Parkovací stání pro handicapované ve městech
Parkovací stání pro handicapované ve městech (foto: autor)
Automobil je pro vozíčkáře schopného řízení (často ve speciálně upraveném autě) věc pro soběstačný život naprosto zásadní. Automobil umožňuje handicapovému zvládat trasy a dostat se na místa jinak zcela nedosažitelná. Velmi záleží na stupni postižení, ale samostatná návštěva pošty a úřadů nebo nákupy jsou pro handicapované s autem možné. Musíme jim však utvořit k takové obsluze podmínky. Na fotografii můžeme vidět řešení parkovacího stání tak, jak jej umožňuje vyhláška. Místo pro osobní automobil je standardní. Vedle parkovacího stání musí být volný vyhrazený pruh šířky 1 m, tento pruh mohou sdílet dvě parkovací stání vedle sebe. Není dnes již dle nové vyhlášky nutné pro každé místo vytvářet 3,5 m široké stání. Může se také jednat o pruh podélného stání s výstupem na chodník. Toto uspořádání je přívětivé vozíčkářům s autem, zároveň respektuje často nedostatek plochy pro taková stání. Samozřejmostí je umístění vyhrazeného parkování co nejblíže vstupům do objektu. Nesmíme zapomenout ani na to, aby se vozíčkář měl ke vchodu jak dostat! V tomto případě vidíme v blízkosti parkování snížený obrubník (viz vlevo). Vytknout lze záběru snad jen dlážděný povrch, který je pro pojezd vozíku méně vhodný. Pokud je ale dlažba rovinná, bez velkých výmolů, měl by vozíčkář jízdu po ní zvládnout. Záleží však také na příčném a podélném sklonu povrchu a druhu vozíku.
S šířkou stání mohou mít i při splnění vyhláškou daných rozměrů vozíčkáři problémy v závislosti na druhu automobilu a systému nastupování. Podívejme se proto na jedno z takových aut.
Automobil pro přepravu handicapovaných
Automobil pro přepravu handicapovaných (foto: Život bez bariér, www.zbb.cz)
Ne každý vozíčkář zvládá samostatně řízení nebo fyzicky poměrně náročné přesedání z vozíku na sedadlo, přesto je potřeba jej přepravit, a abychom ho nemuseli přenášet je nutné speciálně upravené auto. Úprav automobilů se používá celá řada. Jedná se o automobily, kde může řídit vozíčkář či je jako pasažér. Existují typy umožňující najetí vozíku do osobního automobilu přes zadní sklopnou část atp.
Zde vidíme řešení upravené dodávky určené k přepravě více osob, jaké používá občanské sdružení Život bez bariér. Namontovaná plošina umožní handicapovaným či seniorům pohodlný výstup a nástup do auta, bez pomoci jiných.
Technické řešení popisuje paní Olga Banýrová z občanského sdružení Život bez bariér: „Ford Transit je vybaven postranní elektrickou nástupní rampou; bezbariérovou úpravou podlahy, která umožňuje variabilní uspořádání sedaček v interiéru a přesun sedačky řidiče na místo spolujezdce; kotvícím systém pro elektrický vozík na místě řidiče a ručním řízením. Vzhledem k úpravám se s tímto autem může zcela samostatně přepravovat např. kvadruplegik používající elektrický vozík. Takové řešení je velice pohodlné, avšak tomuto vozu nestačí vyhláškou vyhrazený 1m pruh šířky vedle parkovacího stání, neboť kvůli boční rampě potřebuje vozíčkář pro výstup minimálně 2 m šířky. Řidič proto vyhledává vhodné parkování vždy dle konkrétních možností – u chodníku, přes dvě parkovací stání apod.“
V předchozí části článku jsme si ukázali dle vyhlášky vyřešené parkovací stání. Jak je z komentáře zřejmé, ne vždy je takto vyřešené stání dostačující. Proto je nutné při projektování parkovišť, kde je předpoklad častého výskytu vozíčkářů (např. u domovů seniorů, center pro handicapované, nemocnice a podobně) zapojit řešení nad rámec vyhlášky a vytvořit speciální parkovací plochy pro takto vybavené automobily.
Další problém s parkováním nastává v hromadných garážích.
Parkovací domy/podzemní garáže v ČR mají ve většině případů výšku vjezdu 2,2-2,5 m. Většina vozíčkářů však používá pro svoji přepravu „klasickou“ dodávku s výškou 2,6 m. S ukázaným Fordem se tedy do většiny parkovacích domů/podzemních garáží není možné dostat a je nutné hledat parkování venku na ulici, což je ve městech velký problém. Česká vyhláška neřeší to, že pokud je parkovací dům/podzemní parkoviště s více parkovacími místy, byla by výhodná také možnost zajetí právě vyšších vozů, které handicapovaní ve většině případů používají.
Olga Banýrová dodává: „V zahraničí je běžná praxe, že vjezd do podzemních garáží je na začátku zvýšený, aby byla jeho celková výška 3 m, následuje několik míst pro zaparkování dodávek, další části parkoviště jsou poté pro úsporu výšky budovy snížené na výšku podlaží pro parkování osobních automobilů.“
Vozíčkáři často působí ve sdruženích, jezdí na cesty ve vícepočetných skupinách, dodávka je pro ně daleko výhodnější než osobní automobil. Vytvořením stání pro vozíčkáře v garážích s nedostatečnou výškou, sice splníme počty dle vyhlášky, nicméně může se často stát, že budou pro velkou část z nich nedostupná a tudíž nefunkční.
Navigační systém
Z hlediska logiky stavby a orientace v prostoru, stejně jako integrace lidí se zdravotním postižením mezi většinovou společnost je lepší, když pro vstup a pohyb po budově využívají stejné prostory. Obzvláště v rekonstrukcích a v historicky cenných objektech je ale někdy nevyhnutelné pro zpřístupnění volit jiné místo. Pokud jej však zřizujeme mimo místa přirozeně daná architekturou stavby, musíme tento fakt srozumitelně sdělit. Je to drobnost, může však ušetřit mnohé problémy s orientací, přestože výlet člověka upoutaného na vozík je často dopředu pečlivě plánován.
Příklad na fotografii je zcela názorný. Ve všech jazycích srozumitelná cedulka, jednoduché a graficky vkusné. Pro potřeby dopomoci i s telefonním číslem na personál. Co je velmi důležité umístit takovou cedulku do místa (výška, umístění před hlavním vchodem), odkud bude vozíčkáři dobře zaregistrovatelná a čitelná, čili z pozice sedící osoby!
Sdílet / hodnotit tento článek