Budování „áčkových“ chat bylo po jeden čas nesmírně populární v Česku i u našich slovenských sousedů. Koncepčně jednoduchá stavba si totiž nežádala zvláštní znalosti, požadavky na materiál byly skromné a technicky ji dotáhnout do finiše zvládli i ti nepříliš řemeslně zruční. Byť jde o „klasiku“, osobovat si ji ale úplně nemůžeme. Oblíbenosti tento model totiž dosahoval i daleko za našimi hranicemi. Například v Estonsku.
V lokalitě Vääna-Jõesuu, v podstatě pětadvacet kilometrů od hlavního města ale přesto uprostřed hlubokých lesů, stála jedna taková áčková chatka od počátku 70. let. Říkají jí Kuku-Ranna. Obyčejná dřevostavba, se střechou ve výrazném sklonu, dotýkající se země. Jako letní sídlo ji ke společným dovoleným využívali rodiče současného majitele. Ten tu strávil celé dětství, a tak přirozeně chtěl, aby i jeho ratolesti mohly sdílet radosti pobytu v přírodě a na čerstvém vzduchu. Těžko soudit, jaké je tu pokrytí mobilního signálu a zda jej tedy jeho děti pochválí.
Žel bohu, stavba jako taková za posledních 50 let už měla eufemicky řečeno své nejlepší za sebou, a žádala si důkladnější rekonstrukci všech nosných částí. Vlhkost lesa a dlouhé zimy si na konstrukci vyžádaly svou daň. Majitel stál před volbou, zda objekt dřevostavby kompletně odstranit a nahradit ho něčím novým. Nakonec po zralé úvaze rozhodl, vytvořit „nové ve starém designu“. Jen tedy trochu upravené, aby chatka lépe odpovídala současným potřebám užívání. Klasický profil tak obohatil o „kinetické“ prvky. Části, jimiž se může jinak statický objekt fádního tvaru proměnit.
Jak to udělat lépe
Samotná chata je přitom na první pohled bez překvapení: s užitnou plochou 80 metrů čtverečních nevypadá, že by mohla nabídnout něco navíc. Čelem připomíná týpí, z boku pak spíš stodolu. „Je to klasický archetyp stavby, ne nepodobný indiánskému stanu, který je napevno zasazen doprostřed přírody,“ podotýká architekt Madis Eek, ze studia Arhitektuuribüroo Eek & Mutso. Právě jeho prací bylo promyslet, jak tento zažitý design nápaditě posunout k současnosti.
Patřilo k tomu řešení zatím nedostatečné klimatizace (interiér se v létě přehříval), až nepříjemná zšeřelost místnosti uvnitř, nedostatek soukromí a celková funkční pod-vybavenost. A taky otázky praktické údržby, protože objekt musel být schopný přečkat bez svých majitelů dlouhé měsíce zimy, aniž by byl přístupný. Eek se pak metodicky pustil do odbourávání těchto neduhů, které přetavil do nové podoby staré áčkové chaty v důstojné rodinné letní sídlo.
Stavební řešení vycházelo z toho, co bylo v místě stavby dostupné. Šlo především o základovou betonovou desku, kterou objekt neměl svou rekonstrukcí překonat. Celá konstrukce na základové desce je pak dřevěná, a dřevo je rovněž součástí interiéru. Výjimku tvoří konstrukce okenic a rámy dynamických prvků, jež jsou ocelové. Zajišťuje to tuhost pohyblivých prvků a stabilitu domu.
Dům, který se umí otevřít
Cílem architekta se stal pořád ještě minimalisticky laděný dům, který mění svůj lakonický objem v současný lehký a vzdušný objem. S tím, že pokud zrovna není dům využíván, stává se uzavřeným a v okolní krajině skoro neviditelným. Svou ostrou špičkou totiž splývá s konturou jehličnatých stromů, je součástí lesa. Anonymizující zůstává i jeho dřevěná fasáda, která se zakrytými okenicemi a skrytými prvky působí rázem nerozborně.
Sama rozbornost je pak kouzlem oněch kinetických prvků – boční profil střechy je možné odklopit, a vytvořit tak velmi efektní zastřešenou terasu k posezení celé rodiny. Rozšiřuje se tím obytný/užitný prostor. Na opačné straně je možné podobné, menší otevření. Tím se rozšiřuje výhled z domu do stran, a také prostupnost světla. Čelo domu pak disponuje „stájovými“ posuvnými dveřmi. I jimi může obydlí dýchat. Objekt se tak s příchodem obyvatel otevře do všech stran, příjemně se prosvětlí a provětrá.
V zimě a dešti pak může zůstat monolitickou stavbou bez oken a výčnělků, a snáze odolávat podnebí. Tomu napomáhá i ošetření povrchu fasády technikou yakisugi. Ano, jde o formu karbonizace, opálení povrchu. Podstatné je, že po opálení jsou zuhelnatělé vrstvy polity vodou (šokové zchlazení) a následně vyrovnány kartáčováním a obroušením, a ošetřeny olejem. Je to jako ultimátní konzervace, ovšem bez průmyslových konzervačních chemikálií. Je to přírodní cesta, stejně jako se Kuku-Ranna snaží být přírodním obydlím.
Technika yakisugi se od populárního modelu Shou Sugi Ban liší výslednou barvou. Díky omytí produkuje povrchy dřeva v šedých tónech hned od počátku, zatímco druhá je do černa. Význam barvy pak vychází z toho, aby chata barevně splývala s kmeny okolních stromů. A objeví ji jen ti, kteří sem chodí už dlouhá léta za odpočinkem.
Původní nápad, recyklace materiálu
Při příchodu obyvatel se okenice zvednou jako křídla a odhalí velkou skleněnou stěnu na hlavní fasádě vedoucí do obytného prostoru. Je vyveden ve světlých odstínech, aby světlo „vedlo“ dál do interiéru. Otevřená okenice tvoří střechu nad terasou, před vnitřním obývacím pokojem. Skleněná stěna pod okenicí se otevírá pouze do poloviny úhlu, a umožňuje tak na terase vytvořit komplexní celek.
V otevřeném stavu poskytuje střecha úkryt před deštěm a slunečním zářením, v zavřeném stavu tvoří praktický úložný prostor pro zahradní nábytek a zároveň chrání interiér před vlivy ulice. Zadní okenice domu odhaluje malou dílnu, která se podobným způsobem mění v prostorný venkovní prostor se střechou. Drobný detail, který potěší? Zrestaurované oválné okno mezi dílnou a obývacím pokojem pochází ze secesní vily v Tallinnu, kterou navrhl finský architekt Armas Lindgren.
Podobných recyklovaných detailů je zde více: boční okna, desky z cortenové oceli a většina nábytku pochází „odjinud“. Stavba neměla ruinovat rodinný rozpočet, a proto se majitel spokojil s prvky z druhé ruky. To na druhé straně pomohlo vytvořit velmi příjemnou uvolněnou atmosféru usazeného pokojíčku, do nějž střádáme ohmatané - ale milé - věci plné vzpomínek. Třeba, to, jak tu ze starého kontrabasu vznikla police. Kompozici interiéru pak doplňují drobné detaily předměty, dary od přátel.
Obydlí je stejně nenáročné, jako byla původní áčková chata. Jen se díky kinetickým prvkům umí více otevřít, a být tak o dost komfortnějším. „Koncept dřevěného stanu, to je pořád nepřekonaný formát rodinné dřevostavby,“ pochvaluje si Eek. „Chtělo ho jen trochu vylepšit.“
Kuku-Ranna nové chata ve starém designu, je „sympatická“ i tím, že má své vrtochy. Fasáda není moc k opírání, pořád barví uhlem. A plochy cortenové oceli se budou časem přirozeně přebarvovat do rzi. Chata tak bude stárnout, zrát a dospívat, stejně jako další generace jejích obyvatel.
Údaje o projektu
| Název projektu: | Kuku-Ranna Summer House |
| Typ projektu: | dřevostavba, rodinná chata |
| Architektonické studio: | Arhitektuuribüroo Eek & Mutso |
| Lokalizace: | Vääna-Jõesuu, Talinn, Estnosko |
| Vedoucí projektu: | Madis Eek |
| Design interiéru: | E.Riaukaite, V.Giedra, I.Kinduryte, E. Mamedovaite |
| Krajinářský návrh: | A.Grabauskiene |
| Dodavatelé materiálu: | Balti Plaadikaubandus, Emotionwalls, Hansacom, Pinska, Prokliima, Raidkivi, Silman |
| Strukturální inženýring: | Toomas Tammerik |
| Krajinářský návrh: | Margit Mutso |
| Rok dokončení (finalizace): | 2020 |
| Užitná plocha: | 80 m2 |
| Klient: | soukromá osoba |
Sdílet / hodnotit tento článek