Dekonstruktivismus, který má konstrukční chyby
Centrum Marie a Raye Statových, v kampusu Massachusettského technologického institutu (MIT) známější jako Budova č. 32, se prostě moc nepovedlo. Byť je dílem jinak nezpochybnitelného mistra dekonstruktivismu Franka Gehryho (u nás proslaveného Tančícím domem), tady jeho obrazné formy narazily na strohou realitu. Objekt byl slavnostně otevřen v roce 2004, a ještě o tři léta později Gehry vtipkoval, že: „Budova připomíná skupinku opilých robotů, kteří spolu vyráží na oslavu“. Přirovnání je to trefné, ale humor mistrovi brzy došel. Centrum Statových totiž evidentně nepočítalo s pořádnou zimou, která v roce bohužel 2007 přišla. Tehdy se křivolaké pokovované výběžky budovy staly téměř smrtící pastí.
Z objektu, který zastřešuje provozní prostory o rozloze 67 000 metrů čtverečních, padal led na všechny strany, a bez nemalého rizika se dovnitř ani ven nedalo dostat. Což byl pro zaměstnance trochu problém. Hned na jaře se také ukázalo, že rafinované formy silně napomáhají průniku vlhkosti a plísním, kterým přitěžovaly i častá narušení vodovodního potrubí. U soudu se tak potkává Gehry, dodavatelé stavby Skanska USA a NER Construction Management, a právníci z MIT. Problém? Budova, jejíž návrh stál 15 milionů dolarů, je prakticky neobyvatelná. Soudní tahanice a vzájemné obviňování pak běželo až do roku 2010. „Tyhle věci jsou složité,“ připouštěl později Gehry. „Ve hře je spousta lidí a různých faktorů, a těžko se hledá konkrétní původce pochybení.“
Věž tisíciletí, která připomíná tu v Pize
Na první pohled ten nápad neměl chybu. V rušném kalifornském San Francisku, přímo v centru, postavit multifunkční výškovou budovu, která by nabídla reprezentativní sídlo firmám, prostor pro luxusní obchody a restaurace, a ve vyšších patrech pak úžasné apartmány pro bydlení. Práce na návrhu kolosu o osmapadesáti patrech se chopili renomovaní Handel Architects. A po čtyřech letech, v roce 2009, byla slavná Millenium Tower za 350 milionů skutečně hotova. Investoři si mohli spokojeně mnout ruce, protože jeden jediný apartmán měl po dokončení prodejní hodnotu 12 milionů. Stavba se tak mohla zaplatit jen samotným prodejem bytů. Usídlil se tu například sportovec Joe Montana nebo kuchař Craig Ramsey. Jenže pak nastaly problémy. Inženýři pochopitelně počítali s tím, že budova si za dobu své celkové stoleté životnosti budova poněkud „sedne“, a to odhadem o 15 centimetrů. Spletli se.
Už po sedmi letech klesla o 38 centimetrů, a o dalších 40 se vychýlila do strany. Což je u objektu s výškou 197 metrů větší než malá komplikace. A tak nastal čas pro nekonečnou soudní bitvu, ve které se o podíl na vině utkali developeři z Millennium Partners, projektanti Handel Architects, inženýři z DeSimone Consulting a hlavní dodavatel stavby, Webcor Builders. Architekti dopadli ze zúčastněných vlastně nejlépe: ukázalo se, že jimi doporučené stavební základy, sahající do hloubky 15-27 metrů, by skutečně fungovaly, jen pokud by skutečně dosahovaly až na podloží, což se tentokrát nestalo. I tak se s nimi nájemníci soudí o 200 milionů, odhadem potřebných na opravy. Z prestižní Millennium Tower je dnes velmi dostupné bydlení. Nikdo v ní už bydlet nechce.
San Francisco Zdroj: Fotolia.com - kwphotog
Hotel Harmon - nejdražší stojan na plakáty
Norman Foster vystavěl své profesní jméno na působivé kombinaci skla a oceli. Jeho londýnské studio, Foster + Partners, se podílelo na dlouhé řadě významných a originálních projektů. Masdar v Abú Dhabi, přestavba hongkongského Kowloonu nebo návrh „nového“ Trafalgarského náměstí, Londýnská radnice či berlínský Reichstag? Žádný problém. Jen expanze do zámoří, respektive do Nevady, se jim moc nepovedla. Nutno dodat, že v tom byli sami architekti nevině. Jenže dobré jméno si podruhé nekoupíte, zvlášť když máte na štítu skvrnu velikosti hotelu Harmon. Skleněný klenot, sahající do výše 49 pater, se totiž vůbec nepodařilo realizovat v plném rozsahu. Perla bulvárů v Las Vegas v sobě měla kombinovat luxusní bydlení, hotel a módní butiky.
V roce 2008 ale stavbu navštívili městští stavební inspektoři, kterým se dosavadní způsob práce vůbec nelíbil. Hlavní dodavatel stavby, Perini Building Company, totiž šetřil na ocelových nosnících a kvalitě betonu. Hotovo zatím bylo patnáct pater, ale inspektoři nastavili nové maximum. Budova nemůže za stávajících podmínek přesáhnout výšku 28 pater. To způsobilo poprask mez investory i zájemci o koupi dosud neexistujících bytů. Stavba se protáhla, a v době svého dokončení už byla prakticky bez zájemců o další využití. Až na jednoho: reklamní společnost CityGate si pronajala plochu budovy na osazení billboardu. V roce 2013 byla z bezpečnostních důvodů zdemolována. Foster se navzdory svým dosavadním úspěchům zapsal jako projektant pokladu na billboard, v ceně 400 milionů dolarů.
Koncertní síň v Costa Mesa
Otázka, kolik centimetrů měří na výšku argentinský architekt César Pelli se může zprvu zdát nepochopitelná. Proč se raději neptat na to, kolik ocenění již za svou práci získal? Je jich přece tolik! A nechybí mezi nimi ani takové kousky, jako AIA (1995) nebo AFA (1989)! A přece se tento mistr setkal s neúspěchem, který s jeho výškou a rozměry obecně souvisí. Když byl přizván jako odborník k přípravě projektu centra Orange County Performing Arts, nikdo s komplikacemi nepočítal. Pelli má za sebou přece Carnegie Hall Tower v New York, a chystaná koncertní síň v Costa Mesa je proti ní drobeček. Pravda, operní sál s kapacitou 3000 míst, a další hlediště pro 2000 diváků v koncertním sále nezní zrovna skromně. Překrásná budova přesto úspěch diváků nezaznamenala.
Když se totiž posadíte do zdejších křesel, lóží a diváckých kójí, uvidíte ze scény na jevišti vlastně jen velmi málo. Architekt hrubě podcenil rozvržení prostoru, a navzdory solidní divácké kapacitě se většina návštěvníků dívá úplně jinam, než by chtěla. Třeba do masivních zábradlí. Další působivé nadhledy zase opticky rozbíjí celý interiér, a tak si v centru tichomořských filharmonií můžete dopřát vlastně jen poslech. Abyste k hudbě měli i obraz, musíte být buď hodně velcí, nebo malí. Snad by to ještě milovníci umění snesli, ale fakt, že se realizace projektu kvůli Pelliho „tvůrčím zásahům“ prodražila o pětinu, respektive o dalších 40 milionů dolarů, mu už investoři neodpustili. U soudu žalobci zaútočili na mistrovu způsobilost chápat přirozený design, což ho jistě nepotěšilo.
ORANGEHermit – kredit: Buchanan-Hermit
Miese van der Rohe
Dům doktorky Edith Farnsworthové si studenti architektury předhazují jako ukázku nejčistšího stylu minimalismu. Dům o jediné obytné místnosti bez vnitřních podpor, uzavřený ve skle a nesen minimálním potřebným množstvím konstrukcí, je prostě těžce uchopitelný originál. Méně už se ale hovoří o tom, že spokojený s ním byl pouze autor, nikoliv obyvatelka. Realizace přestřelila odhadované náklady, pětistupňové vyvýšení objektu poškození při povodních nakonec stejně nezabránilo, a neochota stran vyplatit si odměnu či odškodné neprospěla oběma účastníkům soudního řízení. „Že méně je více?“ útočila na podstatu Miesovy myšlenky Farnsworthová u soudu. „Jistě, všichni tady víme, že méně neznamená více. Míň je prostě jen míň.“
Sdílet / hodnotit tento článek