S jistou drastickou nadsázkou můžeme říct, že kanalizace a čističky odpadních vod lemují hranice vyspělé civilizace. Za jejich dosahem se totiž většinou nachází regiony na kanalizační síť nepřipojené, rozvojové země utápějící se často v biologicky závadném materiálu. Hygienické konvence vyplývající z kanalizace však nejsou zadarmo, fungující infrastruktura tohoto typu vytrvale vyžaduje značnou péči a kontrolu. A také pokročilý systém nakládání s odpady, protože koncentrát usazených sedimentů z ní je svou biologickou toxicitou poměrně dost extrémní.
Když přijde na tuhý odpad, začínají problémy
V zásadě se dosud uplatňovaly tři varianty: vytěžený tuhý odpad z kalu zlikvidovat ve speciálně upravené spalovně, nechat jej deponovat na k tomu určené skládce nebo z něj po vysušení vyextrahovat materiál využitelný jako zemědělské hnojivo. Všechny tyto přístupy byly z hlediska nákladů na provoz energeticky velmi náročné, a přinášely jen částečný efekt ve formě snížení objemu rizikové složky. Univerzita RMIT v australském Melbourne nyní přichází s další, poněkud neotřelou variantou. Chtějí vyrábět z kanalizačních splašků cihly.
Výroba, respektive pálení cihel, je také energeticky náročnou záležitostí. Ale souběh výroby cihel a likvidace tuhých odpadů z čistíren odpadních vod bilanci zlepšuje. Proto tým profesora Abbase Mohajeraniho začal produkovat cihly, které obsahují v průměru 10-25 % podíl bio-solids z kanálů. A překvapivě vidí v tomhle produktu velký potenciál.
Jistota, čistota, úspory. Až do demolice
Cihly ze splašků samy potřebují jen 48,6 % energie na své vypálení oproti konvenčnímu materiálu. Skoro to vypadá jako win-win situace, že? Ale kritici pochopitelně namítnou, že materiál, který prošel kanalizací, musí být kontaminovaný. I s tím Mohajerani počítá a v laboratoři případnou závadnost materiálu testoval. První zpráva? Ano, materiál je kontaminovaný. Ale díky tepelné úpravě je tato kontaminace vázána uvnitř. Například těžké kovy jsou uvnitř fixovány s 99 % účinností.
Zhruba tady je třeba přiznat možnou budoucí komplikaci: nebezpečné kontaminanty jsou ve stavebním materiálu vázány po dobu životnosti, tedy do demolice stavby. Ta by nejspíš musela probíhat za speciálních podmínek, aby nedošlo znovu k uvolnění ekologické zátěže. Tenhle negativní fakt se pak v RMIT pokouší vyvážit jinými benefity. Třeba tím, že v laboratorních zátěžových testech cihly z kanalizace obstojí ve srovnání s tradiční pálenou cihlou. Je tu ale ještě jedna podstatná věc.
Cihlářská hlína? Materiál nám teče pod nohama!
Pálené cihly, kterých se ročně po světě vyrobí biliony, si kromě nemalého přísunu energie pro svou výrobu žádají ještě surovinu, jílovitou cihlářskou hlínu. A její zásoby se citelně tenčí (zatímco poptávka po cihlách rozhodně neklesá). Poměrný příspěvek „výplně“ z kanalizací by mohl tento trend minimálně zpomalit. Evropská unie loni vyprodukovala 9 milionů tun (a USA 7,1 milionů tun) těchto tuhých odpadů, které mají potenciál stát se stavebním materiálem. Zbavit se odpadu a najít novou surovinu, to už za trochu přemýšlení stojí.
Sdílet / hodnotit tento článek