Od roku 2000 se o progresivní irské vesničce Cloughjordan diskutovalo všude. Zdejší centrum výzkumu a vzdělávání vesnice, se totiž rozhodlo transformovat na regulérní sídlo. A vlastním příkladem tu chtěli demonstrovat příklady dobré praxe života na venkově, na vsi, kde k sobě lidé i příroda mají blízko. Jak se tu lidem žije dnes?
Plány na komunitní život na vesnici
Počítalo se, že nový domov tu nalezne přibližně 150 rodin, a že tu s pomocí moderních technologií i s tradičními, generacemi osvědčenými postupy vybudují idylickou komunitu, která bude modelem pro zbytek Irska, potažmo světa. Environmentální nadšenci, lidé fandící domácí ekologii i novodobí hippies se v eko-vesnici Cloughjordan zhlédli.
Měla být naprosto odlišná od irských ale i evropských konvencí, ať už způsobem komunitní správy, decentralizovaným řízením provozu služeb, nebo svou architekturou a infrastrukturou. Mezi unikátní rysy patřila téměř úplná absence vnitřní silniční sítě; zastoupení zemědělských polí, lesa a zástavby v poměru 1:1:1, idea kompletní potravní soběstačnosti, myšlenka „jedlé“ krajiny a užití obnovitelných zdrojů energií. Alespoň tak si to zdejší budoucí obyvatelé plánovali.
Bez peněz to dnes prostě nejde
V roce 2010 se tu také jedna stavební parcela prodávala za 80 000 eur (cca 2,1 milionu Kč), což byl tehdy čtyřnásobek irského venkovského průměru, a bylo vyprodáno. Jenže pak přišla ekonomická krize. Slibovaný bouřlivý růst zamrzl, fondy se vyčerpaly, dobře polovina majitelů pozemků tehdy odstoupila od smluv. Cena nemovitostí se propadla o polovinu. Ostatní, kteří se rozhodli setrvat, proto chtěli vytvořit svůj nový Cloughjordan s omezenými fondy, víceméně svépomocí. A právě tady se začaly ukazovat první nedostatky venkovské idylky.
Například se ukázalo, že alternativní stavební materiály, počínaje konopím, izolací z ovčí vlny nebo cihlami ze stlačené jílovité zeminy, nejsou zadarmo. Stejně jako kvalitní stavební dřevo, minimálně pokud má odpovídat státní certifikaci. Původní plán na zajištění energie velkou solární farmou také dostal trhliny. V 500 obyvatelích totiž nejsou schopni uplatit její provoz. Zařízení je sice postavené, ale šest let nebylo uvedeno do provozu. Obyvatelé původně počítali s alternativnějšími cestami vytápění domů, ale nakonec se museli spokojit s rozvodem tepla z malé spalovny, která zhodnocuje dřevní štěpku z nedaleké pily. Prodražila se i kanalizace: když totiž není budována centrálně, musí se na jejím zbudování finančně výrazněji podílet každý obyvatel.
Místní samospráva formou všelidového hlasování přináší problémy
Zdejším obyvatelům se původně nechtělo podléhat nějaké formě klasické samosprávy, ale prakticky se tomu neubránili. Jen tomu říkají jinak. Při pravidelných měsíčních schůzích a hlasování teď zjišťují, že „servis“, ať už opravy elektřiny, rozvodů vody nebo kosení trávníků, potřebují sami řešit pohotověji, než cestou skupinové diskuze. Prakticky každá nová činnost si žádá zřízení dalšího společného fondu, který nahrazuje centrální rozpočet. Není to ale zrovna efektivní, ani laciné. Narušena byla i slibovaná autonomie jednotlivce: i když tu sice neplatí slovo úřadu, sousedi vám mohou zakázat plastovou střechu z recyklátu, protože by se na ni museli dívat. Takže i když jsou obyvatelé nezávislí, záleží vlastně vždy na celé komunitě. A ta není zrovna jednotná.
„Když jsme sem přijeli, měli jsme jasno, že to bude o zelených budovách, permakultuře, obnovitelných zdrojích energie,“ říká jeden z obyvatel. „Teď ale vidíme, že každý má trochu odlišný pohled na svět i na to, co by se mělo udělat. A to nikomu život neulehčuje.“ V komunitě buď všechno stojí násobně více, nebo to trvá násobně déle.
Na přežití ano, na rozvoj ne
Podobné to bylo i se slíbeným zalesněním a vytvoření „jedlé“ krajiny s volně rozprostřenými sady a bobulovými keři. Ano, bylo tu vysazeno na 20 000 stromů, ale nebylo to laciné. Obyvatelé je mohou česat a využívat, ale jen pokud zaplatí 128 eur měsíčně. Což je suma, při které vám i sladké ovoce zhořkne v ústech. Idea soběstačného zemědělství a samozásobení vesnice byla velmi lákavá. Jenže bez solidní dopravní sítě tu není možná manipulace s těžkou zemědělskou technikou. Je sice krásné, že se tu všude chodí pěšky a nemusíte se bát, že vás srazí auto. Stejně jako, že na poli orají s pomocí koní. Ale moc efektivní to není.
Příkladem kompromisu je i zdejší pekárna. Ano, získává pšenici z pole hned za vesnicí, což je sympatické. Ale vlastně není schopna vyrobit více než 350 pecnů týdně, tedy přesně tolik, kolik se i prodá. Není to o růstu, prostoru pro vývoz a ekonomický zisk. Je to jen o přežití, na kterém ale nikdo nezbohatne.
„Začínali jsme tu jako třicátníci, plní ideálů a energie,“ říká další z obyvatel. „Mladí už ale nejsme, a rádi bychom trochu snazší žití. Současná generace ale o život ve skanzenu zájem nemá. Zvlášť když vidí, kolik práce se tu musí každý den udělat. Teď už si myslíme, že představa, že změníme a zachráníme svět stavbou ekovesnic je přinejmenším naivní.“
Sdílet / hodnotit tento článek