Zapomínat na minulost a práci minulých generací se nevyplácí. Můžeme tak snadno ztratit to, co pro nás kdysi vybudovaly. Jednou z neprávem historií opomenutých osobností československé architektury byl například Vladimír Grégr, kterého si s pozoruhodnou meziválečnou tvorbou dnes spojují jen velmi pozorní posluchači přednášek moderní architektury. Přitom právě jeho invence se zrcadlí v řadě vil na Barrandově, které jsou krystalickým ztvárněním českého funkcionalismu. Grégr, který mimochodem stojí i za futuristickým designem železničního vozu Slovenská strela, do dobově populárního stavebního trendu dokázal vplést řekněme lokální, rustikální prvky. Sloh, který čerpal inspiraci na západě, dokázal přiblížit regionálním podmínkám. Aniž by jej nějak ochudil, dokázal jej posunout dál. Vila, zvaná Indiánská loď, je toho dokladem.
Loď na klidné hladině
Znalci problematiky většinou obsáhle řeší, jakým způsobem Grégr v mezidobí 1928-1936 dospěl k tomu, že Indiánská loď je sice po všech stránkách (pozdním) funkcionalismem, ale přitom má velmi aerodynamické proporce. Hovoří se o kombinaci kalifornského vilového stylu, typické pro z plamenů znovuzrozené San Francisko a novo-španělský koloniální styl, to vše konfrontované s romantickým tvaroslovím. Netušíme. Podstatné je, že jeho projekt zaujal tehdejší barrandovské „developery“, bratry Havlovy, kteří mu umožnili realizovat jeho tvarově vzdušné pojetí. Indiánská loď (podobně jako šest jeho dalších realizací na Barrandově) je v Čechách asi to nejvýraznější dílo, které vám může připomenout domy hollywoodské smetánky a oscarových hvězd stříbrného plátna.
Foto: BoysPlayNice Photography – J. Skokan & M. Tůma
Nepřehlédnutelná a přitom nenápadná stavba
Indiánská loď překvapí kónicky vedenými obvodovými stěnami, fasádou s nápadnou, jasně strukturovanou a nahrubo škrábanou omítkou. V interiéru pak nevšedně zapracovanými dřevěnými obklady. V některých ohledech se až puritánsky přidržuje čistoty původního stylu, v jiných aspektech je až hravě kreativní. Protože je postavena na nepravidelném protáhlém půdorysu; směrem do ulice je přízemní, do zahrady ve svažitém terénu dvoupodlažní. V uliční části je bez dalších detailů pouze s podélným pásovým oknem v přízemí a prvním patře. Přilehlá terasa má zděné zábradlí kombinované s dřevěnými prvky a je kryta plochou stříškou podepřenou dřevěnými pilíři.
Její zádveří je kryté, obložené dřevem a doplněné luxferovou stěnou tvořící závětří. Boční jihozápadní fasáda má ve své levé části dřevěný, částečně prosklený arkýř. Vilu od ulice odděluje vydlážděný úzký pás příjezdové cesty ke garáži. Je to svým způsobem klenot a její prvotní majitel, československý velvyslanec v irském Dublinu, Pavel Růžička, se tak k ní i choval. Jenže ne každý viděl zdejší potenciál stejně. V turbulenci divokých poválečných letech se stavba dočkala řady nešetrných zásahů, při které byla jen obytnou skořápkou, ne mimořádně hodnotným dílem.
Foto: BoysPlayNice Photography – J. Skokan & M. Tůma
Kam se poděla ta památka?
Stavební zásahy se negativně promítly do jinak účelně řešených dispozic, oddělujících původně jednotlivé funkce objektu. Neprospěla mu ani výměna oken, nebo přistavení garáže. To, co bylo na Indiánské lodi čisté a originální, prostě dostalo plný zásah. Když se v listopadu roku 1992 stala kulturní památkou České republiky, z její původní slávy už toho mnoho nezbývalo. Jenže co s tím? Jedna věc je truchlit nad ztrátou cenného příspěvku architekta, případně snaha o plnou renovaci. Ale upřímně, nikdo nechce žít ve skanzenu. Takže když byli osloveni architekti Dalibor Hlaváček a Ludvík Holub ze studia Idhea, museli se poprat s tím, jak oživit a rekonstruovat původní potenciál stavby, ale přitom jí dodat i něco ze současných kvalit bydlení.
Zachovat charakter, který se ztratil
Co o projektu rekonstrukce sami zmiňují? „V rámci prací na projektu jsme se snažili o zachování všeho podstatného a odstranění všeho zbytečného.“ Nebyl to zrovna skromný cíl. Zachování identity stavby, která je čištěna od kulturně-stavebního nánosu, ale přitom prováděná tak citlivě, aby reagovala na potřeby dnešní doby. „Díky venkovnímu výrazu byla prohlášena za kulturní památku a my jsme se snažili, aby její unikátní figura, okenní výplně, charakter omítky i architektonické detaily zůstaly zachovány,“ doplňují architekti. Úpravy na Indiánské lodi tedy v zásadě spočívají v očištění domu od necitlivých nánosů z 80. let a vyzdvihnutí unikátních prostorů i architektonických detailů, adaptaci na současné standardy bydlení při maximálním respektování původního charakteru domu.
Foto: BoysPlayNice Photography – J. Skokan & M. Tůma
Minulostí unavený dům se probouzí
A aby to nebylo snadné, bylo se nutné vypořádat se stavebně-technickými problémy. Které přirozeně vyplývaly z použitých dobových konstrukcí a materiálů. Proč? Dům byl totiž původně navržen jako železobetonový skelet s výplní z dutinových tvárnic, tedy z kombinace materiálů, které se už za 77 let poněkud přežily. Práci na projektu předcházel stavebně-technický průzkum, včetně měření prostupu tepla oken a stěn a termovizní snímkování. Indiánská loď v této zkoušce neobstála zrovna dobře. Měření ukázalo výrazné tepelné mosty u skeletové nosné konstrukce, nedostatečné tepelně-technické parametry střechy a vlhkost stěn v podzemním podlaží. „Ale na druhou stranu součinitel prostupu tepla oken se ukázal jako překvapivě dobrý,“ dodávají architekti.
Na základě těchto zjištění a s cílem zajistit kvalitní vnitřní prostředí bylo nezbytné přistoupit k úpravám, které spočívaly ve výměně skladby střechy a zateplení fasády pěti centimetry izolantu. Kombinací hydroizolačních a technických opatření architekti dosáhli zvýšení využitelnosti podzemního podlaží, což v původním stavu nebylo možné. Zároveň zpracovali energeticko-ekonomickou studii, na jejímž základě se přistoupilo k vytápění a ohřevu teplé vody prostřednictvím plynového kotle. Vytápění bylo řešeno jako podlahové v kombinaci s trubkovými radiátory, které interiéru propůjčují nezaměnitelný charakter. Suterénní podlaží bylo doplněno o vzduchotechnickou jednotku, která zajišťuje trvalé větrání pro případ průniku vlhkosti z exteriéru.
Foto: BoysPlayNice Photography – J. Skokan & M. Tůma
Oživení významných prvků
Jak bylo už zmíněno, pro vnější „výraz“ objektu byla charakteristická hrubá škrábaná omítka. Jenže ta už byla v dezolátním stavu, „přes veškeré snahy neopravitelná“. Proto se architekti rozhodli přistoupit k její výměně. Podařilo se jim najít takové technické a estetické řešení, které bylo téměř totožné s původním, a to včetně zachování barevnosti i struktury. Vše samozřejmě s maximálním citem: aplikaci nové omítky předcházelo opakované vzorkování a testování napojování struktury v ploše fasády.
Pro dům jsou charakteristická dubová okna různých tvarů a velikostí. Architekt Grégr je komponoval s ohledem na vnitřní prostory, výhledy do krajiny i na celkový výraz stavby. Okna se podařilo realizovat jako přesné kopie původních včetně povrchové úpravy, dokonce i kování bylo repasováno a znovu použito. Truhlář prý strávil na stavbě více než rok, okno po okně odvážel do dílny, aby kopie mohly být opravdu přesné.
Foto: BoysPlayNice Photography – J. Skokan & M. Tůma
„Interiér vůčihledně trpěl nepůvodními nánosy a „přílišnou kreativitou“ majitelů z druhé poloviny 20. století,“ dodávají architekti. „Usilovali jsme o odstranění těchto naplavenin a zdůraznění originálního konceptu, který byl jednoduchý a přitom velmi působivý. Změny dispozic oproti původnímu řešení jsme prováděli pouze minimálně, s ohledem na současné provozní nároky.“
Nový život ve starém domě
Srdcem domu je převýšený obývací pokoj s krbem a prostorem pro klavír, který se do fasády propisuje vysokými, na středu otvíravými okny. Na něj navazuje jídelna a bývalá knihovna, která dnes plní funkci ložnice. Všechny tyto prostory jsou servisně obsluhovány z chodby při severní fasádě tak, aby personál nerušil život obyvatel. V patře se nachází tři ložnice, oproti původnímu řešení byla doplněna pánská koupelna. Důležité bylo řešení suterénu, kde se díky odvlhčení zpřístupnila možnost využít ho jako plnohodnotnou součást domu (nyní jsou zde umístěny dvě šatny, domácí práce, technická místnost a zázemí pro personál). Charakter vily podtrhují detaily dřevěných prvků, obvykle z tmavě mořeného dubu. Tyto prvky, které odkazují na zmíněné americké inspirace, se podařilo zachovat, ať už se jednalo o velké dveře posuvné do pouzdra s unikátním „vyhazovacím“ kováním nebo detaily zábradlí, krbu a rámování oken.
Svou práci architekti ze studia Idhea shrnují tak, že: „Kvalita celé rekonstrukce nespočívá v nějaké objevnosti, ale spíše v pokoře k původnímu řešení. Štěstí bylo, že klientem byla osvícená dáma, jejímž posláním je péče o rodinný odkaz a tento přístup jí proto byl vlastní. Snažili jsme se zachovat krásu i historickou hodnotu domu a zároveň naplnit současné estetické, funkční i technické požadavky.“ Sluší se zmínit, že jejich citlivý tvůrčí přístup k projektu byl oceněn BigSee Architecture Award 2019 a stal se také finalistou XXVI. Grand Prix Obce architektů.
Údaje o projektu
| Název projektu: | Indiánská loď |
| Typ projektu: | rekonstrukce funkcionalistické vily |
| Architektonické studio: | Idhea |
| Lokalizace: | Barrandovská 307/25, Hlubočepy, Praha, Česká republika |
| Vedoucí projektu: | Dalibor Hlaváček, Ludvík Holub |
| Klient: | soukromá osoba |
| Využitelná plocha: | 584 m2 |
| Zahájení projektové činnosti: | březen 2014 |
| Rok dokončení: | 2017 |
Sdílet / hodnotit tento článek