Pritzkerova cena, ocenění rozdávané od roku 1979 k poctě žijících architektů, jejichž vystavěné díla demonstrují kombinaci kvality, talentů, závazků a vizí. Hodnotícím kritériem je i to, že produkce oceněných významně přispívá lidstvu jako celku, a prostředí pak přináší blaho formou umění architektury. Zní to hezky. Ale upřímně, Pritzkerova cena po dlouhé dekády neměla ambice překvapovat svět nečekanostmi. Komise složená z 5-9 členů tradičně vybírala k nominaci natolik proslulá jména, že ceremonie měla spíš podobu velmi obecné ceny za celoživotní dílo. A kontroverzí, které se s ní pojily, postupně jen přibývalo.
Cena, která není pro každého
Bolelo například, že až do roku 2004 nebyla nositelkou tohoto ocenění žádná žena. Žádné se snad architektuře na špičkové úrovni nevěnovaly? A pro mnoho lidí se stal nestravitelným i laureát z roku 2016, Alejandro Aravena. Sám někdejší člen oné komise volitelů. Zdálo se, že se z ceny, jejíž prestiž se prve dala srovnávat s Nobelovou cenou (a možná byla i úspěšnější: laureátů Pritzkerovy ceny nejspíš znáte víc, než těch za fyziologii nebo literaturu) stává odborná anketa oblíbenosti. V níž vítězí ti, co nabízí díla ve formátu „větší, výraznější, víc“. Ztrácel se v tom původní smysl, myšlenka.
Jenže tohle letošní rok změnil. A také do značné míry přepsal, o čem že tahle cena dosud byla. Při letošním 43. předávání cen, jako 51. dosud oceněný, předstoupil před komisi Francis Kéré jako ztělesněná výpověď o světě, o němž jsme v architektuře dosud často neslýchali. Je vůbec prvním oceněným z afrického kontinentu, a je rovněž prvním černochem, který tuto cenu obdržel. Čistě kriticky by se mohlo zdát, že za jeho úspěchem stojí momentální woke-culture a móda vyzvedávat úspěchy těch dosud neprivilegovaných. Ale s takovým odsudkem bychom se v jeho případě nemohli mýlit více.
Lepší školu pro všechny
Kéré se narodil v roce 1965, v Gando. Vesnici v Burkině Faso. V zemi, jejíž jediná prvenství se tehdy pojila s hladem, bídou, absencí zdravotnické péče, nedostatkem čehokoliv, negramotností. A právě s průvodní celospolečenskou neschopností číst a psát se vlastně pojila jeho počáteční „kariéra“. Jeho otec, náčelník vesnice, byl totiž negramotný. Jediným úkolem prvorozeného syna bylo naučit se číst a psát, aby mohl svému otci překládat úřední listy. Ve vesnici ale žádná škola nebyla, a proto se musel Kéré vydat ve svých sedmi letech ke vzdálenému strýci do města.
Tamní škola? V nevětrané třídě bez oken, při svíčkách a v padesátistupňových vedrech, seděla na sobě natěsnána stovka dětí. Tehdy si slíbil, že to změní a jednou postaví lepší a důstojnější školu. Ale jak, z čeho? Rozhodl se, že se vyučí tesařem. Úspěšně.
Vzácnou shodou okolností a šťastných náhod tehdy padl do oka reprezentantům Carl Duisberg Society, charitativní neziskovky. Kteří jej vybídli k tomu, aby se s nimi vydal do Německa. Ne jako africký tesař, ale jako koordinátor rozvojové pomoci. Coby „místní“ bude vědět lépe, co je v Burkině Faso zapotřebí. To bylo v roce 1986. Během svého pobytu v Berlíně se pak zapojil do studií na Technické univerzitě, kde úspěšně odpromoval v roce 2004.
Budoucnost nemá patřit jen šťastným
Dá se říct, že měl štěstí. Jako jeden z mála obyvatel Burkiny Faso. Jeho země byla stále 7. nejchudší na světě, a ani rodná vesnice se během těch let studia příliš neproměnila: 3000 obyvatel, gramotnost pod 25 %, bez lékařské péče. Francis Kére se rozhodl, že potenciál se štěstím vyzískaného vzdělání uplatní v tom, aby se v jeho zemi i vesnici něco změnilo k lepšímu. A myslel to opravdu vážně.
První projekt, který s čerstvým diplomem architekta realizoval, byla škola ve vesnici Gando. A po ní, jako zakladatel studia Kéré Architecture realizuje jeden rozvojový projekt za druhým. Že jsme o nich většinou neslyšeli? Inu, o barácích z nepálených cihel, vymazávaných jílem a zpevněných rákosovými rohožemi, o domcích překrytých plechovými střechami, se v žurnálech módní architektury většinou nepíše.
Jenže Kérého práce postupně měnila životy tisíců lidí, a většinou právě těch, kteří už ve změnu ani nedoufali. Hliněnými zdmi stavěl hráz proti negramotnosti, chudobě, epidemiím. Spolu s tím se formovaly i tvůrčí principy jeho díla: přírodní materiály, široká aplikovatelnost, stabilizace komunit, ekonomicky nenáročná ale naprosto funkční řešení, udržitelnost a dlouhodobá investice do potenciálu dalšího rozvoje.
Základní škola, dům pro učitele, knihovna, studny, zahrady, střední škola. Neměnil k lepšímu jen rodné Gando, ale celou Burkinu Faso, Afriku. Kouzelné je to, jak se vždy snažil reformovat přístup k architektuře a stavební praxi, intenzivně propracovával vize lokálně dostupných zemních materiálů a především učil další, jak to dělat stejně dobře. A nejen u škol, ale i nemocnic, zdravotnických a komunitních a kulturních středisek.
Nejlepší je to, co si můžete postavit sami
Velký důraz kladl na to, aby realizace probíhaly v souladu se zájmy místních a při plné spolupráci komunit. „Jen ti, kteří jsou zapojeni do procesu tvorby, ocení výsledky, které budou dosaženy a budou je dál chránit,“ je dodnes jeho oblíbenou větou. V roce 2009, už s velmi vytříbeným stylem řemeslné práce, přebírá Světovou cenu za udržitelnou architekturu. Na kluka ze zapomenuté africké vesnice to není špatný výkon. A po celou dobu ze zisku svého ateliéru dotuje vlastní nadaci, jež dále vytrvale podporuje rozvojové projekty.
To už se stával víc než známým ve Spojených státech amerických, v Evropě. Ale na Afriku nikdy nezanevřel, odtud totiž pramenila zvláštní síla, tolik patrná z jeho realizací. Stačí se podívat na africké školy, které navrhuje: jsou organických tvarů, podporujících fantazii. Maximálně provětrávané, prosvícené paprsky stíněného slunce. Zřídkakdy jsou velkou halou, ale spíše souborem jednotlivých zajímavých míst, s nejrůznějšími průchody a zákoutími, aby mohly sloužit i k odpočinku a hrám.
V jeho realizacích spatříte odraz martyria zoufale nedostupných a přitom nesnesitelně přeplněných a vydýchaných míst, které stěží mohly garantovat lepší budoucnost zemi. Kéré si tím prošel a proto ví, jak je dělat naprosto jinak. Dělá to už 18 let. Skrze své schopnosti dává neskutečně silný impuls k celospolečenské změně. A právě tím se tolik liší od dlouhého výčtu dosavadních laureátů Pritzkerovy ceny. Jeho dílo totiž skutečně posiluje a transformuje komunity prostřednictvím procesů architektury. Přispívá lidstvu jako celku, jeho díla mají hloubku i kvalitu.
A když už teď víte, z jakých kořenů vzešel Diébédo Francis Kéré, víte, že k pozici favorita, laureáta nejprestižnější ceny za architekturu nikdy předurčen nebyl. Stal se jím sám.
Sdílet / hodnotit tento článek