Falešná kůže vyrobená z pravé kokosové vody
V Indii zná pochoutku Malai každý: jedná se o osmdesátistupňovým teplem homogenizované kokosové mléko, které se vyšleháváním zbavuje tuku. V kuchyni, při výrobě krémových omáček kofta a karí, se bez něj neobejdete. A když jej necháte v hrnci pár dní? Pustí se do něj bakterie, které na jeho povrchu vytvoří nepříjemný celulózní pevný povlak. Právě tento jev se stal základem inovativního projektu. Začali experimentovat s přídavkem bakterií do odpadního mléčného produktu. Správný poměr a dodaná výživa pro konkrétní kmen bakterií (jaký, to je předmětem utajeného patentu) ale vytvoří z mléka Malai za 12 až 21 dní materiál ne nepodobný kůži. Pro bytový design, výrobce sedaček a potahů, je prý: „K životnímu prostředí odpovědnou a na zvířecí kůži nezávislou alternativou. Umělá kůže je biodegradabilní, vodě-odolná a naprosto veganská“.
Syntetický korek? Ideální izolace i hnojivo
Na biologickou rozložitelnost sází i přírodní izolace, která roste v biologickém inkubátoru. Tentokrát to není kenaf nebo ibišek, ale vlákna získaná z bobovité rostliny, lupiny (vlčího bobu). Pro jeho užití hovoří jeden podstatný ekologický fakt: v řadě zemí je totiž nepůvodním druhem, a invazně se tam šíří. Likvidovat jej je nezbytnost. Další zužitkování posekaných rostlin se tedy jeví jako slibný navazující krok. Výzkumníci a studenti z Islandské akademie umění v Reykjavíku dokázali izolovaná vlákna propojit a zhutnit, čímž vytvořili materiál ne nepodobný přírodnímu korku. Nepotřebovali k tomu žádná adheziva a syntetická lepidla, vše funguje na přírodní bázi. Z jejich laboratoří vychází produkt zatím o velikosti podložek pod myš, ale v budoucnu by mohlo jít o celé panely. S vynikající termo-izolační schopností, které by po skončení své životnosti mohly být bez komplikací rozemlety, a využity jako přírodní hnojivo.
Barvy, jaké svět neviděl
Výroba barev a nátěrů bezpochyby patří mezi chemicky „špinavé“ procesy, které životnímu prostředí rozhodně neprospívají. Laboratoře biodesignu Faber Futures proto v rámci projektu Coelicolor přichází se zajímavým protinávrhem: proč barvy chemickou cestou vyrábět, když si je můžeme brát přímo z přírody a beze škod a větší námahy? Základem jejich nechemických barev, které se dají využít ke koloraci textilií, tapet i upravených povrchů, se staly bakterie druhu Streptomyces coelicolor. Jedná se o velmi běžný druh grammpozitivních bakterií, které tvoří podstatnou část mikrobiologického života v půdě. Na svědomí mají třeba tvorbu humusu rozkladem organických látek. A uvnitř svých „těl“ pak disponují sérií přírodních barviv, které by se daly také využít. K dispozici je růžová, modrá, zelená nebo žlutá forma, záleží na tom, čím se bakterie dosud živila. Přenést výsledné abstraktní vzorce na papír nebo hedvábí není náročné, chce to jen čas. A hlavní výhoda? Tyhle bakterie jsou živoucím pigmentem, takže potřebujete jen opravdu minimální množství vody pro jejich „výrobu“.
Nejdřív sníst, pak zužitkovat odpad
Stranou pokroku v materiálové technologii nezůstává ani britská London College. Zdejší tým v sestavě Ed Jones, Insiya Jafferjee a Amir Afshar navrhl v rámci projektu Shellworks technologickou soupravu, která dokáže rozkládat krunýře korýšů (humrů, krevet, raků), a poměrně nenáročnou cestou z tohoto odpadu vytvářet novou formu bioplastických materiálů. K rozkladu je využívána slabá kyselina octová (ano, obyčejný kuchyňský ocet), která z pevných schránek uvolňuje biopolymer chitin. Tato látka je pak gravitačním tlakem v překapávači nebo teplem, horkou párou, formována do požadovaného tvaru. Touto cestou je možné vytvářet velmi tenké interiérové sklo (průsvitné, ale neprůhledné), nebo mnohem tužší keramické struktury, například květináče. Výsledný produkt je recyklovaný a přírodní. Pro životní prostředí už žádnou zátěž nepředstavuje.
Sdílet / hodnotit tento článek