Technologové a inženýři univerzity v kalifornském Berkley se na odolný římský beton podívali z blízka, a dospěli k závěru, že krom vyšší pevnosti navíc vyniká i nižší uhlíkovou emisní bilancí. Jak to spolu souvisí? Pokud jde o odolnost, dnes využívaný beton se časem zmenšuje, smršťuje. Tím se na jeho povrchu otevírá síť mikroskopických prasklin, a je jen otázkou času, kdy se vymrzající voda nebo vlhkost prohlodá jeho strukturou až k ocelové či železné konstrukci. Tady už hlodající rez dokončí dílo zkázy. A římský beton?
Ten je vyroben ze směsi, jež se výrazně liší od dnešní. Namísto portlandského cementu do něj totiž Římané přidávali vulkanický popel a pemzovou (lávovou) drť. Když se na římském betonu objeví mikroskopické trhliny a začne do nich pronikat vlhkost, začne se chemickou reakcí díky krystalickým vazbám sám zacelovat. Na matrici cementové látky se z aluminio-silikátových látek vytvoří překlenovací vrstva, která praskliny zahlazuje a později materiál zpevňuje. Je to vlastně první samo-regenerační beton.
Takový poznatek by bylo vhodné aplikovat i na dnešní stavby, už proto, že uhlíková bilance „sopečného“ betonu je výrazně nižší, než při konvenčním postupu. A snižovat emise na úrovni cementu se vyplatí, protože tvoří 7 % podíl z globálně produkovaných emisí. Je to navíc materiál, který je spotřebováván ve stále větší míře: Zatímco celé USA například v rozmezí let 1901-2000 spotřebovaly 4,5 Gt (gigatun) cementu, Čína spotřebovala 6,6 Gt za poslední tři léta. Eko-cement pro odolnější beton by se tedy skutečně vyplatil.
Sdílet / hodnotit tento článek