Na Vánoce roku 2011 v Norsku jen tak nezapomenou. Tehdy se totiž severem země prohnala extrémně ničivá bouře Dagmar, která za sebou zanechala řadu hospodářských škod. Ne tedy jen v Norsku, ale právě tady abnormální bouřlivá cyklóna ukázala svou ničivou sílu nejvíce. Za oběť jí padla i horská chata, která zdobila ledovec Jostedalsbreen nad maličkou vesnicí Veitastrond.
A ztráta místní mrzela hned několikrát. Jednak se jednalo o stavbu, která bez ohledu na nepřízeň nevlídného počasí setrvávala v pustině na ledovci dobře sto posledních let. A za druhé? Ve vesnici Veitastrond, vcelku dost izolované od okolního světa, nemá 120 tamních obyvatel moc jiných zdrojů příjmů, než cestovní ruch. Řada z nich byla těsně spojena s provozem horské chaty, ať už jako její obsluha, anebo zajišťovatelé provozu a chodu zásob. Dagmar, která zničila chatu, je tak připravila o živobytí. Protože bez chaty na ledovci skončil i cestovní ruch v regionu.
Foto: Jan M. Lillebø, Ketil Jacobsen
Chata, kterou nepotřebují jen turisté, ale celý region
Bouře tak odhalila velmi křehké předivo sociálně-ekonomických vztahů v regionu, který se bez turistů moc neobejde. A zároveň poukázala i na vcelku pochopitelnou neochotu investorů stavbu na ledovci ve svých původních dimenzích obnovit. Přeci jen, kdo by se hrnul do finančního zajištění stavby, která to už jednou neustála (byť sto let to zvládala). Teprve v roce 2015 se lokální pobočce Luster Turlag, kterou můžeme chápat jako odnož Norské národní trekingové asociace, podařilo mobilizovat dostatek zdrojů pro případnou novou výstavbu.
Ovšem s podmínkou, že případný projekt bude schopen po všech stránkách odolat všemu, co si jen počasí může na severu Evropy vymyslet a nachystat. Mezinárodní soutěž architektonických návrhů, nachystaná na léto téhož roku, tak byla v mnoha ohledech přehlídkou těch nejodolnějších možných staveb. A ano, některé z nich připomínaly spíš protiletecké kryty.
Foto: Jan M. Lillebø, Ketil Jacobsen
Betonová monstra naštěstí neladila s představami klientů, a tak se výběr omezil na projekty přírodnějšího ladění. Vítězem soutěže se stala vize, předložená studiem Snøhetta. Kromě „nezničitelnosti“ nabízelo totiž ještě osobitý styl provedení a jistou vysokohorskou estetiku. Nemalou výhodou architektů přitom bylo, že jsou se severským klimatem dobře sžití, a věděli, co se od nich očekává. Konkrétněji? Stavba v jinak nedotčené přírodě, s průměrnou nadmořskou výškou okolo 1950 metrů nad mořem. Usazení objektu (anebo série objektů, jak zvolili) v terénní sníženině menšího údolí, uprostřed 500 kilometrů čtverečních pustiny. S garantovanými mnohametrovými závějemi, sezónním výskytem lavin, v létě pak s trvale podmáčenou půdou. A v zimě pak pochopitelně s mrazem. K tomu vítr a vlhkost prakticky celoročně.
Musí zvládnout lavinu i příval lidí
K tomu se ještě hodí doplnit, že ona horská chata Tungestølen musela disponovat příslušnou kapacitou, pro nemalé turistické vytížení. Pokud tedy chtěla svou existencí prospět lidem v údolí. Uvnitř se měla nacházet restaurace/občerstvovna, zázemí kuchyně, ubytování pro minimálně 30 nocležníků. S tím, že některé další prvky související s kapacitou dále limitovaly zpracování. Technicky například není problém v horách s výhledem na zmrzlý masiv Jostedalen získat vodu – ale tu znečištěnou tu musíte uchovat a přečerpávat do zajištěných jímek, aby pak mohla být (s pomocí helikoptéry) odvezena. Nádrže s odpadní vodou nesmí ležet volně nebo být nezajištěné, ale když je zasadíte do objemu stavby, snížíte užitnou plochu. Takových zásadních detailů se s prací architektů ze studia Snøhetta pojilo několik.
Foto: Jan M. Lillebø, Ketil Jacobsen
Norská ochrana přírody například lobbovala za to, aby případný zábor půdy nepřesáhl u nového projektu plochu starého. Architekti se při modelování dobrali poznatku, že snaha seskupit všechny požadované programy (ubytování, stravování, provoz) pod jednu střechu se obrací proti nim. A proto ve svém projektu akcentovali myšlenku na rozdělení jednotlivých programů do série samostatných objektů, byť vzájemně si blízkých, aniž by překročili celkovou plochu 400 metrů čtverečních. Byl to vynikající nápad. Jednotlivé budovy navíc mohly lépe než kompakt svým tvarem odpovídat podmínkám v místě. A protože byly koncipovány jako nahloučený soubor, může každá jedna stavba přispívat ke stabilitě všech. Odpovídá tomu jejich tvar, který z nich činí tu bariéru proti lavinám, a jinde aerodynamickou překážku větru. Dohromady jsou dokonale funkčním celkem.
Ne jedna, ale hned devět
Horská chata, tedy spíše chaty Tungestølen tedy částečně vychází z původního materiálu a vzhledu původní stavby, liší se ale materiálovým provedením i designem. Jsou navrženy jako soubor devíti robustních pětiúhelníkových chat s šikmými střechami, které se paprskovitě rozestupují kolem nezastavěného prostoru mezi nimi. Základním stavebním materiálem se tu staly masivní CLT panely rámové konstrukce, které vyplňují lepené listově vrstvené desky. Směrem dovnitř jsou pak obloženy dřevem červené borovice. „Vnější stěny chat drží ostrý úhel, připomínají ostré ptačí zobáky,“ zmiňují architekti ze Snøhetta. „Díky tomu rozbíjí a zpomalují silný vítr, který vane z kopců i ve směru od údolí.“ Postavení jednotlivých chat pak ovlivnilo i rozmístění oken, směřujících panoramatické výhledy do divoké krajiny (ale ideálně ne čelem k lavinám, kde jsou naopak zdi slepé, bez oken).
Foto: Jan M. Lillebø, Ketil Jacobsen
Rozdělení jednoho objektu do série menších se ukázalo být velmi užitečné, protože tím se odbourává stísněné klima horské chaty, kde jsou na sobě nasáčkovaní turisté jako sardinky. Tady má každý obyvatel alespoň teoretickou možnost trávit čas o samotě, třeba rozjímáním před další túrou do hor. Hlavním objektem celé sestavy Tungestølen je místnost s jídelnou a kuchyní, která nabízí prostor pro společné stolování. Výška stropu tu v nejvyšším bodě dosahuje 4,6 metru, čímž je podtržen dojem určité velkoleposti. V takové hale snad nehodovali ani Vikingové. Je tu i prostor pro relax, v pohodlném salonku, z nějž okno rámuje výhled do hor. A nechybí tu ani velký kamenný krb. Mimochodem, podobné posezení u krbu s výhledem bylo charakteristickým znakem chaty, se kterou zúčtovala bouře Dagmar. Takže to, k čemu se vázaly vzpomínky horalů, zůstalo zachováno i v novém projektu.
Projekt se stoletou garancí
Další chaty v sobě chovají soukromé ubytování, pokud vám nevyhovuje společnost. Dohromady se do nich vejde třicet nocležníků. Specifikou chatou je „útulna“, která připomíná staročeský herberk. Pro nenáročné se tu nachází patrové kóje, schopné dohromady pojmout padesátku utahaných výletníků. Těch, kteří nehledají nadbytečný komfort, ale potřebují jen na noc někam složit hlavu, než s úsvitem vyrazí zase dál do hor. Každý tu ale najde své. Slavnostního otevřené horské chaty Tungestølen, ba přímo inaugurace, se zúčastnila králova Sonja, která je také vášnivou turistkou. Projekt, za kterým stojí zkušenosti a invence architektů ze studia Snøhetta je snad tou nejlepší zárukou, že stavba bude lidem – turistům i těm z vesnice v údolí - dobře sloužit aspoň dalších sto let.
Foto: Jan M. Lillebø, Ketil Jacobsen
Údaje o projektu
| Název projektu: | Horské chaty Tungestølen |
| Typ projektu: | horské chaty |
| Architektonické studio: | Snøhetta |
| Lokalizace: | Norsko |
| Klient: | The Norwegian Trekking Association/Luster Turlag |
| Zastavěná plocha: | 400 m2 |
| Rok dokončení: | 2019 |
Sdílet / hodnotit tento článek