheiro Paulo Bolson |
| Hydraulika: | Hoffman Instalações |
| Tesařské a truhlářské práce: | Móveis Nova Arte |
| Krajinářský design: | Gilberto Blume |
| Akustika: | Rafael Heissler |
| Dodavatelé materiálu: | Qualiserv, Pisomold, Vivi Pasqual, Vidro Certo, Adilson |
| Rok dokončení (finalizace): | 2017 |
| Náklady: | 3 000 000 Rs |
| Zastavěná plocha: | 2390.69 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek