Studenti na MIT se možná dost nudí, protože je napadlo pár takových prázdných plastových lahví mírně ozářit gama paprsky. Ano, výsledek byl decentně radioaktivní, ale dal se také mnohem snadněji nadrtit mechanickou cestou až na prach. Tato plastová příměs se pak bez problémů začlenila do betonu, který už byl obohacen o popílek ze spaloven. Až potud by to nebylo nic extrémního. Jenže jak potvrdily testy v laboratořích, výsledný beton s plastovou příměsí si v testech strukturní odolnosti stál až o 15 % lépe, než konvenční.,
„Klasické pokusy s běžným nadrcením až pulverizací plastů nevedly k zamýšlenému cíli,“ potvrzují studenti. „Beton byl nekompaktní a slabý. Ozáření ale proměnilo krystalickou strukturu plastů. Výsledná substance byla hutnější, s vyšším množstvím molekulárních vazeb. Jinými slovy, stala se soudržnější a pevnější.“ Podstatné pro běžné použití je, že po zapracování do betonu už materiál nevykazoval žádnou zbytkovou radiaci. „Paprsky gama jsou tak trochu jiný druh záření, který za sebou ve většině případů zbytkovou radiaci nezanechává,“ doplňují studenti.
Jak velký je podíl plastového prachu v novém druhu betonu? Překvapivě, nejlepších výsledků je dosaženo při relativně skromném objemu, který se pohybuje kolem 1,5 % podílu ve směsi. Je to málo? Jak upozorňuje docent inženýrských studií MIT Michael Short, beton je globálně odpovědný za produkci 4,5 % všech vznikajících emisí oxidu uhličitého. Zmíněný přídavek plastů do betonu snižuje tuto bilanci v celosvětovém měřítku produkce emisí o nějakých 0,0675 %. Vypadá to jako dost nepatrné číslo, ale jsou to „miliony tun oxidu uhličitého mizející jedním krokem“.
„Pokud budeme i nadále řešit proaktivní přístup ke snižování emisí skleníkových plynů, neměli bychom stranou nechat ani tuto oblast,“ dodává Short. Pokud by se mělo lidstvo rozhodnout, jestli bude zaplaveno plasty na souši nebo v mořích, anebo bude mít k dispozici kvalitnější stavební materiál, je odpověď jasná.
Sdílet / hodnotit tento článek