Jedno z mnoha dilemat globální udržitelnosti souvisí se zemědělstvím. Tak nějak z principu je zřejmé, že výživa rostoucího počtu obyvatel planety Země se bez něj neobejde. Předpokládané řešení, které má kromě rostoucího počtu strávníků vyrovnávat i vliv nedostatečné distribuce a plýtvání s potravinami, je pak intenzifikace zemědělského hospodaření. Znamená to pěstovat tam, kde to třeba dříve nešlo, v uměle řízených a kontrolovaných podmínkách, objemově a především efektivněji.
Nešlo by to dělat lépe?
Háček je v tom, že takové intenzivní zemědělské hospodaření si žádá velké množství vstupů, od hnojiv po pesticidy, a také spoustu energie. Čímž se zemědělství vlastně stává průmyslem. Ne zrovna čistým oborem lidských aktivit. Ale jak už bylo zmíněno, bez zemědělství to nepůjde. Jak tedy učinit tuto oblast, i při potřebné intenzifikaci, udržitelnější? Jak například zajistit to, aby intenzivní metody zemědělského hospodaření energii jen nespotřebovávaly, ale produkovaly? V IAAC by jeden nápad měli.
Zkratka IAAC přináleží Katalánskému institut pokročilé architektury. Fakulty stavitelství, která nabízí ve svých vzdělávacích programech například navazující studium Pokročilého stavitelství ekologických budov a bio-měst. A teorie je tu navázaná na praxi například spoluprací s inženýry z laboratoří Valldaura. Proč to zmiňujeme? Jako každý rok tito všichni dohromady totiž spolupracují na „ročníkovém cvičení“, jež propojuje odborníky a studenty jedním konkrétním projektem. A loni to byl průnik architektury, technologie a zemědělství.
Domek na stromě, jaký jste si vždy přáli. Má úžasný výhled. Jeho konstrukce zaroste do stromu
přečíst článekPomáhat tam, kde bude třeba
Zařízení, které by bylo schopné efektivní a kapacitní produkce poživatin, tedy z definice intenzivního zemědělství. A přitom by nádavkem pokrývalo svou vlastní bilanci spotřeby energie. A za ideálních podmínek ještě vody, části živin, substrátu. Prostě téměř samo-udržitelný model, soběstačný habitat. Který by odboural například to, jestli si vybírat mezi čistým zdrojem obnovitelné energie, nebo zemědělskou produkcí (což je taky dost časté téma). Solární skleník.
Nečekejte obří dílo, závratně rozlehlou velko-stavbu s parametry skladů supermarketu. Nic takového ročníková cvičení IAAC neprezentují. Idea o průniku zemědělství, techniky a architektury je malo-formátová. Jde o demonstraci principů udržitelnosti tam, kde to je zapotřebí, a kde si velká plošná opatření obvykle dovolit nemohou. U malých zemědělců, v rozvojových zemích. Je to aplikace architektury v měřítku, které garantuje dostupnost uživatelům. A tím je zajímavá.
Výstavbou nenáročné řešení
Solární skleník si víceméně z lokálních zdrojů dokážete s inspirací v této předloze vytvořit v podstatě sami, svépomocně, aniž byste k tomu potřebovali nějaké zásadní spolufinancování. Což je aspekt, který činí dílo podnětné. Místo pro realizaci tohoto prototypu pak leží u okraje národního parku Collserola, jen kousek od Barcelony. Lokalita byla zvolena záměrně, protože podmínky tu nejsou – kvůli nedostatku závlahy a přemíře horkého slunce – pro zemědělství zrovna dvakrát příhodné. A na chytré architektuře tu bylo „nalézt cestu“.
Řešení má přinášet adaptivní řešení na svět budoucnosti, v němž budou třeba kvůli klimatickým změnám podmínky nedostatečné závlahy a vysokých teplot hlavním limitem intenzivního zemědělství. Solární skleník má ve své DNA zakódovanou schopnost ustát krizi energetiky, pomoci lokálně se zvládnutím krize potravinové bezpečnosti a k tomu se podbízí dostupností.
Architekti a studenti IAAC, kteří na projektu a realizaci pracovali, jej „prodávají“ jako myšlenku o „naplňování základních lidských potřeb“, v režimu „ekologické produkce“. Vhodnou k sestavení na venkově i ve městě. Přitom operuje se soběstačným pěstováním, nulovými provozními emisemi. Zhruba v těch obrysech, v jakých by si to i Evropská unie do roku 2050 představovala.
Vystavěno v místě spotřeby
Nosnou konstrukcí stavby je dřevo, ale podstatnějším faktorem je tu nosná idea „nulových kilometrů“. V krátkosti to obnáší, že se tu do extrému redukuje ekologická (a uhlíková) stopa realizace tím, že s filozofií nulových kilometrů se pracuje čistě s tím, co je v místě stavby přítomné. Tedy, že voda, substrát i stavební materiály jsou sesbírány v těsném okolí. Což umožňuje zahájit vlastní produkci (a navázanou spotřebu výpěstků) potravin bez zásobovatelských řetězců.
V tomto konkrétním případě je struktura stavby vytvořena z dřeva borovice (vyrostla, byla pokácena a zpracována na hranoly přímo ve Valldaura). Skleník má také integrovaný systém zásobování živinami, které jsou rozváděny ze zásobních nádrží a přívodů pomocí hadiček a potrubí, které zásobuje rostliny. Růstové cykly navíc usnadňuje osazená stropní matice světelných pásů LED, která je vybavena systémem Black Light.
Lekce z udržitelnosti
Střecha skleníku byla vytvořena ze skla a byla uspořádána do tvaru „diamantu", aby umožnila úplné zachycení slunečního světla. To vstupuje přímo do střešních solárních panelů, a současně umožňuje rostlinám pěstovaným uvnitř přijímat přímé světlo. Dispoziční řešení se skládá ze dvou podlaží. V přízemí byla zřízena plocha pro klíčení, zatímco v horním patře bylo umístěno samotné pěstění.
Výsledkem je „značný podíl“ sklizně, který je dosažen mimo jiné díky pokročilým hydroponickým technikám, umožňujícím pěstování rostlin bez použití zemědělské půdy. V tomto případě substrát na záhonech obsahuje recyklované piliny, odpadní produkt laboratoře Green Fab, další z laboratoří IAAC, která se nachází ve Valldauře. Dílo to není velké, ale významně inspirativní.
Kriticky můžeme poznamenat, že to je jen „trochu jiný skleník“, vylepšený o prvky technologie. Jenže právě o to jde. Na sklenících totiž nic špatného není, jen je třeba do budoucna je promyslet a realizovat trochu jinak. Tak, aby byly schopny pokrýt energetickou bilanci svého provozu, fungovaly v módu intenzivní produkce a přitom byly dostupné, mohl si je v podstatě dovolit každý.
Problémy světa a dilemata globální udržitelnosti solární skleník sám o sobě nevyřeší. Ale má potenciál nelehké výzvy budoucnosti umenšit.
Aceves, Javier García-German, Miquel Rodriguez, Jochen Scheerer, Elena Orte, Guillermo Sevillano, Ignasi Caus
| Název projektu: | Solar Greenhouse |
| Typ projektu: | skleník s technologií |
| Architektonické studio: | IAAC |
| Lokalizace: | Valldaura, Barcelona, Španělsko |
| Vedoucí projektu: | Vicente Guallart, Daniel Ibañez |
| Projekční tým: | artłomiej Najman, Dafni Vakalopoulou, Rebecca Baierwick, Ignacio Reyes Solis, Paulina Sevilla, Yangchuan Tian, Fatemeh Nejatii, Marilia Sofia Fernández Lockwood, Amrithavarshini Prabhuram, Kevin Xi Lim, Akshay Sunil Mhamunkar, Mona El batrik, Engjëll Rodiqi, Philipp Wienkämper, Christa Hörburger |
| Spolupráce: | Bruno Ganem, Marc Garcia, Gustavo Escudero |
| Konzultace: | Miguel Urrestarazu, Oscar Rodriguez, Daniel Podmirseg, Oscar |
| Dodavatelé materiálu: | Cricursa, Tallfusta, Aluminios Ada, Luz Negra, Onyx |
| Dodavatel stavby: | PROVAST s.r.o. |
| Klient: | Laboratorios Valldaura - IAAC |
| Financování: | Cricursa, Luz Negra, Tallfusta |
| Realizace, finalizace: | 2021 |
Sdílet / hodnotit tento článek