Pokud v centru Barcelony zabloudíte jen kousek dál od pláží a sochy Cristobala Colóna (Kryštofa Kolumba), dorazíte do končin města, jež jsou navzdory svému pravidelnému profilu stavebně odlišné od ostatní zástavby. Nacházíte se totiž v Eixample, tedy „Novém městě“, které svůj vznik datuje ke konci 19. století. Tehdy se rodila Barcelona, jak ji známe dnes, a malá města u historického jádra, Sants, Gràcia a Sant Andreu, se staly její nedílnou součástí. Stavby, které tu na nově tvořeném plánu vznikaly, byly z dobového architektonického hlediska mimořádné, unikátní. Dnes už pravda mají to nejlepší za sebou, ale pořád z nich dýchá atmosféra velké události. A právě tady, na bulváru Barrio de Sant Antoni na Parlamentní ulici, se nachází i apartmánový byt, který rekonstruovali architekti ze studia H3O.
Černé stavby? Barcelona nestojí stranou
Čistě technicky se jednalo o přízemní byt o rozloze 80 metrů čtverečních, atypicky vmezeřený k vícepatrovému obytnému domu Xurigué. Proč atypický? Svým pojetím se dost vymyká typologii, v místě zvané Cerdà’s Eixample. Vlastně jen napodobuje a replikuje to, čím se světu prezentuje výraznější objekt sousední, z roku 1868, který svým provedením nezapře ruku mistra-architekta, Paua Martorelliho. Jak se něco takového mohlo stát? V rámci výstavby nového města totiž nevznikaly jen stavby legální, a právě tento přístavek k mohutnému bloku vznikl načerno, o deset let později než „palác“ Xurigué. Jak se říká, pod svícnem bývá největší tma, a městští úředníci vznik této stavby prostě nezaznamenali včas. Některé věci se prostě nemění. Současní architekti si byli této stavební historické anomálie vědomi, a nechtěli nějak narušit její autentičnost.
Kde je chyba? Vypadá moc starý!
Přeci jen, historický vzdorný výkřik nespoutané tvůrčí fantazie jim byl sympaticky blízký. Na druhé straně museli při rekonstrukci vzít v potaz, že byt v současných dispozicích nemá kam růst. Vzhůru ani do ulice. A více jej otevírat do malého dvora? To by znamenalo narušit původní koncept. Po praktické stránce toho vlastně ani nebylo zapotřebí. Světla, této ve starých domech tak nedostatkové komodity, tu bylo dost. Anonymní architekt, který černou stavbu realizoval, totiž otevřel byt na malé patio třemi prostornými okny. I po stránce rozměrů interiéru, jež mimochodem disponoval velmi působivým stropem, tu nebylo moc k transformaci. Šestimetrový průřez místnostmi byl v zásadě dostatečný. V čem tedy byl problém? Že celý byt působil pravověrným dojmem obydlí s dvousetletou historií. A to bylo na přání klienta zapotřebí změnit.
Nábytek, který zakřivil čas a prostor
Jen nezapomínejme: bez radikálních zásahů do původní formy. A tak bylo třeba modifikovat to, co objem uchovával uvnitř. „Dodat bydlení loftový střih, když se nejedná o loft? To už je slušná výzva,“ poznamenávají Adrià, Joan a Miquel z H3O, kteří za projektem stojí. Zasáhnout do neměnného plánu, imovables, se proto rozhodli s pomocí „hýbatelných objektů“ movables, nábytku. Samozřejmě ne obyčejného. Díky alternativním sinusoidním tvarům víceúčelových komponent dokázali předefinovat dojem původního prostoru, a dodat mu dočista nový rozměr. Aniž by „sáhli“ do originální předlohy. Po vyčištění interiéru tak mohli přikročit k instalacím, které svou materialitou a členěním dokázaly odlišit jednotlivé segmenty místností a naplnily neutrální bílý objekt novým smyslem.
Projevili přitom velký cit pro návaznost jednotlivých segmentů. Knihovna, kuchyňský kout, pohovka, dřez i vana tu působí současně jako naznačené předěly a přitom funkční prvky. „Není to zcela otevřené, není to ani fragmentované. Plně to ale odpovídá tomu, co požadoval klient a přitom to ladí s vnější schránkou mimořádného bytu.“
Sdílet / hodnotit tento článek