Skotská pýcha
Měl to být mimořádný monument, který se měl pyšnit přízviskem Atény severu. Právě z nich čerpal architekt William Playfair svou inspiraci. Mohutná stavba, která měla připomínat sloupořadí Partheonu aténské akropole, však nikdy dokončena nebyla. Původní ambice byly totiž větší, než štědrost případných dárců. Základy stavby byly položeny na Calton Hill v roce 1822, a na masivní mramorový kvádr tehdy přijel kladívkem osobně poklepat i král Jiří IV. Jenže pak se práce poněkud zadrhly: začal problém s interpretací díla. Původně mělo totiž věčně připomínat památku vojáků a námořníků padlých v napoleonských válkách. Posléze totéž, ale s důrazem na padlé muže ze Skotska. A nakonec se měla z díla stát ukázka skotské dovednosti a majestátu. To už ale zavánělo separatismem, a dílo ztratilo podporu královské koruny. Nad stavbou odmítlo převzít patronát město Edinburgh, byť spisovatel Walter Scott orodoval za vlastenecké cítění obyvatel, kde se jen dalo. Peněz se nakonec sešla jen třetina, a vztyčeno bylo jen 12 sloupů. Skotský majestát je dnes nazýván „Skotskou hanbou“.
Zdroj: Grant Ritchie/Real Edinburgh
Stadion, jaký svět neviděl
Staveb, které nacistické Německo ve třicátých letech minulého století zahájilo a už nikdy nedokončilo, by se našla celá řada. Za překvapivou většinou z nich stál Albert Speer, Hitlerův hlavní architekt. Smysl pro velikášství a neskromnost mu tedy rozhodně nechyběl, což je dobře patrné i z nákresů stavby sportoviště Deutsches Stadion. Areál, jemuž vévodila opravdová antická aréna, byla extrémní. S kapacitou 450 000 diváckých míst překonává i dnes stojící giganty. Právě s ohromujícím efektem na přihlížející se tu pracovalo. Německo nestavělo jen nové stavby, ale „nového člověka“. V době zahájení stavebních prací u jezera Silbersee se rozběhlo ještě několik „testovacích“ konstrukcí, například u norimberského Achtel: v miniatuře arény se tu testovala akustika prostoru. Projekt, který dostal v roce 1937 zelenou, už o dvanáct měsíců později čekala pauza. Další Olympijské hry se měly konat v Tokiu, a tak se tu s pořádáním dalšího zápolení nepočítalo před rokem 1944. V důsledku válečných událostí i tento plán padl, a areál byl dedikován pořadatelství „prvních“ čistě Árijských her. K těm našěstí nikdy nedošlo, a betonové základy úspěšně zarůstají borovým lesem.
Katedrála nebo opatství?
Westminsterské opatství, patřící anglikánské církvi, je pravděpodobně nejznámější sakrální stavbou Velké Británie. Přejme mu to. Jen o kus dál tou samou ulicí totiž stojí Westminsterská katedrála, která tolik štěstí neměla. Lidé ji velmi často zaměňují s proslaveným opatstvím, byť sama je největším katolickým kostelem v Anglii (a Walesu). Nese také jedno méně příjemné prvenství: od roku 1865, kdy byla její stavba zahájena, došlo k rekordnímu počtu „zlevňujících“ zásahů. Když se k projektu dopracoval architekt John Francis Bentley, měl k dispozici v pořadí už třináctou variantu. I tak se stavba inspirovaná katedrálou sv. Marka v Benátkách, ravenským San Vitale a cařihradským chrámem Hagia Sofia vlekla. Cihlové dómy bylo zapotřebí upravit a zmenšit, a počet majestátních věží snížit na jednu. Stavba dnes disponuje četnými těsně přiléhajícími pozemky, na kterých stojí základy předchozích naddimenzovaných pokusů. Třeba se někdy podaří stavbu dokončit v její plné kráse, a ne jen minimálním provozuschopném řešení. Mimochodem, vysvěcena byla sedm let po uvedení do provozu, teprve poté, co splatila všechny dluhy spojené se stavbou. Podobný příběh se pojí i s největším katolickým svatostánkem na newyorském Manhattanu, katedrálou sv. Jana. Její nedokončenost je ale o poznání znatelnější.
Zdroj: Simon.Absonditus
Zdroj: Jacqueline Mcateer-Dean
Portugalské provizorium
Když se řekne „královská rezidence“, představíme si obvykle honosné sídlo a nestřídmý luxus. Klasicistní palác Ajuda, který stojí na lisabonském předměstí, měl ale k něčemu takovému daleko. V roce 1755 se z královské rodiny stali bezdomovci. Zemětřesení je totiž připravilo o jejich dosavadní sídlo v Ribera, a bylo zapotřebí stěhovat se. Pokud si ale král Josef I. dokázal vybrat dobré místo, s materiálem udělal chybu. Převážně dřevěný palác Ajuda totiž lehl popelem před svým dokončením. Královská rodina tedy sídlila v centru, zatímco jejich slavná Ajuda jen pozvolna rostla. Stavba změnila čtyřikrát architekta, a třikrát zvolený styl. Když v roce 1807 prchá zdejší aristokracie včetně krále do emigrace před Napoleonem, Ajuda stále ještě nestojí. A poté? Další zdržení, průtahy a omezení konceptu. V roce 1880 se už uvnitř dá bydlet, ale za mnoho to nestojí. Když je v roce 1910 vyhlášena Portugalská republika, předává král bez větších emocí palác lidu. K bydlení to prostě nebylo. Vyroste tu Historické muzeum, které je průběžně dostavováno dodnes. Stavba je i po stoletích hotová jen z 50 %.
Novozélandský parlament se nebojí nových začátků
Když se dílo nedaří, je často nejlepší dát od něj ruce pryč a začít znovu od začátku. Zhruba takový dojem vyvolává sestava budov novozélandského parlamentu, která v současné době zabírá plochu 45 000 metrů čtverečních. Prakticky tedy celou wellingtonskou čtvrť Lambton Quay. Je pochopitelné, že dvoupatrová budova Veřejné správy (z roku 1861) nemohla potřebám rodícího se státu vyhovovat. A proto se postupně rozrostla o Dům parlamentu (neoklasicistní budovu z roku 1922), Parlamentní knihovnu (1899), tzv. Včelí úl (1977) a Bowen House (1991). Každý z objektů přitom původně zastával všechny zmíněné funkce, ale poté, co přestal kapacitně postačovat, byl převeden do podoby jiného objektu. Novozélanďané mají ke státním budovám úctu, a tak je nebourají. Ale ani s jejich dostavbou nespěchají. Výsledkem je tak mimořádně odpudivá kombinace budov, architektonické bludiště, které je ze značné části nehotové dodnes. Parlamentní čtvrť přitom měla být vystavena za méně než dva roky, a v případě stále nehotové budovy Parlamentu se přitom čeká na dokončení už více než 95 let.
Nekonečný velikán
Ve výčtu rozhodně nemůže chybět nejznámnější (dosud nedokončené) dílo Antonia Gaudího, barcelonská katedrála Sagrada Família. Stavba byla zahájena v roce 1882, a budova je vedena v záznamech světového kulturního dědictví UNESCO, aniž by byla dosud hotova. Když při nešťatsné nehodě Gaudí umírá, byl objekt hotov z jedné čtvrtiny. Dnes jsme o něco dál. Podle optimistických zpráv by měla být hotova snad v roce 2026. Tím by ovšem získala další prvenství: nejdéle stavěná sakrální stavba.V posledních leetch ale rezonují hlasy, zda je vůbec vhodné katedrálu dokončit. „Je to jakobyste torzu Venuše Mélské přidělali ruce,“ tvrdí. Je pravdou, že nic lepšího než UNESCO už na Sagrada Família nečeká. A lidé si už za jendo století zvykli, že se dívají na nekonečnou stavbu.
Sdílet / hodnotit tento článek