Stavební průmysl je odpovědný za 50 % globálních emisí, je polovinou veškeré emisí produkce, kterou se překotně v boji s klimatickými změnami snaží zbytek světa regulovat. Stavitelé staví, protože to je jejich práce: jsou to ale především architekti, kteří rozhodují o podobě, materiálu, provedení stavby. A právě od nich by měla vzejít iniciativa, nebo aspoň snaha dělat věci lépe a udržitelněji. Stavby v průběhu své existence emitují do okolí 55 % emisí obsažených v zabudovaném materiálu a produktu. O tom, kolik jich vlastně bude, rozhodují architekti. A ti samí architekti mohou ovlivnit i to, jestli emisní bilance stavby bude o 10 % vyšší, když si zvolí stavební materiál s nutností daleké přepravy, nebo o 9 % vyšší, pokud sáhnou po oceli. Činí tak? Nikoliv.
Čtvrt miliardy na „hezkou věc“? Žádný problém
Jaké poselství tedy posílají světu? Že jsou nad věcí, a elegance je důležitější, než životní prostředí. Murrayová se nebojí zacílit palbu na konkrétní cíl: „Jaké poselství nese schodiště do nebes, naprosto samoúčelná stavba The Vessel od Thomase Heatherwicka?“ Je to legrace za 250 milionů liber, která nemá praktický význam. Ano, je vizuálně strhující, ale prakticky k ničemu. Znamená tedy, že klimatické změny nejsou problém, a my máme čtvrt miliardy liber v práci i materiálu, jen tak na hlouposti? Architekti jsou prý na školách údajně vedeni k tomu, aby navrhovali projekty se stoletou životností a v největší možné udržitelnosti. Což je prý nesmysl. Za pětadvacet let totiž bude svět vypadat naprosto jinak, nikde není znát, že by na to architekti reagovali.
Reakce na problém? Nula
Počet ničivých požárů v Kalifornii se má v následujících 25 letech zečtyřnásobit. Ve Velké Británii se 1,5 milionu domácností ocitne v záplavových oblastech, 100 000 dalších domácností na pobřeží si vezme moře. Reaguje na to nějak architektura? Staví se lépe, odolněji, udržitelněji a rozumněji? Odpovědí je prostý zápor. Stavební emise rostou, projekty se stávají úchvatnější a senzačnější, nákladnější, ale nikoliv lepší. Architekti prý pozbývají profesionalitu, když se klientům snaží předkládat jen velmi omezenou nabídku materiálů a tvarů provedení. Řešení pro budoucnost: od úsporných toalet, vododržných systémů, inteligentní vzduch-čistící fasády, prosákavé dlažby jsou považovány za těžký nadstandard, a přitom by měly být součástí samozřejmé reakce na klimatické změny. Nejsou.
Murrayová tepe pochybnou originalitu rezidenčních projektů 57 % projektů do značné míry kopíruje projekty předchozí (včetně materiálové sestavy) a 16 % realizací je přímo „kopírovat a vložit“, přesných kopií. Tenhle proces ale znamená, že se architekti sami nechtějí učit a rozvíjet. Ztrácejí schopnost reakce, a opakují totožnými projekty stále dokola ty samé chyby. Řešení jsou přitom jasná: pokud sáhnete po recyklovaných materiálech, snížíte uhlíkovou bilanci stavby o 20 %. O další pětinu můžete bilanci snížit, pokud sáhnete po lokálních, hospodárných materiálech. A celých 15 % emisí tkví v té estetice navíc, ve zbytečnostech hezkých na pohled, ale bez významu. Reaguje na to moderní architektura nějak? Pokouší se dělat věci eticky, a ne jen esteticky? Náznaky jsou, ale rozhodně netvoří hlavní proud zájmu.
Sdílet / hodnotit tento článek