„Prostor není hmota, prostor je proces, sekvence scén, které ožívají přítomností lidí.“ Takto poeticky se představují zástupci architektonického studia Atelier Y1000. Do hávu exotiky se ale nekryjí. Vedoucí studia, slovenská architektka Jana Štofan Styková, vyniká spíš při práci s důvěrností celkového obsahu. Demonstruje to i její aktuální projekt komplexní rekonstrukce rekreační chaty v Donovalech. Je sympatický už tím, že nám každý jeho detail připadne povědomý. Aby ne, vždyť podobné chaty áčkového typu totiž známe asi všichni, a způsob, jakým Atelier Y1000 vedl s tímto blízkým tématem dialog do výsledné podoby realizace je velmi inspirativní. Rekonstrukce zachovala formu, ale zajistila elegantní transfer rekreačního objektu do 21. století.
Když si architektka pořídí chatu
Atelier Y1000 „vznikl“ teprve v roce 2017, ale jeho zakladatelé (architektka Jana Štofan Styková a statik/designér Pavol Štofan) se „v branži“ pohybují déle. Vlastně, po sedm let spolu pracovali v dánském designérském centru. Následný skandinávský styl života a práce se pak přenáší do toho, jakým způsobem reagují na staronové podněty. Originalita přístupu je pro ně konvencí, a tak se po stránce architektonického i stavebního dobře vypořádali ze zakázkou z malebného kouta světa, banskobystrických Donoval. Nízké Tatry sice nejsou Alpy, ale o to víc jsou nabité energií. Na pozadí kulisy rozrůstajících se lyžařských středisek a věkovitých skanzenových roubenek se tu po generace rozrůstá potenciál cestovního ruchu.
Nebourat, když vám jde o místo
Jedním ze symptomů byl i nárůst turistických chat a soukromých chatiček. Právě jedna taková, jednoduchá, dřevěná, vyvedená v typickém áčkovém profilu katalogu typické dovolené v socialismu, se v roce 2018 stala předmětem zadání Atelier Y1000. Dřevo sice můžeme vychvalovat jako udržitelný materiál, ale tahle chata (tedy chAta) vystavěná v 70. letech minulého století už měla díky absenci potřebné péče hodně blízko k rozkladu a demolici. Okenice už byly roztříštěné a visely na pantech je ve fragmentech. Na základech/podkladu a podlaze se už podepsalo vlhké počasí, krycí barva na povrchu se zase odlupovala. Pokud by někdo fandil snadným řešením, strhnout ji a postavit novou by bylo nejsnazší. Což ale není cesta, kterou by v Atelier Y1000 (v roli architektů i majitelů objektu) podstupovali.
Raději dali přednost náročnější variantě, tedy věnovat objektu patřičnou péči a pozornost, a postupně jej udržitelným vylepšovat tak, aby výsledkem byla moderní, rustikální chata. Taková, která by pořád ztělesňovala onu autentičnost jedinečné stavby, místo toho, aby ji překryla a zničila. Mezi chvályhodným záměrem a cílem ale bylo zapotřebí urazit ještě pár kroků. A rádi dopředu prozradíme, že po dokončení byl tento projekt (letos) nominován na ocenění CE-ZA-AR v oblasti interiérového designu. Protože takhle se to dělá! Architektura má v praxi nabízet řešením, upravovat, zlepšovat a vylepšovat, pomáhat. Bourat a stavět znovu je technicky snadné, ale aplikovaného umění v tom mnoho není. A je také mnohem těžší zlepšit něco nevyhovujícího, již existujícího.
Rekonstrukce jako slibnější cesta
Slovenské architektce se tak možná neúmyslně svou pomalou cestou podařilo získat pozornost a zasloužené uznání kolegů ze zahraničí. Ta debata, zda stářím zdeptané stavby v jinak příjemném prostředí nahrazovat nebo upravovat, se totiž vede už dlouho. A Jana Štofan Styková v praxi demonstrovala, že pozvolná rekonstrukce je naprosto smysluplnou cestou. Není od věci se také zamyslet nad tím, že za 50 let své existence už původní chAta splynula se svým okolím. Takže její demolice/nahrazení stavbou jinou by tento dlouho budovaný kontext nenávratně narušilo.
Objekt, který žije vlastním životem
ChAta se tak stala kulisou na popředí/pozadí lesa, která sama pozoruje, vidí a vnímá okolní prostředí. Nekonkuruje mu, nesází na vlastní ohromující velikost nebo extrémní provedení, nepřetahuje se s ním o pozornost. Jen prostě umožňuje časově neomezené sledování. Po zralé úvaze a zvážení faktu, že objekt sám o sobě harmonicky zapadá do okolního prostředí, padlo rozhodnutí ponechat po stránce objemu stavbu netknutou. Její stávající měřítko si totiž koledovalo jen o rozsáhlou úpravu vnitřních dispozic, které by po úpravě mohly svým obyvatelům nabídnout vše potřebné.
Dříve se stavělo z odolnějších materiálů
V rámci rekonstrukce byly zachovány, jen oživeny, všechny nosné prvky (krokve, kleštiny, sloupy, vazníkové trámy), částečné renovace se dočkala střešní krytina. Jejím základem totiž byly desky z hrubého kovu, které stačilo jen očistit od rzi a překrýt krycí vrstvou barvy. Podsadili ji vrstvou minerální vlny (v síle 20 centimetrů, a vyvázali ji, aby nesesedala) a doplnili parobrzdou.
Repasováno bylo vnitřní schodiště směřující do patra. V nezměněné podobě zůstalo malé podsklepení. Nejvýraznějším z venku viditelným prvkem se stala nová hliníková fasáda se zelenými dveřmi (vyrobených z modřínu, stejně jako terasa). Výplň ze skla a kovu v celé ploše čelního štítu je „zdrojem napětí“, materiálového a konstrukčního kontrastu. Je to prvek, který stavbu ze 70. let vizuálně přesouvá do současnosti.
Zjednodušenému a prosvětlenému interiéru teď dominují nenáročné OSB desky, které vytváří obklad a jsou jimi kryty vložené skříně. Vyměněná podlaha je vytvořena z opracovaného dubu. Interiér vyhřívají akumulační kamna (umístěná více do středu, kvůli protipožárním předpisům a tepelné roztažnosti) a podlahové elektrické topení. I díky tomu je teď celoročně obyvatelná a obývaná.
Místa je dost, jen změnit dispozice
Zásadní díl řešení tedy spočíval v tvorbě „přiměřeně útulného prostředí“, na bázi systematické rekonstrukce a oprav stávajícího objektu. Komplikace vycházely spíše z integrace oněch zlidšťujících a pohodlí moderního bydlení doplňujících prvků na poněkud skromném půdoryse. Proto byla jedna z ložnic v patře původního profilu odstraněna, čímž se dost razantně zvýšila světlost objektu. Nahrazení čelní stěny zarámovaným prosklením otevřelo chAtu nové koncepci zpracování i překrásným výhledům. Tedy, výhledům: „Ještě čekáme, než bude zapotřebí odstranit smrk vyrůstající přímo před chatou a stavbu začne ohrožovat, pak už budeme mít úplný přírodní amfiteátr,“ prozrazují obyvatelé.
V části se zvýšenou stropní výškou vznikla „společenská místnost“, na kterou volně navazuje loftově pojaté zázemí ložnice. K obslužnosti pochopitelně nesmí chybět kuchyně, zasunutá do snížené části. Vodovodní přívod byl natažen ze zdroje 250 metrů daleko, ale k přípojce se přidali i další majitelé chat v okolích, a tak cena za pořízení nebyla drastická.
Nachází se tu všechny spotřebiče, lavice, úložný prostor. Ložnici a celý objekt vyhřívají kamínka na dřevo, umístěné ve společenské části. A jak je z popisu architektů zřejmé, stejný důraz jako všemu uvnitř přikládali i exteriéru. ChAta se tedy na své okolí napojuje dřevěnou stupňovitou terasou, teď tedy repasovanou a vylepšenou. Její pochozí paluba je vedena ve dvou úrovních, a kryje v sobě dětské hřiště s pískovištěm, klouzačkou a lezeckou stěnou, a současně nabízí i dostatek místa k příjemnému posezení.
Kouzlo, na které se vyplatilo si počkat
Hlubší popis prý není zapotřebí, protože chAta sama reprezentuje vše potřebné. Autentický styl, hodnotu a význam rekonstrukční práce. A samozřejmě, zachovaný duch místa. Je to pořád ta samá chata, tedy chAta, a vlastně stačilo jen velmi málo (kromě vůle), aby ji bylo možné přiblížit současným požadavkům obyvatel. Obyvatelům-architektům prý přirostly Donovaly k srdci, ještě než přišly do módy turistům. I proto si tak váží původního pojetí stavby. „Šlo nám o místo, ne o chatu.“ A z respektu k okolí se práce zrodila tato slibná ukázka funkčnosti rekonstrukce.
Údaje o projektu
| Název projektu: | chata |
| Typ projektu: | rekonstrukce rekreačního objektu |
| Architektonické studio: | Y100 Ateliér |
| Lokalizace: | Donovaly, Nízké Tatry, Slovensko |
| Vedoucí projektu: | Jana Štofan Styková |
| Projektový tým: | Pavol Štofan |
| Dodavatel materiálu: | Koło, Laufen, RAV Slezák, Autodesk |
| Využitelná plocha: | 53 m2 |
| Zahájení projektové fáze: | 2018 |
| Rok dokončení: | 2019 |
Sdílet / hodnotit tento článek