Čím je pro vás architektura?
Architektura pro mne znamená všechno. Ať si to uvědomujeme či ne, má na nás zásadní vliv. Všichni někde bydlíme, pracujeme, chodíme do školy… Ovlivňuje naše vnitřní rozpoložení i naši efektivitu. Prostředí, ve kterém vyrůstáme, nás formuje na celý život. Od mala jsem vnímala, že přesně to je moje poslání a dráha, kterou se chci vydat.
První vaše cesta vedla do Šanghaje. Chtěla jste se učit architekturu od Číňanů?
Zastávám názor, že mladí architekti mají být tam, kde se staví, aby získali co nejvíce zkušeností. V roce 2005, kdy jsem končila školu, to byla Čína. Proto jsem si našla práci v Šanghaji. Celých šest let tamního života pro mě bylo velmi intenzivních. Nic vás na takovou zkušenost nedokáže připravit. Asiaté nemají stejně velkou osobní zónu, jako Evropané či Američané, což je fyzicky velmi vyčerpávající. Neustále vám totiž někdo vstupuje do osobního prostoru a vy se tomu samozřejmě podvědomě bráníte. V pětadvacetimilionové metropoli je všudypřítomný hluk, který nikdy neutichá. Dostat se z města do přírody bylo zpravidla možné pouze letecky. A pak tu jsou samozřejmě i kulturní rozdíly a odlišnosti v myšlení, hodnotách, způsobu života…
Foto: Designblok a M&T, Eva Le Peutrec
Zde začala vaše láska k výškovým budovám?
Srdcovou záležitostí pro mne byl paradoxně projekt, který se nakonec bohužel nerealizoval. A to Agriculture Logistic Center, obrovský multifunkční projekt se zastavěnou plochou 200 000 m2, jehož součástí byl i super high-rise building, mrakodrap měřicí 348 metrů. Aby to bylo ještě složitější, jednalo se o šroubovicovou stavbu, jejíž půdorys se na každém patře pootočil o 1’. Na tomto projektu jsem pracovala 103 hodin týdně a musela vyvinout konstrukční systém, který do té doby nebyl v Číně nikdy použit. Na architektuře je však důležité i načasování projektu. Tento vznikl na prahu začínající světové krize v roce 2008, a proto se z důvodu rozpočtu 3 miliardy $ nikdy nerealizoval.
Existuje pro architekta vašeho typu nějaká vysněná zakázka, na níž byste ráda pracovala?
Pokud jde o mé architektonické sny, mám jich spoustu. Jejich základním společným rysem je to, že se jedná o prostory, které spojují lidi, podporují sociální interakce a výměnu nápadů. Slouží jako místa pro intelektuální rozvoj poskytují jednotlivcům příležitosti rozšiřovat své obzory a získávat nové znalosti. Tím, že obohacují mysl a ducha, významně přispívají k vytvoření lepšího světa pro všechny. Jsou to místa, která slouží jako připomínka kulturního dědictví národa a inspirují společnost, aby si uvědomila své kořeny. Místa, která nabízejí nové příležitosti a podporují růst v široké škále oborů, otevírají dveře inovacím a pokroku.
Foto: Designblok a M&T, Eva Le Peutrec
Není to ale jenom architektura, ale také design a publicistika. Mohla nám tyto své další obory činnosti přiblížit?
Na psaní by si měl architekt udělat určitě čas, stejně jako na design. V obou případech je větší prostor pro kreativitu. Moje první kniha Architektura kreativního myšlení se věnuje praktickému použití kreativity v běžném životě. To čtenářům pomůže nalézat nová řešení, a tím pádem i uspět v jakékoli disciplíně, protože budou myslet jinak než jejich konkurence. Druhá kniha nazvaná Vzpomínky na jižní Pacifik pojednává o slastech a strastech života na ostrově v jižním Pacifiku. O francouzské kultuře, kulinářském umění, školství, a 10 letech mého života na druhé straně zeměkoule.
A co se týče designu? Měla jsem opravdu kliku… Navrhla jsem kování se subtilní rukojetí. Byl to můj první produktový design. Když mě v Čechách oslovili, přišlo mi to jako skvělá šance vyzkoušet si to a naučit se něco nového. Navíc firma je z Východočeského kraje, odkud pocházím, takže mi dávalo velký smysl podporovat svůj domovský region a zároveň propagovat českou značku ve světě. V neposlední řadě mě potěšilo, že budu mít kliku vlastního návrhu, stejně jako největší světoví architekti. Spolupráce na produktu byla skvělá. Vlastně mě překvapilo, jak dobře se dá průmyslový design vyvíjet na vzdálenost přes 20 000 kilometrů. Na úvod jsem navštívila Dobrušskou manufakturu a seznámila se s technologiemi a také s limity výroby. Dále jsme pak komunikovali převážně přes internet a několikrát se sešli nad prototypy. Finální návrh v zásadě následuje prvotní ideu, což mě velmi těší.
Co podle vás obsahuje slovo inspirace a jak se liší výše zmíněné návrhy od těch ryze architektonických?
Mám ráda elegantní, nadčasový design, který nevychází z aktuálních trendů, ale vypadá skvěle i po padesáti letech. Současně se ve svých projektech snažím redukovat a zjednodušovat, hledat pravou podstatu. Hodně se mnou rezonuje citát proslulého Steve Jobse: „Simple can be harder than complex: You have to work hard to get your thinking clean to make it simple. But it’s worth it in the end because once you get there, you can move mountains.” (Jednoduché může být daleko těžší než to složité: Musíte se hodně snažit vyčistit vaše myšlení k jednoduchosti. Stojí to za to, protože jakmile se vám to podaří, můžete pak hory přenášet…).
Do názvu kliky jsem třeba promítla i část sebe – svou podstatou jsem totiž takový nomád. Miluji cestování, inspiruje mě. S takzvaně velkou architekturou se ale produktový design nedá vůbec porovnávat. Architektura je výsostná disciplína hlavně díky své komplexitě, kterou musí architekt umět uchopit. Schopnost zoomovat z velkého měřítka do malého a zase zpět. To u produktového designu není. Je ale nesmírně obohacující vyzkoušet si návrh těchto drobných produktů, protože člověk pochopí důležitost detailu v návrhu. A jak říkal Mies van der Rohe: Ďábel tkví v detailu. Tyto prvky pomáhají dotvářet dokonalý celek.
Foto: Designblok a M&T, Eva Le Peutrec
Ing. arch. Eva Le Peutrec /M.Arch/ F. Eng. (1980)
V Šanghaji se brzy propracovala k velkým projektům. Rychle si získala renomé, a to zejména svými návrhy mrakodrapů. Byla však hlavní designérkou na projektech všech druhů – kancelářských budov, hotelů, nákupních, kulturních a sportovních center, luxusních vil, interiérů, průmyslového designu, ale i rozsáhlých urbanistických projektů, jako je dva kilometry dlouhé centrum čínské metropole, nebo nově založené město pro milion obyvatel. Pracovala na více než 140 projektech na čtyřech kontinentech. Od roku 2011 žije se svou rodinou v Nové Kaledonii v jižním Pacifiku. Její dílo lze sledovat na https://evalepeutrec.com/
Sdílet / hodnotit tento článek