Každý z nás dokáže představit, jak intenzivně vnímáme změny v našem nejbližším okolí. Třeba když se z ruiny starého domu stane rekonstrukcí dočista jiná stavba. Proměna je to sice radostná, protože pohled na rozvaliny není nikdy zrovna vábný, ale vždy se s ní pojí nejistoty. Jak to bude vypadat a bude se nám to líbit? Co tu vznikne jiného – obchod, restaurace, administrativní korporátní blok? Změna totiž nemusí být vždycky pozitivní.
Ve městech teď v Čechách žije více lidí než na venkově, ale možná právě proto jsou na venkově změny vnímány silněji. V rámci menší komunity je totiž její dosah výraznější. Kolem nevzhledné novostavby v Praze projít nemusíte, ale nehezký dům coby obyvatel malé vesnice neminete.
Citlivý přístup je k nezaplacení
Venkov je, a to nejen ze stavebního hlediska, velmi konzervativní. Pufrovací schopnost prostředí vstřebávat nenadále změny je tu výrazně nižší. I proto je tak důležité, aby se k rekonstrukcím a zásadním úpravám vzhledu staveb na vesnici přistupovalo opravdu citlivě. Jde samozřejmě o zachování krajinného rázu, ale také konceptu života. Klidu a pohody. Konkrétně? Stačí se podívat na projekt komplexní rekonstrukce/novostavby rodinného domu se stodolou, nacházející se v Maxičkách u Děčína. Vesnici (je součástí statutárního města Děčín), ve které na domech napočítáte padesátku popisných čísel a jen třikrát tolik obyvatel, se totiž počítá názor každého člověka a záleží na vzhledu každého stavení. Je to neanonymní prostředí vesnice, kde každý zná každého. Byť to tak nevypadá, nestavíte tu jen pro sebe.
Když rekonstrukcí vytvoříte z domu něco nestandardního, nezapadnete. Co víc, každému z místních ukradnete a poničíte kus vzpomínek na to, jak to tady vypadalo dřív. Hned druhým dechem dodáváme, že práce architektonického ateliéru 3+1 architekti rozhodně nebyla debaklem, a dokázala naopak přesně to, co bylo v místě zapotřebí. Tedy citlivého přístupu k rekonstrukci, zachování dimenzí a vyznění původní stavby, která nerušivě vplula do ustáleného stavebního pojetí lokality. Autoři projektu, Pavel Plánička, Bruno Panenka, Barbora Urbanová, tu dokázali to, co je zde tak vzácné. Trefit tu správnou míru, vyvážit přiměřenost změny tak, aby nešla na úkor původním kvalitám. Což je v soudobé architektuře pořádný kumšt.
Poznat, co kam patří
Dispozice místa? Rozvolněná zeleň i okolní zástavba. Keřovitá vegetace, stromy, příroda na dotek. Trochu ospalá ale velmi příjemná pohoda. A uprostřed starý dům, vedle kterého stála dřevěná stodola. Co se na tomhle uspořádání dá změnit, když je to v zásadě dokonalé? Chcete vykácet stromy kvůli krytému bazénu, strhnout stodolu a udělat z ní garáž s rovnou střechou, přidat na domek další patro? Ne, všechno je tu tak, jak má být. A vzhledem k tomu, že si klienti vážili stávajícího uspořádání, změny směřovaly jen ke zvýšení kvalit bydlení v původních dispozicích. Jak zmiňují sami architekti: „Původní dům, byl svým uspořádáním, konstrukcí a materiály natolik pevně definován, že jsme ho pro náš záměr neuměli smysluplně „přeložit“ standardní rekonstrukcí.“
To není přiznání pochybení, ale konstatování poznané reality. To, co funguje, totiž není třeba měnit. Tedy alespoň ve smyslu základního uspořádání domu se stodolou, který stojí vedle rozložité lípy. Stavba odrážela ducha místa, minulost oblasti. „A proto jsme navrhli dům nový, následujíc přitom pozičně a měřítkem přesvědčivé historické uspořádání,“ zaznívá z ateliéru 3+1 architekti. Staré tedy muselo zmizet, ale to nové zachovalo původní proporce.
Pomalý nástup, zachovaný objem
Kde tedy začít s radikální změnou, která by nebolela a místu prospěla? Třeba u „obyčejného“ dláždění příjezdové cesty vedoucí do dvora. Může sloužit jako nekryté parkoviště, kamenné vyložení působí přirozeným dojmem. Zpevnění brány a plotu ze strany ulice s pomocí cihlových půl-sloupků také kompozici nikterak nenarušuje, stejně jako starou cihlou vyložený chodník. Je to vlastně recyklace stavebního odpadu. Od tohoto vstupu se po obou stranách nachází zahrada, s rozrostlými stromy. Výhoda? Zeleň kryje dům a stodolu za nimi, patrné z nich zůstávají jen vnější kontury. A ty se od dispozic původního domu neliší. Takže čistě vizuálně, vše po stavbě zůstalo na svém místě, pro starousedlíky se nim nezměnilo.
Stodola propojená s domem
S cihlou v roli dlažby se ještě neloučíme. Na dvoře je všude, a doprovází ji i obklady teras ze stejného materiálu. Geometrické obroubení teras a rozdělení zahrady nás připravuje na pravidelné linie domu. Ten se nyní mnohem těsněji, po funkční stránce, propojil se stodolou. Ta prošla rozsáhlou údržbou, zpevněním statiky, opět s cihlovými pilíři v rozích. Zastřešením prostoru (polykarbonátem) mezi stodolou a vlastním domem byl nastolen jejich nový, intimnější vztah. Je to vlastně taková přechodová fáze, kdy už jste na zahradě, ale pořád ještě pod střechou. Výsledkem tohoto zákroku je, že vzniklé závětří nabídlo přesun hlavního vstupu z boční fasády do štítu. A tím se otevřel prostor pro změnu uvnitř interiéru. Jihovýchodní fasáda s původním vstupem se tím také uvolnila pro užší spojení vnitřku s vnějškem.
Otevřený a světlý prostor
To už ale musíme zmínit razantní zákrok, kterým je provedení fasády. Tou se stala dřevěná, „monochromatická kůže“ domu, jež svým provedením ladí s dřevěným opláštěním stodoly. Tuto spojitou vazbu podtrhuje i podobné provedení sedlových střech. Tmavě našedlá barva fasády se ve vztahu k dějům odehrávajícím se na dvoře a zahradě, stává jakýmsi plátnem, kulisou v pozadí. Je přítomná, ale neutrální, nenápadná. Ten dům tam prostě vždycky byl a pořád tam je. Změnu jeho odstínu už vlastně nezaznamenáte. Sám je totiž klidným pozadím proměnlivě barevných dějů kolem. Pokud tedy nestojíme ve výhledu oken, která jsou opravdu rozměrná.
Interiér? Byť sám dům působí, snad díky svému barevnému vyznění, navenek skromným dojmem (celková zastavěná plocha činí 128 metrů čtverečních), uvnitř je až nečekaně prostorný. Jeho užitná plocha činí 190 metrů čtverečních, která vznikla totálním očištěním prostoru od zbytečností. „Oproti krásným, ale stále vlhkým masivním pískovcovým stěnám a malým místnostem mezi nimi, nám konstrukce ze současných materiálů umožnily vytvořit relativně velkorysé a dle potřeby otevřené prostory v objemu a proporcích podobných původnímu domu,“ zmiňují architekti. A skutečně, pohybujeme se tu na profilu široce otevřené haly, ze tří stran prosvětlené okny. Jídelna spolu s obývacím pokojem, knihovnou, tvoří jednolitý a kompaktní celek.
Novostavba? Ale současně i rekonstrukce
K pohodě a komfortu obyvatel přispívají kamna, strategicky situovaná do středu objemu. Široce otevřenému prostoru neubírá ani schodiště, s širokými (ale tenkými) deskami dřeva a ocelovým lemováním zábradlí. Je to velmi vzdušné a nezastiňující provedení, charakteristické pro celý dům. Architekti dodávají, že pronajímatel domu je „sběratelem artefaktů“, který si na prezentaci vlastní řemeslné práci zakládá. Charakter domu tak dotváří tyto exponáty, spíše začleněné jako funkční prvky. Třeba staré podlahy navazující na překryv nových. Nebo stůl, který je opravdu hezkou ukázkou truhlářského díla. U spousty takových detailů se nedá říct, jestli jsou úplně nové, renovované nebo původní. Patří sem.
„Dům - ačkoliv je zcela nový, je zároveň docela jistě rekonstrukcí,“ komentuje realizovaný projekt ateliér 3+1 architekti. „Protože ona vědomá návaznost na původní provedení je základem celého návrhu.“
Údaje o projektu
| Název projektu | Rodinný dům Maxičky |
| Typ projektu: | Novostavba/rekonstrukce rodinného domu |
| Architektonické studio: | 3+1 architekti |
| Lokalizace: | Maxičky 6, Děčín, Česká republika |
| Vedoucí projektu: | Pavel Plánička, Bruno Panenka, Barbora Urbanová |
| Spolupráce: | Jan Severa, Pavel Bohuněk |
| Dodavatelé materiálu: | VELUX Commercial, Wienerberger |
| Klient: | soukromá osoba |
| Zahájení projektové činnosti: | 2015 |
| Rok dokončení (finalizace): | 2019 |
| Plocha pozemku: | 2850 m2 |
| Zastavěná plocha: | 128 m2 |
| Využitelná plocha: | 190 m2 |
| Obestavěný prostor: | 800 m3 |
Sdílet / hodnotit tento článek