I přes honosný název vykročila tato instituce vstříc svým dějinám více než skromně; vyučovat se začalo v pronajatých prostorách měšťanských domů na valašskomeziříčském náměstí, výuku vedli z počátku místní řemeslníci – řezbář Josef Lihařík a truhlář František Boes, za jejichž jedinou pedagogickou erudici lze považovat kurs při uměleckoprůmyslové škole při vídeňském Museu pro umění a průmysl...
Vlastně se ani nejednalo o školu dnešního typu – výuka totiž probíhala přímo v dílnách a studentům se za poctivě provedenou práci vyplácela mzda.
Od roku 1882 se škola naštěstí dostala pod správu C. k. ministerstva kultu a vyučování; tímto krokem přibylo na škole odborných učitelů a rozšířila se značně i teoretická výuka na úkor placené práce v dílnách. Škola tak již existenčně nebyla závislá na prodeji výrobků svých studentů a mohla začít zakázky odmítat.
K jejich provedení však objednatelům doporučovala místní řemeslníky, kteří ji konečně nejenže přestali chápat jako svou konkurenci, ale dokonce začali sami nabídky jejího vzdělávání nadšeně využívat. Škola se tak již prvních desetiletích své existence stala ctěnou a uznávanou institucí, jejíž absolventi šířili její slávu nejen ve zdejším regionu.
Sama navíc přispívala svou prací ke zkvalitnění výuky na ostatních uměleckořemeslných školách Rakouska-Uherska a aktivní účastí na řadě mezinárodních výstav úspěšně prezentovala úspěchy uměleckého řemesla celé monarchie.
Již s počátkem 20. století dřevařská škola nastoupila na cestu velkých proměn. Na jeho počátku stála ještě v historizující umělecké tvorbě zakonzervovaná instituce, která se během příštích pěti desítek let své vypracovala k předním středoškolským ústavům.
Za celkovou proměnou systému vzdělání mohl příchod nových pedagogů, a sice mladých architektů Emanuela Pelanta roku 1904 a Jana Šachla roku 1909, kteří se nevěnovali už jen jednotlivým zakázkám, ale směřovali výuku i tvorbu samotné školy k navrhování a vybavování celých interiérů. Školu za jejich působení prodchnul svěží duch nového moderního uměleckého stylu – secese.
Ve dvacátých letech 20. století pedagogický sbor obohatil roku 1921 příchozí Josef Místecký, propagující kotěrovskou modernu a manifestující výtvarnou identitu nového československého státu prostřednictvím národního slohu. Jen s mírným zpožděním škola reagovala na definitivní odklon od dekorativních směrů ke strohému funkcionalismu, k čemuž došlo po příchodu dalšího architekta a zároveň absolventa školy, Bohumíra Kupky. A byli to právě poslední dva jmenovaní architekti, kteří nasměrovali na pozdější úspěšnou profesní dráhu řadu svých absolventů, k nimž se řadí především zvučná jména české architektonické avantgardy.
Stavbou nové školní budovy, která byla započata v roce 1927 na Máchově ulici, pro dřevařskou školu začalo poslední období úspěšného rozvoje, tíživá politická situace závěru 30. let se totiž začala dotýkat také jí. I po vyhlášení protektorátu se sice díky velkému úsilí pedagogů i studentů dařilo ve výuce pokračovat takřka beze změn učebního plánu, po dobu války však docházelo k zatýkání a perzekucím vyučujících, až muselo být nakonec vyučování definitivně přerušeno.
Výuku se sice záhy po válce podařilo zdárně obnovit, ale škole samotné nebylo dopřáno pokračovat ve své úspěšné prvorepublikové tradici – z důvodu reorganizace školství byla roku 1951 coby Vyšší průmyslová škola nábytkářská přemístěna do Bystřice pod Hostýnem a ve Valašském Meziříčí ji nahradila nově vzniklá Vyšší průmyslová škola stavební.
Ta na dávnou tradici dřevařské školy ale navázala, a to nejen tím, že převzala její budovu, ale zůstala jí věrná i většina tehdejšího pedagogického sboru. Léta padesátá jsou tak pro školu novým začátkem, ke kterému však dostala více než pevné základy, na kterých mohla znovu začít stavět a rozepsat nové kapitoly své historie. O tom, že se jí to podařilo, není pochyb, vždyť již od roku 1954 patří ke stěžejním studijním oborům školy Pozemní stavitelství a Technická zařízení budov, které neustále reagují na nejmodernější trendy ve stavebnictví a jsou tak zárukou zachování slávy oné proslulé a starodávné „dřevařské školy“ i dalším generacím.
K oslavě svého 140. výročí založení připravuje škola ve spolupráci s Muzeem regionu Valašsko nejen rozsáhlou reprezentativní monografii, ale i výstavu Krása v dřevě ukrytá (6. 11. 2014 – 15. 2. 2015, zámek Kinských ve Valašském Meziříčí), která je průřezem sto čtyřiceti lety tradice této instituce, jejíž odkaz zůstal ve městě dodnes živý.
A to nejen díky úspěchům zdejší střední průmyslové školy stavební, která se k jejímu odkazu stále hrdě hlásí, ale především díky tomu, že za dobu své existence, především v dobách Rakouska-Uherska a posléze první republiky, odchovala desítky slavných architektů a umělců. Architekti vzešlí z dřevařské školy zanechali stopu nejen ve Valašském Meziříčí, ale proslavili se po celé republice i v zahraničí (např. Antonín Tenzer, autor hotelu Jalta na Václavském náměstí, trio Podzemný-Hilský-Tenzer – tvůrci plánu poválečné obnovy Lidic, Zdeněk Plesník, architekt baťovského Zlína a stavitel domů Hanzelky a Zikmunda, ale i ve Valašském Meziříčí působící Josef Místecký a Bohumír Kupka, kteří ve svých funkcionalistických vilách reflektovali nejmodernější dobové trendy).
Dá se tedy říci, že v době první republiky bylo „provinční“ Valašské Meziříčí díky vlivu dřevařské školy úrovní svých uměleckých a architektonických realizací srovnatelné s tehdejšími velkými kulturními centry. Výstava tak není výstavou o historii jedné školy, ale výstavou o vzniku ohniska výtvarné kultury na Valašsku, které povzneslo regionální výtvarné umění na evropskou úroveň.
Bližší informace o konání oslav jsou uvedeny na internetových stránkách školy.
Sdílet / hodnotit tento článek