Co vás vedlo k rozhodnutí vybrat si právě lidovou stepní pec?
Řekla bych zvědavost a možná i nevědomost. Byla jsem na pomyslném startu v této oblasti téměř nepopsaným listem papíru. Můj pohled spolu s názorem na tuto problematiku byl zkreslený úzkým kukátkem středoevropské mentality a neznalosti. Jistou roli hraje zřejmě i fakt, že tento fenomén není v našich zeměpisných šířkách zastoupen v takové míře, v jaké by mohl být. Naštěstí jsem si postupem času stráveného výzkumem s názvem Hlína pro lidi své vědomosti do značné míry prohloubila a výsledný nový obzor možností mě pak velmi mile překvapil.
Co předcházelo samotnému návrhu? Prý to nebylo až tak jednoduché…
Ano, prvotní zadání návrhu bylo obecného charakteru, jednalo se pouze o návrh hliněné dekorace. Jistou měrou tak na mě působilo odosobněným dojmem. Na jednu stranu to bylo velkorysé, na stranu druhou se to ukázalo jako tápání v neprostupné mlze s pouhými světelnými záblesky. Takové navrhování domu bez přidělené parcely. Nápady ne a ne přijít. Přílišná volnost se ukázala jako sama sobě vězením. Nicméně náhoda nebo osud tomu snad chtěly, naskytla se možnost rekonstrukce s navazujícím návrhem dekorace hliněné pece. Tato pec se využívá při nejrůznějších společenských událostech a nachází se přímo v centru uměleckého dění studentského života, na dvoře Fakulty architektury. Byla postavena během mezinárodního workshopu nazvaného Steppe oven za odborného dohledu Maríi Brown Birabén ze Španělska. Tvarové a funkční pojetí vychází ze španělské lidové stepní pece inspirované římským vytápěním. Samotná stavba byla provedena z nepálených hliněných cihel bez jakékoli povrchové úpravy. Nepřízní počasí a špatným zabezpečením utrpěla újmu na svém vizuálním vzezření a co se zdálo být původně zkázou, mohlo být novým začátkem. Najednou dostala má nejasná cesta zřetelný cíl a pevné hranice. Úkol našel své obrysy. V ten okamžik šlo všechno samo a nápady se jen sypaly. Nakonec bylo pro projekt navrženo hned několik možností podoby dekorace. Tvůrčí krize byla zažehnána.
Výstavba pece. Foto Zdeněk Vejpustek
Předpokládám, že samotná realizace pak už přinášela jenom samé radosti. Nebo se přece jen objevily nějaké komplikace?
Pokud chcete dosáhnout maxima, vždy se nějaké komplikace objeví. Tvůrčí proces vás prostě pohltí. Musela jsem se nakonec smířit s tím, že všechno nebude úplně autentické. Z důvodu větší finanční náročnosti jsem nakonec kývla na to, že nebudou při procesu realizace všechny křivky zhotoveny pouze vyškrabáváním. V reálu by to znamenalo, co použitá barva, to jedna podkladová vrstva.
Ale popořádku… Vlastní navržená dekorace je nezanedbatelnou měrou ovlivněna několikaúrovňovým tvarem původní hliněné pece, zjednodušeně se jedná o kouli vsazenou do hranolu. Umělecký návrh je podřízen funkci a určenému objektu. Ono by to asi ani jinak nešlo. Hliněná pec i nová dekorace se musely dostat do stavu přirovnatelného k určitému druhu harmonie, nic nesmělo na sebe příliš strhávat pozornost nebo vyčnívat. Má snaha byla, aby výsledek vytvořil dojem, jako by jedna instance bez druhé nemohla existovat. Pevnost a stabilita hliněného objektu a jistá odlehčenost a jednoduchost v kombinaci s hravostí zastoupená samotným svrchním pláštěm dekorace. To byla prvotní myšlenka, můj cíl…
Pec krátce po svém dokončení v roce 2018. Foto Zdeněk Vejpustek
Změnilo se hodně věcí od prvotní myšlenky k hledání formy a tvaru?
Uvědomila jsem si, že nejkratší cesta není vždy tou nejlepší a na řadu opět přišly rešerše. Po online zcestování kontinentů v době ne zrovna příznivě nakloněné cestování skutečnému a rozklíčování rozmanité sítě drobných nuancí v pohledu jednotlivých kultur na vizuální stránku dle použité barevnosti, symboliky, formy či prostorového rozvržení jsem dospěla k názoru, že hlavní roli v dramatickém dialogu bude hrát technika hliněného vícevrstvého sgrafita. To bylo součástí architektury v nejrůznějších obměnách již dávno a možná i proto mi bylo tolik blízké. Forma byla na světě, to bylo hlavní, jenže, co bude jejím obsahem? Obsah byl nakonec vyplněn inspirací v avantgardních umělcích první poloviny 20. století zastupující zaokrouhleně současnost v kombinaci s navrácením k původním jeskynním malbám pravěkých lidí. Vždyť i tento fakt se dá skloubit v hlíně jako materiálu, který znali již naši dávní předkové. Materiálu, jenž může být moderním a konkurenceschopným i dnes, je-li použit správně. Navíc abstraktní pojetí dekoru nabízí větší volnost pro čtení skrytých významů pozorovateli i samotnému autorovi. Snažila jsem se vyvarovat přílišné popisnosti, která by v případě pece mohla být na škodu. Hlavní motiv veškerého sdělení se pro mě nakonec extrahoval do podoby „obyčejné“ linie znázorňující nekonečnou cestu vedoucí k cíli.
Stav pece ovlivněný působením vlhkosti. Foto Zdeněk Vejpustek
Původní metafora se stala realitou?
Přesně. Než jsem ovšem mohla přistoupit k tvorbě jednotlivých křivek, které tvořily až závěrečnou část v procesu skladby sgrafita, musela jsem se nejprve vypořádat s barevnou formou a tvarovým propojením objektu. Připravit si takříkajíc malířské plátno. Zásadní pro mě bylo použití matného šedého podkladu dvou odstínů – tmavý a světlý – pomocí, něhož jsem si dočistila a sjednotila původní částečně nesourodou strukturu. Aby hmota pece nebyla jen nudnou záležitostí, přistoupila jsem na kontrast čistého povrchu kopule a dekorativnosti kvádrových částí pece. Navíc použití šedé zde není samoúčelné, snažila jsem se odklonit od zažitého dogmatu laické veřejnosti, že hlína je jen a pouze hnědá. Opak je zde pravdou, hlína a možnosti používání nejrůznějších přírodních pigmentů nabízejí velice rozmanitou škálu odstínů i případných odlesků. Samotným zakončením procesu návrhu byly konečně výše zmíněné křivky. Linie přecházející do vzájemně se propojujících a křížících křivek volně obíhajících okolo parteru pece a komína. Střídání tlouštěk linií dodává rovinu prostoru a graduje použitý motiv. Díky použité technice sgrafita – vyškrabávání – mohu využívat i plastičnosti vzniknuvšího povrchu, vznikne více úrovní i různá hloubka vrypu v návaznosti na podkladovou barvu.
Čekal bych více odkazů na španělskou pestrost barev. Proč v závěru ta umírněnost?
Barevnost se odkazuje k typickému koloritu VUT – červená, bílá a černá, popřípadě tmavě šedá. Toto barevné schéma se dále přibližuje i k dekorativnosti národů jižní polokoule a jejich kulturním vlivům. Je zde tak i částečný kulturní přesah. Po nesčetných počátečních peripetiích navrhování a samotného hledání cesty, byla nakonec nalezena tato forma nové podoby dekorace/rekonstrukce. Hliněná pec se nachází na půdě fakulty a technika dekorace je navržena jako barevné vícevrstvé hliněné sgrafito. Barvy se tedy částečně odkazují ke koloritu VUT – červená, bílá a černá, popřípadě navíc ještě zastoupením tmavě šedé. Hlavním motivem jsou ovšem abstraktně pojaté linie/křivky volně obíhající okolo parteru objektu na sjednocujícím tmavě šedém podkladu.
Hliněné odstíny ve svém přirozeném prostředí. Foto Zdeněk Vejpustek
Čím byla pro vás hlína před tímto projektem a čím je pro vás dnes?
Jak jsem již na začátku řekla, moc jsem o oboru hliněné stavitelství nevěděla, ale postupně si mě opravdu získal. Svůj projekt bych asi shrnula slovy, že už dávno neplatí, že by se v pohledu na hlínu jako takovou jednalo o zastaralý materiál. Umělec jen musí vytěžit maximum z jeho podstaty a veřejnost si k němu musí nalézt svoji vlastní cestu. Zda se mi výše zmíněné obstojně podařilo, musí však každý posoudit sám...
Sdílet / hodnotit tento článek