O tom jak vlastně mají fungovat semafory na přechodech pro chodce, nás už od dětství poučují ve vzdělávacích programech plyšoví moderátoři. Ne každý ale takovou lekci pochopil. Stranou teď raději nechejme barvoslepé řidiče automobilů, kteří nevidí překážku ve žluté ani červené. Věnovat se budeme některým chodcům a tomu, jak se semafory zápasí. Není divu.
Je to novinka, která je s námi v Česku teprve od roku 1967 (a akustické signály pro slepce máme oficiálně od roku 2015), a tak si na ni nejspíš ještě nestačili úplně zvyknout. Takže není překvapivé ani to, že mnohé světové metropole – které vizuální i akustické signály pro chodce adoptovaly ještě o něco později než Praha – situaci v dopravě moc nepomáhají.
V krátkosti: semafory občas nefungují, občas nejdou dobře vidět (kvůli špíně i vizuálnímu smogu neonů na pozadí výhledu), skoro pokaždé nejsou za plného provozu slyšet a tu a tam stojí tak blízko vozovky, že pokud se při pokusu zmáčknout čudlík trochu zakymácíte, nedobrovolně odjíždíte s prvním projíždějícím autem do dálek.
Semafory jen pro někoho
Ještě větší překážku pak ale mohou představovat pro lidi, kteří se z nejrůznějších důvodů nachází mimo normy statistického průměru. Malé děti, které na tlačítka nedosáhnou; důchodci, pro které je problém s hůlkou nebo třesoucí se rukou na tlačítko pohodlně dosáhnout; pro vozíčkáře, na něž je tlačítko moc vysoko. A taky pro slepce, kteří si musí na neintuitivní umístění tlačítka často zvykat.
Chytře se to snaží řešit v Austrálii, kde nově osazovaná tlačítka, tzv. PB/5 - na semaforech pro chodce mimochodem usazených skoro metr od krajnice vozovky – jsou umístěná relativně nízko a ve vystouplých boxech, takže na ně dosáhne každá a nepřehmátne nikdo. Jejich hlavní kvality ale tkví v tom, že jsou plně přístupné pro nevidomé i neslyšící.
Jde o zvukově hmatové zařízení, které chytře využívá jak dvourytmický bzučák, tak směrovou šipku v Braillově písmu a vibrační dotykový panel. V samotném tlačítku je také zabudován mikrofon, který zjišťuje, jak hlasité zrovna okolí je, a podle toho vydává dostatečně hlasité zvukové znamení, aby ho slyšeli lidé v okolí. Tlačítko může také vibrovat několika rychlostmi, což člověku naznačuje, kdy je bezpečné přejít.
Tlačítko je přitom jen pomyslnou funkční třešničkou na dortu, protože s ohledem na osoby s nejrůznějšími dispozicemi či postiženými je třeba předem plánovat celou infrastrukturu měst.
Řešit ji až ex-post, dodatečně, pak vyjde zbytečně draze. Návrháři nových chytrých měst – anebo aspoň vznikajících chytrých čtvrtí pro budoucnost – by na to měli myslet už při plánování. Konfliktní může být i jen to, že se stejné semafory pro chodce využívají i na cyklostezkách, kde i opěšalý jezdec při pokusu zmáčknout tlačítko fyzicky přesahuje bicyklem do vozovky…
Parky ve městech mohou přinést více problémů než užitku. Záleží nakolik odpovídají přirozené krajině
přečíst článekMěstský provoz jízdním kolům nesvědčí
To nás dostává k proklínaným i milovaným kolům ve městech a jízdních pruzích pro kola. Ty jsou dnes předepisovány jako ideální recept pro ekologickou osobní mobilitu a snižování dopravní zátěže ve městech.
Ve výčtu benefitů jízdních cyklopruhů pak nezřídka zaznívá i to, že prospívají zdraví těch do pedálů šlapajících. Což je ale argument, který odborné studie považují za hodný zpochybnění.
V krátkosti: jsou neúměrná rizika zranění ze strany řidičů automobilů; hladina stresu je až vražedná (cyklista projíždějící špičkou má srdeční tepovou frekvenci na hranici kolapsu), a celý ten zdravý fyzický pohyb se odehrává v oparu výfukových zplodin. Zkrátka a dobře, takové poježdění pro cyklisty zrovna dvakrát zdravé není.
Řešením, které svou užitečnost už v pár městech světa dokazuje, je oddělení pruhu pro cyklisty a vozovky aspoň dělícím pásem s rostlinami. Nebo keři? Není to zrovna zeď, je to pořád jen nepevná bariéra, ale postačí k fyzickému oddělení automobilů od cyklistů. Hladina stresu opadne – jízda přestane připomínat Tour de France kombinovanou s demoličním derby - zvýší se lokálně i čistota ovzduší, sníží se prašnost a hluk, zlepší se nasákavost dešťové vody…
Háček je v tom, kde na takové uspořádání vzít místo. Zelení revolucionáři by jej samozřejmě nejraději ukrajovali z asfaltu silnice. Ale nezdá se, že by se právě tady nacházela odpověď. Do roku 2035 se možná přestanou vyrábět auta se spalovacími motory, nicméně je nahradí auta na baterky – takže v součtu vozů na silnicích nejspíš neubude.
Ať se uskrovní chodci
Místo pro cyklisty by mohli udělat chodci. Což by se jistě pojilo se značnou nelibostí… ale prostor by se u chodníků jistě našel. Stačilo by třeba odbourat zažitý model s odpadkovými kontejnery a velkými popelnicemi. Třeba jako v Amsterodamu, kde je přesunuli pod zem.
Výsledkem tohoto na první pohled ne zrovna levného zákroku ale bylo solidní uvolnění prostoru nad zemí. Ve dnech, které jsou tu vyhrazeny svozu komunálního a jiného odpadu, pak cesta po chodníku nepřipomíná slalom na skládce. Odpadky jsou mnohem méně až nedostupné hlodavcům. A vůbec je to celé takové čistější a bez zápachu.
Podzemní odpadkové koše nepřetečou do ulice, nepořádek jen tak vítr nerozfouká a neodnese do polí. Popelnice jsou pravidelně vytahovány jeřábem z popelářských vozů, takže svoz odpadů si žádá trochu víc zručnosti. Jinak je to, ale nemá chybu. Bez odpadkových košů, popelnic a kontejnerů by mohlo být na chodnících víc místa. I pro cyklisty.
Že by to sblížení chodců a cyklistů asi bylo méně bezpečné? S bezpečností – chodců, cyklistů i řidičů - která je středobodem všech úvah o uspořádání měst – je to ale hodně neintuitivní.
Méně značek, více bezpečí
Výzkumy, které se táhnou od 70. let (a kterým dal v devadesátých letech nový impuls inženýr Hans Monderman), totiž naznačují přesný opak. Tedy že méně bezpečné podmínky paradoxně vytvářejí bezpečnější prostředí. Monderman šel proti všem nedotknutelným konvencím městského plánování. Někdy se netrefil. Ale v případě snižování bezpečnosti za účelem zvýšení bezpečnosti udeřil hřebíček hezky na hlavičku.
V krátkosti: když odstraníte všechny ty značky vymezující/omezující konání řidičů, když odbouráte zákazy a limity rychlosti a stopky - zkrátka, když ze silnic zmizí značky – nenastane všeobecný dopravní chaos, ale naopak velmi umírněná, plynulá a bezpečná jízda.
Řidiči – i když to tak někdy nevypadá - nejsou blázni a ve stavu bez značek vybudí svou pozornost k maximu. Neriskují, nedivočí, nepřehání to s rychlostí ani divokým předjížděním. Jsou obezřetnější a mnohem více sledují situaci kolem sebe, více a efektivněji spolupracují. Dopravních nehod a kolizí na silnicích bez dopravního značení ubylo.
Statisticky asi o 13 %, někdy více - záleží na tom, po které studii z podobných realizací sáhnete. V efektu je to trochu podobné, když při jízdě vám známou okreskou, kde za noci skotačí srnky, nepojedete stovkou. Protože tušíte, že by se jedna mohla chtít svést s vámi. A tak, vědomi rizika, uberete. Podobně to funguje, když zredukujete – respektive odstraníte – jízdní pruhy ze silnic. Výsledkem zpravidla není očekávatelný masakr, ale cosi připomínající dopravní harmonii.
Ulice pro všechny vedou k toleranci
Dalším odvážným krokem mohou být třeba průběžné chodníky, které se táhnou napříč křižovatkami. Ty výtečně napomáhají plynulosti dopravy, brání zácpám. S jejich bezpečností se to má tak, že přenáší část odpovědnosti na chodce, kteří si musí také dávat pozor, kdy do vozovky vstupují. Méně bezpečné uspořádání tak napomáhá jakési všeobecné opatrnosti a vzájemné toleranci. Bezpečnosti.
Co z toho plyne? Zatím jsme mohli na příkladech světových metropolí vypozorovat, že je chybou plánování, pokud preferuje jeden mód přepravy. Podle očekávání - města „jen pro auta“ neslouží chodcům a naopak. Při plánování měst budoucnosti je třeba vyvážit různé modely pohybu/módů přepravy osob.
Ne vždy je ale model inkluzivní separace tou nejlepší cestou – oddělený pruh pro každou skupinu - pro chodce, cyklisty, osobní automobily, nákladní automobily a autobusy, taxíky, záchranku, pruh pro maminky s dětmi a kočárky, pruh pro důchodce… obvykle nevedou k požadovanému výsledku. Jsou nákladné, často neefektivní a není na ně místo.
Efektivnější ale může být model, kdy se v uliční síti vytvoří prostor (třeba tím odstraněním odpadkových košů), zmizí dopravní cedule a otázka bezpečnosti se přenese zpátky na účastníky provozu. Podívat se po inspiraci ve světě neškodí. Zvlášť, když naše města chceme adaptovat na budoucnost, a neopakovat chyby minulosti.
Zdroj článku: Cities NYPost.com NextCity.org Bloomberg.com Guardian.com pps.org CNU.org core77.org TheConversation.com
Sdílet / hodnotit tento článek