Když místo architektů projektuje režim
Ve čtyřletém období (mezi lety 1935-1939) jimi totiž nově nastolená vláda – které se tehdy ještě neříkalo naplno diktatura – řešila národní bytovou krizi. Jasně designovanými projekty sociálního bydlení, přesně v dimenzích státem „schválené“ architektury. Úlohou těchto typizovaných staveb nebylo rozvíjet pohodlí nebo kvalitu předměstí, byly to pohotové nástroje řešení akutní situace. Když tu byla z kraje 30. let minulého století nastolena vláda tzv. Estado Novo, snažili se její představitelé skutečně pomáhat, alespoň navenek, prostým a sociálně znevýhodněným lidem. A ti uvěřili, že jejich pohodlí vykoupí kompromis souhlasu s režimem, který se jim svými ne úplně demokratickými sklony pozdával.
Netušili, že nakonec autoritářský režim díky jejich pasivní podpoře v prvních letech zapustí v zemi kořeny, a přetrvá u moci dlouhých jednačtyřicet let. Až do roku 1974.
To také vysvětluje, proč se dnes na tyto stavby zahlíží s úkosem. Až příliš palčivě připomínají rodilým Portugalcům něco, co by už raději nechali být. Pokud ale odhlédneme od kapitol portugalského dějepisu, musíme uznat, že tyto modelové sociální domy dokázaly udělat vzhledem k existujícím podmínkám z mála hodně. Zajistit střechu nad hlavou, oddělené místnosti na spaní od kuchyně, nabídnout základní hygienické zázemí, napojení odpadů na kanalizaci. Věci, které tehdy ještě rozhodně nebyly všem dostupnou samozřejmostí.
Co se starým domem?
Saint Adrian House, Dům v Braze, byl z hlediska svých dispozic vlastně ukázkový: vystavěn byl v tzv. měkkém stylu Português Suave, jedné ze schválených variant národní architektury. Jeho základy byly žulové, obvodové stěny zděné, podlahy ze dřeva a stejně tak i střešní konstrukce. Objemově byl uchopen velmi jednoduše, bez zbytečných kudrlinek a příkras. Fasády byly ploché, jen s drobnou imitací kamenických detailů, opracovaných maltou. A právě proto, že takové sociální domy rostly všude, po pádu režimu se jich lidé rádi zbavovali. Buď úplnou přestavbou, agresivním rozšířením nebo rovnou demolicí.
Není se čemu divit, zvlášť dnes: typologie těchto domů byla na hony vzdálená současným standardům bydlení. Trpí na přemíru dělicích stěn a zdí, přeháněly to s členitými prostory, nabízely jen velmi skromně disponované pokoje. A po letech provozu selhávaly i v základních funkcích. Nabídnout už nyní mají jen velmi málo, a je krajně nelehké je nějak vkusně a smysluplně adaptovat, aniž by byla setřena jejich identita. Architekti z ateliéru Tiago do Vale přistoupili k Saint Adrian House s nadhledem a rezervovaným odstupem, a pokusili se tu co nejlépe obsáhnout možná řešení.
Z toho, co jde vidět na první pohled: původní předepsanou barevnou paletu překonali jasně modrou barvou. Tu ovšem usadili až na omítku, která byla vylepšena vnějším zateplením. Došlo také k prosvětlení parcely, aby objekt mohl více přijímat denního světla. Povrchem, i do svého interiéru. O to se už postaral nový set moderních vícevrstvých oken. Kromě těchto výrazných změn došlo i na konzervaci naznačených kamenických prvků.
Nenápadný průchod i apartmánové ložnice
U domu na Duarte Pacheco stála i malá přístavba garáže. Architekti se ji rozhodli na místě ponechat, a proměnit její účel. Dnes funguje jako malá pracovna, lehce odloučená od hlavní stavby. V případě potřeby pak může být dodatečně přestavěna, třeba na další ložnici. Její napojení na hlavní objekt je přitom řešeno formou úzké prosklené galerie, mikro-koridoru. Je to chytrý nápad: zachovává odloučenost obou částí, nepopírá jejich existenci, ale přitom jim umožňuje autonomní využití bez narušení cirkulace.
Saint Adrian House nemohl přerůstat svůj objem, ale i tak se podařilo uvnitř při zachování původního programového rozdělení (a všech již existujících infrastrukturních míst) tedy tam, kde byla kuchyň je pořád kuchyň - plány přepracovat a doladit tak, aby vzniklo co nejpříjemnější, nejpohodlnější a nejefektivnější uspořádání. Dojem světla a vizuálního dojmu otevřenosti utužily bílé stěny a vyplatil se i návrat podlah ze dřeva borovice. V „prostorách s vodou“ byly zavedeny mramorové prvky (Estremoz), jako velmi pragmatický a nízkonákladový přístup.
Zatímco patro domu je vymezeno ložnicím/spacím prostorám a obytným pokojům - vytváří jeden aparmtán, přízemí zůstává společenskou částí. Architekti tu dost náročně odstranili veškeré nadbytečné členění stěnami, a dokázali zakomponovat do plánu i malý suterénní prostor (který stále vykazuje původní konstrukční systém). Pustili se také do přepracování schodiště vedoucího do nejvyššího patra, tak, aby se „pod něj“ vešla kuchyňská linka, poloviční koupelna a servisní prostor.
Ve 30. letech nabízel tento dům jen naprosto základní minimum pohodlí, zdraví a hygieny. Byl veden ve standardech, jež by dnech nebyly považovány únosné. Tiago do Vale Arquitectos tu ale vytvořili adekvátně fungující stavbu, určenou pro současnost. Přitom dokázali nezdevastovat budovu, neohrozit její původní přednosti, nezastřít její identitu. Dokázali se zorientovat v nelehké skladbě místností, a objevili uvnitř jejích minimálních prostor potenciál bohatý a příjemný zážitek z obývání.
Údaje o projektu
| Název projektu: | Saint Adrian House, Casa Braga |
| Typ projektu: | rekonstrukce rodinného domu |
| Architektonické studio: | Tiago do Vale Arquitectos |
| Lokalizace: | Duarte Pacheco, Braga, Portugalsko |
| Vedoucí projektu: | Tiago do Vale |
| Tým: | Maria João Araújo, Camille Martin, Priscilla Moreira, Florisa Novo Rodrigues, Teresa Vilar, Clementina Silva, Hugo Quintela, Adriana Gomes |
| Dodavatel stavby: | Construbox |
| Inženýring stavby: | SIPC L.da |
| Zahájení projektové činnosti: | 2018-2020 |
| Rok dokončení (finalizace): | 2020-2021 |
| Zastavěná plocha: | 95 m2 |
| Užitná plocha: | 133 m2 |
| Klient: | soukromá osoba (Filipe Costa) |
Sdílet / hodnotit tento článek