Objekt, který si k rekonstrukci vybral klient studia Cadavals-Mórales má rozhodně pestrou minulost. Vždyť v polovině 19. století patřil tenhle prostor o výměře 330 metrů čtverečních mezi přední divadelní scény v barcelonském Poblenou! Jenže ani sláva „prken, které znamenají svět“ není věčná. Architekti se ji pokusili oživit, byť trochu jinak.
V dalším dynamickém vývoji Španělska nebyl na hodnotnou kulturu moc čas, a tak se chátrající sál s jevištěm přeměnil na univerzální dílnu a nakonec skladiště. Pád na samé dno dobře dokládá i poslední datované využití místa, jako skladu toaletního papíru. Což milovníky divadla nejspíš nepotěší. Jenže solidně řešená stavba dokáže ustát v průběhu nejrůznější proměny, a tak se dnes tento objekt navrací k důstojnějšímu osudu.
Tvůrčí duch a konstrukce? Zachováno!
Pravda, divadlo se zde znovu zatím hrát nebude, ale velké věci tu možná ještě vznikat budou. Klient se rozhodl štědře koncipovaný objekt zhodnotit jako apartmán, který současně nabídne svým dvěma obyvatelům místo k tvůrčí práci. Základní členění před rekonstrukcí tedy odráží fakt, že se uvnitř budou nacházet dvě oddělené ateliérové dílny a k nim přináležející společné obytné zázemí. Eduardo Cadaval a Clara Solà-Morales se přitom museli vypořádat s tím, aby interiér nenudil (panoval rozdíl mezi místem pro relaxaci/společenský život a tvůrčí práci) a kladl jasné hranice mezi prostor sdílený a soukromý. To vše v parametrech obydlí, které využitelnou plochou šetřit nemusí. A tak se zrodil projekt El Teatro.
Jít do hloubky…
Projekt si vytkl za cíl vytěžit vložený kapitál prostoru, a nezastřít přitom konstrukční hodnotu starého divadla. V řadě částí se tak architekti snažili spíše odkrýt původní tektonickou esenci místa, objemu, výšek stropů, jehož kouzlo dříve tkvělo i v tom, že svět hlediště je od jeviště scény oddělený. Skromný vstup do „haly“ vám dá na výběr, zda pokračovat do části obytné, anebo do jedno ze studií, která leží naproti sobě. Rozměr volnosti v nich podporují široká okna do dvora, ohraničená ve výhledu profilem protější cihlové zdi. I když okna fakticky odstranily stěnu, paradoxně tím odkryly stavební nános a otevřely světu fasády původní stavby.
Starý plán formoval nový projekt
Souměrný vztah mezi oběma ateliéry o zdvojené výšce stropu „narušuje“ vložená obytná část, situovaná za úroveň patrového předělu mezaninu/jeviště. Pokud bychom zamířili (teoreticky propadlem pod scénu) dolů, narazíme na koupelnu a toaletu. Nad nimi je pak velmi příjemně zařízená kuchyně. Architekti zabodovali z hlediska adaptivního znovu-použití začleněním masivu původních portálových dveří, které ale z ulice přesunuly do střední části domu. Zasloužily si to, a po péči, kterou jim věnovali restaurátoři, jsou teď ozdobou domu. Jinak se většina dveří v apartmánu omezuje na posuvné desky zasazené do kovových drážek. Nechybí tu nic: obývací pokoj, jídelna i ložnice.
Místem se tu nešetří
Architekti museli po rozdělení interiéru reagovat na specifické požadavky ventilace. Ta totiž původně počítala jen s odvětráváním centrálního prostoru hlediště. Proto dnes klimatizace velkou měrou spoléhá na ono malé patio, na které cílí okna ateliérů. Majitelé objektu si přímo přáli „akumulovat uvnitř původnost“, a proto to narazíme na tolik nahloučených původních textur: odhalená cihla, bytelné dřevěné ostění a trámy, kovové potrubí. Potěší, že ve snaze uchovat co nejvíc se autoři nebáli experimentu, a zpřístupnili obyvatelům střechu objektu. Tím se dost výrazně zvýšila plocha, využitelná jako terasa na podvečerní siestu.
„Pracovali jsme tak, abychom nenarušili původního ducha místa, s ohledem na to, že celý El Teatro se zase jednou může dočkat jiného využití. Třeba ještě někdy znovu bude slavným divadlem. Čas je totiž v architektuře dost relativní pojem.“
Sdílet / hodnotit tento článek