Co přesně je – respektive byla – ona Westergasfabriek? Byla to jedna z největších továren – plynáren. Z uhlí se tu vyráběl plyn, využívaný ve většině nizozemských měst pro pouliční osvětlení. Původně továrna sloužila zámořským provozovatelům, průmyslníkům z britské společnosti Imperial Continental Gas Association, později se stala podnikem ryze nizozemským. Svou zástavbou pokrýval její areál plochu téměř čtyř hektarů. Nacházelo se zde několik rozměrných plynojemů, velké kryté uhelné sklady i otevřené navezené haldy, čistírny určené k praní koksu, velká vodárenská věž a samozřejmě nezbytné kancelářské budovy a zázemí pro zaměstnance.
Místo oplývalo poměrně zajímavou industriální architekturou. Za její návrh byl odpovědný architekt Isaac Gosschalk, který připravil projekty pro většinu budov v komplexu. Z ukázky toho užitého bohatého stylu, jež byl přezdíván holandskou neorenesancí, se ale mohl těšit jen málokdo. Plynárna, zpracovávající uhlí v ohromných objemech, byla místem dusným, prašným a špinavým. Vidět tu nešlo skoro nic a bez kusu mokrého hadru na nose se tu nedalo ani chodit. Na sklonku 19. století se zkrátka na životní prostředí nebo zdraví zaměstnanců moc nehledělo, na prvním místě byl výkon.
Tomu ostatně podléhalo i umístění areálu. Plynárna záměrně ležela na kanálu Haarlemmertrekvaart, tak, aby sem uhlí mohlo být snadno dopravováno loděmi i železnicí. Ze zdejšího uhelného překladiště pak mířily koleje do přidružených provozů, lihovarů. Procesy praní a zplyňování koksu se tu samozřejmě katastrofálně promítaly do kvality ovzduší i čistoty vody v kanále, lokalita patřila k těm nejtoxičtějším v celém Amsterodamu.
Uhelný plyn definitivně pozbyl svůj význam pro Nizozemsko v 60. letech minulého století, kdy také byla výrobní část Westergasfabriek uzavřena. Ještě dalších dvacet let sloužila dál, jako součást distribuční sítě plynu.
Návrat k přírodě
Že to tu asi po definitivním ukončení provozu nevypadalo hezky, to se dá asi vcelku odtušit. Město také od 80. let poměrně marně řešilo, jak s pozůstatky továrny-plynárny naložit. Byla to odpudivá jizva na tváři města, které se začínalo soustředit na rozvoj cestovního ruchu, a na tohle zkrátka nebyl hezký pohled. Areál si prošel sestupnou kaskádou alternativního využití. Nejprve sloužil jako ústřední sklad městských energetických podniků, poté přešel pod dopravní podnik – byly to servisní linky pro opravu autobusů. Následně tu fungovalo univerzální skladiště k pronájmu a nakonec vrakoviště.
Dešťové záhony pomáhají ochladit město a zdobí okolí. Park U Kněžské louky po revitalizaci stále kvete
přečíst článekV 90. letech se, bez dalšího smysluplného využití, celý areál měnil v zarůstající ruiny. Přeci jen, ty nejmladší budovy tu stály od roku 1883, a prakticky po celou dobu bez důsledné údržby. V roce 1990 tak amsterodamskou radnicí prošel návrh na demolici celého komplexu, protože hodnotného k zachraňování už tu prý nebylo nic. Využití území, které bylo silně kontaminované těmi průmyslovými nánosy, se ale hledalo těžce. K zástavbě se parcely Westergasfabriek nehodily. A nezbytnost nákladné rekultivace, remediace území, měla z principu navazovat na nějaký další program.
Jaký? O tom se bouřlivě diskutovalo až do roku 2000.
Tehdy se konečně podařilo protlačit návrh, že na místě bývalé plynové fabriky by mohlo vzniknout něco, čeho je v Amsterodamu akutní nedostatek. Otevřených zelených prostranství, parků. Ne jen nějaké nahodilé městské zeleně, ale skutečného parkového areálu, veřejného prostoru s multifunkčním využitím. A protože tato idea korespondovala s celo-nizozemským odklonem od fosilních paliv a vysoce-emisní minulosti, byl schválen i ambiciózní projekt na zřízení Cultuurpark.
Prostor, na němž město ožije
Na jeho zpracování se podílela řada uznávaných architektonických studií, z nichž se pět podělilo o různé části zadání. Projevit svou invenci tak mohli například profesionálové ze studia Mecanoo, pod vedením Francine Houbenové, nebo respektovaný londýnský architekt veřejných prostranství, Neil Porter. Jednou z nejvýraznějších složek (pojmenovaných podlé té velkolepé změny využití Changement) byla Kathryn Gustafsonová. Ta mimochodem měla tento projekt „v šuplíku“ už od roku 1996. I z toho plyne, že architekti považovali prostor bývalé Westergasfabriek za výzvu ještě před tím, než byla otevřena úpravám.
Cílem bylo vytvoření pestré nabídky různých užitných programů – kulturních, sportovních, rekreačních – s tím, že hlavními uživateli by primárně byli místní obyvatelé. V návrhu mělo být akcentováno posílení přírodních kvalit prostředí, a též se muselo počítat se zahrnutím plochy pro konání kulturních akcí pod širým nebem, o ploše jednoho hektaru. To už vězelo na bedrech architektů ze studia Gustafson Porter + Bowman, kteří vyvinuli rafinovaný plán, počítající s vytvářením parkových zón, které se týkají konkrétně existujících prvků a kontextů lokality. Celkem tu bylo (po nezbytné remediaci) úpravami ovlivněno 135 000 metrů čtverečních plochy.
Kritickou součástí jsou vodní prvky, táhnoucí se podél kanálu Haarlemmervaart, který je současně jedním z hlavních přístupových bodů. Na něj pak navazuje široké lineární náměstí, které poskytuje veřejný rekreační prostor, a také spojení s přilehlým Tržním náměstím. Na jihozápadě zůstaly zachovány dvě historické stavby, plynojemy, sousedící s komplexem Cité des Artistes. Prostranství pak kromě vegetace doplňují zajímavé expozice vodních rostlin, ryb a „reflexní vody“ – různých bosých a lázeňských stezek. V severozápadním rohu parku vytváří blízkost aktivního zemědělského proti-povodňového poldru explicitně ekologicky orientovaný cirkulační systém, rozšířený o kořenovou čističku.
Když spolupracuje město, inženýři a krajináři: V Roudnici nad Labem ochlazují okolí díky záhonům. A vypadá to krásně
přečíst článekBývalá Westergasfabriek, dnes známá spíš jako Westepark, je tedy příkladem konglomerací mnoha využití – občanského, sociálního, komerčního, kulturního, rekreačního, ekologického – které funguje spíše jako svébytný živý prostor, než jen sekvenční okruh k procházce nebo konvenční park. Je to místo, které je pro život města potřebné.
Organizační schéma nepopírá průmyslovou minulost území, ale nachází v něm křehkou rovnováhu mezi kontaminací a přístupností, interpretací a odhalením zajímavostí. A nabízí velmi inspirativní příklad rozvoje potenciálu post-produktivních průmyslových areálu, které už dosloužily svému původnímu účelu, ale přitom mohou smysluplně fungovat dál. Cultuurpark Westergasfabriek je dnes považován za jeden z projektů, které definují úspěšný model rekultivace brownfieldů v rámci fyzicky zahuštěného městského kontextu.
Údaje o projektu
| Název projektu: | Cultuurpark Westergasfabriek |
| Typ projektu: | úprava brownfieldu, nový městský park |
| Architektonické studio: | Gustafson Porter + Bowman |
| Lokalizace: | WestePark, Amsterodam, Nizozemsko |
| Vedoucí architekt: | Kathryn Gustafson |
| Hlavní dodavatel staveb: | Marcus bv |
| Strukturální inženýring: | Pieters Bouwtechniek |
| Řízení projektu: | Northcroft Belgium sa |
| Konstrukční práce: | Tauw, Arup |
| Spolupráce: | Mecanoo |
| Dodavatelé materiálu: | Gravvellux, Stelcon |
| Klient: | město Amsterdam |
| Rok dokončení (finalizace): | 2006 |
| Projektem ovlivněná plocha: | 135 000 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek