Křesťanství a s ním spojené tradice svátků vánočních nastupovaly ve Finsku jen pozvolna. Přeci jen, Seveřani ze Země tisíců jezer byli pohani, a svátost křtu jim naservírovali až Švédové, kteří věroučný výklad ve 12. a 13. století omezili hlavně na 3 křížové výpravy. A ani poté se christianizovaná země nedržela zkrátka, už v 16. století hromadně přešla na evangelické luteránství Finské církve.
A nevracejte se před setměním
Tím jen chceme naznačit, že betlémské výjevy se tu úplně nezažily, a ve vánočních oslavách na finský způsob se dodnes zrcadlí mnohé prvky, odkazující na dávné rity pohanské. A zvláštní místo při nich hraje příroda, jako místo odevzdání, pokoje a míru duše. Po vydatném štědrovečerním obědě se tu zpravidla v kruhu rodinném jde nejprve na hřbitov, vzpomenou na zesnulé, a pak na vycházku do lesa, kde se pobývá až do první hvězdičky na noční obloze. Ta většinou značí, že už se možná k doma nazdobenému stromku dostal Joulupukki, finský Ježíšek, a nadělil dárky.
Foto: Julia Kivelä, Malin Moisio
Kde že jsou ty pohanské momenty? Inu, západní latinská církev je viděla hlavně v těch výpravách do lesa, které se neobešly bez nějakých těch obětin duchům stromů, pořádné vatry, zpěvu starých písní a dalších obyčejů. Dnes je to samozřejmě jiné, ale o svou hlubokou duchovní podstatu finské vánoce v přírodě pořád nepřišly. A dřevěný přístřešek, Kirkkokiven laavu, se stará o to, aby přetrvaly i nadále. Jednoduchá dřevostavba z dílny Arkkitehtitoimisto TILASTO nabízí útočiště před nepohodou počasí, právě na takové vánoční vycházce do lesů.
Kámen a kostelík v lese
Lidé se v ní mohou sesednout okolo ohně, rozjímat – trochu kryti před zvůlí živlů – o letech za sebou i těch následujících, a užívat si přitom vzájemné blízkosti. Čekat, než vyjde první hvězda. Stavba se nachází v přírodní rezervaci Kintulammi, poblíž finského Tampere. A město nad ní, stejně jako nad řadou dalších přístřešků v lesním podrostu převzalo patronát. Všechny tyto objekty jsou vyrobeny ekologicky, většinou ze dřeva a recyklovaných materiálů, a ani Kirkkokiven laavu není výjimkou.
Foto: Julia Kivelä, Malin Moisio
K jeho umístění se váže legenda o nedalekém „kostelním kameni“, velkém balvanu, který po staletí sloužil jako řekněme pohanská modla. V 18. století u něj snad i malý kamenný kostelík vznikl, a měl sloužit pastevcům koní. Kostel je pryč a kámen zůstal, a jeho příběh se vypráví dodnes. Což prý něco o „pohanech“ vypovídá. Hlavní architektka, Malin Moisio, v objektu Kirkkokiven laavu oživuje konturu malého kostelíku i staré tradice lesních výprav.
Nenáročná a přesto mimořádná
Obdélníkový tvar půdorysu a strmá šikmá střecha odrážejí základní prototyp domu, místa pro rodinu. Vysoký vnitřní prostor s oběma otevřenými konci vytváří sakrální prostor, který splývá s okolní přírodou. Různě velké otvory po stranách pak umožňují soustředěné výhledy do lesa. Celý přístřešek je vyroben z vertikálně umístěného dřevěného rámu. Jeho masivní dřevěné stěny jsou umístěny na soklu, vyrobeném z recyklovaných dlažebních kostek. Ze dřeva je vyrobena i střešní konstrukce a dokonce i lavičky, které konstrukci zpevňují. Střecha je dřevěná, její části jsou ošetřeny přírodní směsí dehtu a lněného oleje.
Foto: Julia Kivelä, Malin Moisio
S celkovou rozlohou 23 metrů čtverečních je to malé, nenáročné (až skutečně primitivní) dílko. Ale jeho význam pro ty správné vánoce „na finský způsob“ je ohromný.
| Název instalace: | Kirkkokiven laavu |
| Lokalizace: | Kintulammi, Tampere, Finsko |
| Architekt: | Malin Moisio / Arkkitehtitoimisto TILASTO |
| Spolupráce: | Tampereen Ev.Lut. Seurakunnat |
| Realizace: | Messupuu, Uulatuote Oy |
| Klient: | City of Tampere, Ekokumppanit Oy |
| Rok: | 2018 |
Sdílet / hodnotit tento článek