Ano, je krásné dotknout se historie, a zpoza promrzajících oken cihlového vícepatra řadovky sledovat život ve světě tam venku, kde už vynalezli izolaci, třívrstvé sklo a kvalitní vytápění. Klasické viktoriánské domy v centru jsou zrovna tak požehnáním jako prokletím, protože jsou dokonale svázány pravidly památkově chráněné zástavby. Na jejich fasádě do ulice nesmíte změnit nic, patro nepřidáte, a prostoru k rekonstrukci tak mnoho nezbývá. Přesto tu pořád jeden směr pro expanzi a slušnou přestavbu zůstává. Můžeme mu třeba říkat „krok zpátky“.
Londýňané raději nevědí, že mají dvůr
Kouzlo přístupu architektů z kanceláře Goundry+Ducker tkví v tom, že si vzpomněli na to, na co by raději většina obyvatel řadové zástavby Londýna zapomněla, že má. Dvorek za domem. Zanechte prosím předčasného nadšení: vzhledem k velmi úzké fasádě viktoriánských domů se tu obvykle nebavíme o prostorném travnatém dvorečku plném svěží zeleně a stromků. Ne, tyhle dvorky jsou tak minimální, jak jen mohou být, a ze stínu vrhaného domem před nimi vlastně nikdy nevystoupí. Jsou dost často špinavé, stísněné, vydlážděné. Historicky jsou tím místem dehtových kůlen, kam se odkládalo nejprve dřevo, později uhlí a úplně nakonec nepotřebné vybavení domů.
Boudičky na dvorcích viktoriánských domků v londýnské řadové zástavbě mají prostě blíže ke skládkám odpadků; jsou dobrým důvodem, proč si na okna směřující do dvora pořídit hutný závěs. Na očích je mít nechcete, a raději ani nemyslíte na to, co se v nich vlastně odehrává. Jenže právě tenhle ztracený prostor architekty z Goundry+Ducker oslovil, když začali řešit kompletní rekonstrukci domu v Lauriston Road, na pomezí Borough a Hackney. Ve čtvrti, která už londýnštější být snad ani nemůže.
Pod horizont všednosti
Zdejší nový majitel, jejich klient, byl poněkud nešťastný. Rád by zdejší dvoupatrový dům, řešený dosud jako dva samostatné byty a přístěnek, učinil novým sídlem pro svou rodinu. Proto potřeboval o polovinu méně kuchyní, ale dvakrát tolik pokojů k obývání, než kolik jich bylo momentálně k dispozici. A když už je řeč o kuchyni, měl na mysli kuchyni opravdovou. Žádnou tmavou špeluňku, ale příjemný světlý prostor, ke kterému by přiléhala neméně sympatická rodinná jídelna. Jak tohle nesplnitelné přání realizovat? Krokem zpět, respektive rozšířením, expanzí celého domu na dvůr.
Místo zanedbaných kůlen přišel hluboký výkop, který dostal základ přístavby 1,5 metru pod horizont. A pak už to bylo vlastně snadné. Zahloubený přístavek má podobu obdélníkového kuchyňského stolu, jehož nohy jsou z betonu. Výplní prostoru je sklo, cihla a malované omítky. Podpůrný kruhový ocelový sloup nesoucí stávající dům má stejné rozměry jako betonový sloup ve fasádě. Velké střešní okno, usazené nad jídelním stolem, přináší světlo do zadní části místnosti. Okna jsou kovová s jednoduchým křížovým vzorem, který odráží vzor původního domu.
Inspirací pro ostatní
Architekti z Goundry+Ducker si mohou za nalezení „směru rekonstrukce“ blahopřát. A také si do kanceláře pořídit novou poličku na ocenění. Jen za loňský rok jich sesbírali osm a další se hrnou, protože jejich nápaditá variace na téma renovace městské zástavby rozzářila oči polovině Londýňanů. Těch, kteří se tísní v podobně nevyhovujících stísněných bytech, pamatujících ještě pravidelné čajové dýchánky o páté. Osobně si prý architekti nejvíc považují hodnocení NLA (New London Architecture) v soutěži Don’t Move, Improve! (doslova: neustupujte, vylepšujte), kde skončili druzí ze 130 projektů.
Proč? Protože tahle soutěž bezezbytku naplňuje jejich představu o hledání schůdných řešení moderní rekonstrukce starých domů.
Sdílet / hodnotit tento článek