Je to přitom velmi logický dotaz. Vrchol věže se díky náklonu vyskytuje o pět metrů jinde, než by měl být. Jenže navzdory netrpělivému očekávání dokázala stavba přestát bezmála 550 let bez větší úhony. A to i přes to, že tuhle lokalitu od roku 1280 zasáhly nejméně čtyři velká ničivá zemětřesení. Jak je to tedy možné?
„Je to pochopitelně otázka, která trápí inženýry dlouhá léta," vysvětluje George Mylonakis, profesor inženýrských studií veřejných staveb Univerzity v Bristolu. „Taková stavba, která sotva udrží vertikálu, by totiž teoreticky neměla ustát ani otřesy střední intenzity, natož nějaké masivní."
Mylonakis dlouhá léta prováděl studie odolnosti historicky cenných staveb v rodném Řecku, a proto byl přizván i do šestnáctičlenného mezinárodního týmu badatelů, který se nakloněné věži letos podíval na zoubek. Vysvětlení této letité záhady pak přinesl podrobný rozbor dostupných seismologických, geotechnických a strukturálních informací. Tedy?
Na vině "nezničitelnosti" věže v Pise je fenomén tzv. DSSI (dynamic soil-structure interaction), tedy dynamické interakce mezi půdou a existující stavbou. Roli tu hraje výška věže, rigidní a tuhá povaha stavebního materiálu a fyzická "měkkost" podloží. Výsledkem je, že v této kombinaci nedochází k přenosu chvění a vibrací v klasickém zemětřasném režimu. Věž prostě nerezonuje otřesy půdy.
„Unikátní charakteristika věže v Pise z ní tak činí nejdokonalejší a nejstarší příklad fenoménu DSSI v praxi na světě," říká Mylonakis. „Je v tom pořádná dávka ironie. Právě to nepevné podloží, které přivedlo celou stavbu věže k jejímu katastrofálnímu sklonu, až na samý počátek kolapsu paradoxně budovu ochraňuje při seismických událostech."
Sdílet / hodnotit tento článek