Terschelling je správní oblastí, obcí, na stejnojmenném nizozemském ostrově v severním Nizozemsku. Geograficky spadá do řetězce západofríských ostrovů lemujících pobřeží. Vsazený je mezi další podobné, Vlieland a Ameland. A je neméně písčitý, pokrytý dunami a sužovaný poryvy silného mořského větru. Liší se od nich jen tím, že on má maják tyčící se nad horizont. Z terénu, který sahá v průměru šest metrů nad hladinu moře, skutečně ční do dálek.
I přes ty ne zrovna pohostinné podmínky je Terschelling zasídleným územím. Žije tu dnes necelých pět tisícovek obyvatel, s průměrnou hustotou 57 lidí na kilometr čtvereční. Ono osídlení je tu historicky datováno od roku 850, což je skutečně pozoruhodně dlouhá doba. Navíc s jedním výrazným komunitním specifikem, na které měli potřebu upozorňovat i četní kronikáři.
Obyvatelé Terschellingu totiž byli vždy velmi ostře rozděleni na ty, kteří žijí na návětrné přímořské straně, blíže k otevřenému moři. To bývali rybáři. Zatímco blíže k pevnině, a teoreticky v méně větrem provívané části, pak žili pole obdělávající zemědělci.
Rybáři se spolu se zemědělci na ostrově rádi neměli. Na ostrově s omezenou dostupností zdrojů, stavebních materiálů, si významně konkurovali. Zemědělci potřebovali naplavené dřevo ke stavbě ohrad, brzdících prostup písku na obhospodařované pozemky. Rybářská komunita z něj naopak potřebovala stavět mola a kůly zaražené do mořského dna, k nimž vyvazovali sítě. Pro všechny dohromady toho materiálu nikdy nebylo dost.
Proto mezi rybářskou a zemědělskou komunitou, Kapulety a Monteky západofríského ostrova, hořel neutuchající svár.
Stavba na rozděleném ostrově
Komplikovanější o to, že dělicí čára teritorií probíhala podlouhlou nudlí ostrova podélně. Ty dvě komunity se od sebe lišily i zástavbou, protože rybáři stavěli své domy nad zemí a dosahem vlnobití, na vyvýšených pozicích. Často usazené ještě na kůlech. Zemědělci žijící „za písečným přesypem“ preferovali u staveb půdní zákrov. Nestavěli sice vyloženě hobití nory, ale jejich tradiční usedlosti vypadaly, jako by měly jen tři zdi. Protože byly zasazené do terénních vln a ta čtvrtá mizela pod zemí.
Topografie ostrova jen nahrávala k sociální izolaci mezi oběma skupinami. Domy zemědělců se okny upírali k pevnině, rybářské chatrče hleděly do moře. Navzájem na sebe stavení ani jejich obyvatelé nepohlíželi, led tak skrz prsty. Vyvýšení proti Zahrabaným ke shodě o to, kdo a jak by měl nakládat s nedostatkovým dřevem, vlastně nikdy nedospěli.
Změnilo to až zavážení univerzálního stavebního z pevniny, cihel. Které umožnily každému stavět tak, jak potřeboval. Ono původní dělení výhledů i charakteristická zástavba, lámající se ve středu ostrova, Terschellingu víceméně zůstala. I dnes, kdy už je příběh o vzájemně znepřátelených obyvatelích jen úsměvnou legendou. Rozhodně ne zapomenutou.
Právě ona totiž inspirovala atraktivní rezidenční projekt, a motivy minulosti posloužily pro nastolení hned několika typických rysů.
Novostavba rodinného domu u West Aan Zee se totiž měla stát domovem páru, který – čistě formálně tedy – pocházel z různých stran ostrova. Které už pochopitelně dávno nereprezentují dvě znepřátelené komunity. Ale hříčka je to pořád hezká, ne?
Jistě i na jejich svatbě o tom muselo padnout pár zmínek mezi pamětníky. A právě proto architekti v projektu jejich společného obydlí rozpracovali vizi stavby, které v sobě neslo současně prvky typické pro nábřežní i odvrácenou stranu ostrova. Dům částečně vystupující nad terén díky podpěrnému systému – a částečně skrytý pod zemí.
Celý jej zvnějšku halí fasáda, plášť z materiálu, který je ve spojení obou těch tradičních přístupů rázem hojný. Dřevem. A protože symbolizuje spojení na ostrově, svými okny se neobrací jen k moři, ale „kouká“ do všech stran. Dune Villa dává dohromady to, co na ostrově bylo (před staletími, ale zato po dlouhá staletí) rozdělené.
Ztraceno v moři písku
Architekt Remko Remijnse (ze studia 2by4-architects B.V.) připouští, že motiv reakce na legendu a to propojení hrálo při sestavování plánů velmi konkrétní roli. Ale dodává též, že vzhledem k přírodním podmínkám v místě ani o dost jinak stavět zkrátka nešlo.
Design staveb uchycených s písčitém podkladu, mezi přesypy zmítanými větrem, nic moc jiného vymyslet nešlo. Obyvatelé Terschellingu věděli moc dobře, proč staví právě tak, jak stavěli. A protože primárním posláním jeho studia bylo přijít s projektem udržitelného bydlení, ta historií osvědčená podoba domu dávala smysl.
Stavební řešení je vedeno jako „zářez“ mezi dvěma betonovými disky v krajině. Ze vstupní haly se odvíjí spirálovitá cesta domovem, podobná klikaté cestě přes duny. Tato trasa se točí kolem dřevěného jádra, které v obou podlažích obsahuje různé funkce a nabízí sekvenci prostorových zážitků s proměnlivým světlem a výhledy.
Dune Villa je z principu svého fungování udržitelná a plynule začleněná do krajiny písečných přesypů. Na 180 metrech čtverečních utváří životní prostor, který je ne-překomponovaný. Rozumný, střízlivý, intimní. Zkrátka rodinný. Svým designem i výběrem materiálů harmonicky ladí s okolím. A přitom má pořád čím překvapovat, protože je „jiný“ na první pohled, a pak na ten druhý. To, co tu vidíte na povrchu, totiž není všechno. Kompaktně působící část na povrchu je totiž jen vyvýšeným výstupem struktury zasazené do písku, pod zem.
Dům charakterizuje vnitřní členitost, která zvnějšku patrná není. Jedna strana obydlí se zdá uzavřená, jen s občasnými prostupy ve fasádě, zatímco druhá strana se zcela otevírá do krajiny.
Podlahy toto schéma mění, a vnáší do uspořádání prvek výrazných kontrastů. Člení to, co je nad zemí a pod povrchem. Přízemí je nenápadné a zasazené do duny, splývající s krajinou a nabízí intimní atmosféru s jemně filtrovaným světlem a výhledy. Naopak první patro je otevřené, vznešené a prosvětlené, přičemž každý prostor nabízí jedinečný výhled do krajiny.
S udržitelností nejdál dojdeš
Interiér je naplněný po celý den proměnlivým přirozeným světlem, vytvářejícím bohatou rozmanitost atmosfér. Není to jen „střecha nad hlavou“, ale prostor pro zážitky. K nim přispívá i okolní členitá krajina. Terén byl po dokončení stavby upraven tak, aby rodinný dům chránil před poryvy větru. Skutečně v době nese rysy onoho vyvýšeného i zakopaného. Výhledy se teď z domu rozkládají tak, že obhlíží celé okolí. A tím nabízí „ponoření se“ do ohromující krajiny plné dun.
Zanoření významné části domu pod zem vytvořilo prostor pro velmi efektivní systém izolace. Ten podporuje správná orientace stavby a jejích oken ke světovým stranám. Dům pasivně získává víc, než kolik aktivně ztrácí. S tepelným čerpadlem, sahajícím pod základy, je po zasypání „přízemí“ Dune Villa realizována jako energeticky neutrální stavba.
V plánech novostavby sice neuvidíme garáž (jde o zastřešené parkovací stání), ale i ta je součástí zástavby na pozemku. Stojí stranou, u dopravní komunikace. A jeho střecha je pokryta solárními panely. Ty dále vylepšují energetickou bilanci domu, s tím, že dosahují dohromady s tepelným čerpadlem nulové/neutrální bilance.
Ke kladům obytného objektu je třeba připočíst i fasádu z materiálů „na biologické bázi“, tedy ze dřeva, které napomáhá stavbě elegantně splynout s krajinou a přirozeně stárnout v průběhu času. Do procesu stavby pak byli zapojeni místní řemeslníci, což jistě trochu přispělo místní ekonomické a sociální udržitelnosti. A znovu to trochu připomnělo onu legendu o znesvářených obyvatelích malého ostrova. Kteří teď společně, na jednom díle, pracovali ke společnému úspěchu všech.
Údaje o projektu
Název projektu: | Villa Dune |
Typ projektu: | novostavba rodinného domu |
Architektonické studio: | 2by4-architects B.V. |
Lokalizace: | West aan Zee, Terschelling, Nizozemsko |
Vedoucí architekt: | Remko Remijnse |
Projektový tým: | Matteo Carbone, Agnese Argenti |
Design stavby: | Agnese Argenti |
Design interiéru: | Kooistra Interieurbouw |
Hlavní dodavatel stavby: | Bouwbedrijf Bos |
Krajinotvorba: | Staatsbosbeheer |
Konzultace stavební: | Constructiebureau Heino |
Kozultace – energetika: | Bakker installaties |
Klient: | soukromá osoba |
Rok dokončení (finalizace): | 2024 |
Užitná plocha: | 180 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek