Je přitom třeba respektovat místní podmínky, odlišnosti. Nesoustředit se jen na stavební dílo, ale i jeho sociální, ekonomické a environmentální dopady. Tradičně zelený žurnál TreeHugger nyní po konzultacích s respektovanými architekty zveřejnil soubor teoretických doporučení pro výstavbu a rozvoj nového bydlení ve městech, které se nesnaží postihnout jen jeden aspekt bytové problematiky, ale adresně řeší široké pole možných situací. Není to jen o udržitelnosti a obnovitelných zdrojích, životu v měnícím se klimatu. A právě proto je to inspirující.
Rozumné zahuštění počtu obyvatel
Na kapacitní vztah mezi počtem obyvatel a jimi osídlenou plochou lze pohlížet různě. Už klasikou je permutace proměnných, při níž se vyšší počet obyvatel dá relativně snadno umístit na menší jednotku zastavěné plochy. Pokud tedy budeme stavět do výšky. Když přidáme hezkých pár pater, můžeme na plochu průměrných deseti rodinných domů s přehledem umístit rodin stovku. Je to účelné, protože o prostor je v intravilánu měst vždycky nouze. Funkční to ale není, panelákové sídliště není zrovna ideálním místem pro život. A zrovna tak neefektivní a prostorem mrhající je sídlení kaše jednotlivých domků. Debata o kapacitě/ploše už je po léta zamrzlá na otázce, kolik lidí/pater je ještě únosných.
Alternativou k plánování projektů nového bydlení, doporučením současných architektů, je trochu jiný pohled na věc. Princip vyváženého zahuštění. „Je třeba se podívat na to, kolik lidí v místě bude schopné podporovat místní školy, zdravotnictví a komunitní služby, udržovat obchody a restaurace v provozu,“ cituje zpráva Density Done Right. Kapacita bydlení tedy musí být taková, aby obyvatelé nalezli vše k životu potřebné přímo v místě. Tedy, s trochou fantazie – pokud ve školce není dost míst pro děti, v obchodu a poště se lidi tlačí ve frontách a do autobusu městské dopravy se ráno nevejdou, byla kapacita předimenzována.
Zdroj: AdobeStock - whitcomberd
Rozumné zahuštění počtu obyvatel přitom nikomu nediktuje maximální počet pater (byť nastavuje limit pro výšku budov a eliminuje sídelní kaši), ale soustředí se na navázanou funkčnost vytvořeného bydlení. A to je kritérium, které je z dlouhodobého hlediska zásadní, byť se investorům, developerům nebo stavitelům nemusí zprvu pozdávat. Správně distribuovaná a přiměřeně rozptýlená hustota obyvatel podporuje životaschopnost bydlení, jeho cenovou dostupnost i udržitelnost, efektivní dopravu. Rozumné zahuštění počtu obyvatel znamená, že jich v místě nebude málo ani příliš, jen tak akorát.
Je to šibalská odpověď na otázku, kolik lidí se má vejít na zastavěnou plochu, aby se tu dalo pořád dobře žít.
Prostor, energie a znovu hustota sídel
Komplexní otázku o počtu lidí či pater budov na jednotku plochy pak specifikuje další doporučení, týkající se nových projektů bydlení ve městech. Až podezřele harmonická shoda odborníků panuje v tom, že je třeba stavět kompaktní budovy. Jednoduše proto, že z hlediska energetické náročnosti vychází až 2x lépe, než objekty samostatně stojící. Hustotou osídlení lze přitom v takovém uspořádání přidávat/ubírat přidáváním pater.
Nezmiňují ale unifikované bludiště lidských králíkáren, naopak, navrhují vysokou různorodost forem a typů bydlení v polo-uzavřených blocích, které nabízí sdílené venkovní prostory. Unifikované profily bytových jednotek jsou chápány jako problém. Nikdy totiž nevyhovují všem. Místo nich by měly být ve spojitých blocích usazeny v patřičném mixu jednopokojové garsonky, studiové byty, apartmány, mezonety, propojené dvou- až čtyř-byty. Tedy rozmanité možnosti bydlení podél celého spektra cenové dostupnosti. V jednom bloku se tak vytváří podmínky pro soužití solitérů, párů, rodin, důchodců.
Lidí z různých sociálních skupin, což efektivně brání vytvoření vyloučené komunity a utváří společenství obyvatel. Různověký mix obyvatel v energeticky efektivních blocích nás pak obloukem vrací k hustotě obyvatel. A za zlatou střední cestu je považováno - dostatečně hustá, aby podporovala živé hlavní ulice s obchody a službami pro místní potřeby, ale ne příliš vysoká, aby lidé nemohli v nouzi vyjít po schodech. Dostatečně hustá, aby podporovala cyklistickou a dopravní infrastrukturu, ale ne tak hustá, aby potřebovala metro.
Dostatečně husté, aby se vytvořil pocit pospolitosti, ale ne tak husté, aby všichni upadli do anonymity. Takže v maximech něco mezi 4-6 patry.
Poměr zastavěné a užívané plochy
Velkým tématem ekologického stavitelství je zeleň, modro-zelená architektura. Profesionálové je berou za své, ale nechtějí jim přikládat exkluzivní roli. Nevnímají je jako zelené dogma, ukládající za povinnost výsadby určitého stromů na počet obyvatel. Spíš je chápou jako přirozený doplněk dobrého designu projektovaného městského bydlení. Usilují o to, aby na 50 % rozlohy každé domácnosti připadala plocha řekněme venkovní. Terasa, zbytnělý balkon, lodžie, střešní zahrada, parčík, hřiště, dvory. A každý obyvatel by měl mít nárok na „svůj“ soukromý kousek této zelené plochy, stejně jako na větší díl té sdílené.
Kde je v této rovnici o rozvržení prostoru místo pro parkovací stání a garáže? Inu, není. S auty se u takto navrhovaných forem bydlení už nepočítá. Tedy, malé odstavné parkoviště před vlastním blokem ano (lze prý uvažovat o parkovišti pro osoby se zdravotním postižením nebo o sdíleném parkování elektrických dodávek), ale jistě ne široce strukturované parkoviště uvnitř bloku. Ty jsou pro cyklo a pěší. Ani podzemní garáže nejsou řešením – na jedno vytvořené stání tu připadá 17 tun emisního uhlíku. Místa pro auta „vypouští“ do atmosféry skoro tolik emisí, jako domy pro lidi.
Poměr podlahové (užitné) plochy - vztah mezi celkovou užitnou plochou budovy, kterou má nebo může mít, a celkovou plochou pozemku, na kterém budova stojí – by měl oscilovat v mezích 2,0-3,0. Vyšší by už naznačoval výškovou zástavbu, která není úplně funkční, a kdy už nedochází k plné podpoře pěší komunity, místně obsluhovaných maloobchodů a kapacitní možnosti veřejné dopravy.
Architekti se zároveň brání tomu, aby byl každý centimetr čtvereční zástavby zřetelně definován předem daným programem. Místa zdánlivě bez účelu mají své kouzlo tím, že jim využití přiřknou sami obyvatelé. V přízemí tak na volném prostoru (který by jinak byl automaticky prohlášen kolárnou nebo kočárkárnou, bez ohledu na to, kolik kol a kočárků budou nájemníci či obyvatelé jednou mít) může vzniknout hostovský byt, ubytování pro pečovatelku, univerzální skladiště, komunitní centrum, dětská klubovna, soukromá denní školka, dílna nebo hudební zkušebna. Vtip je v tom, že účelem nedefinovaný prostor si obyvatelé mohou přizpůsobit svým potřebám. S definovaným už toho moc nesvedou.
Design a materiál
Idea pasivních domů se tváří být Svatým grálem udržitelné architektury. Architekti její hodnotu nepopírají, ale znovu – nedělají z ní mimořádnost. Chápou ji jako přirozenost konání, které lze relativně snadno dosáhnout, bez komplexní certifikace, mandátů, vyhlášek a nařízení. Pasivní design je v polo-uzavřených blocích „snadný“. Spotřeba energie je tu nižší, domy se přirozeně vzájemně kryjí a chrání před chladem a teplem, tlumí hluk z okolí, mají výrazně lepší kvalitu ovzduší, nízkou prašnost.
S tím souvisí dobrá izolace a utěsnění vnější obálky, vícevrstvá izolovaná skla oken, rekuperace již ohřátého vzduchu a jeho filtrování, tepelné pumpy/čerpadla. Nejsou to sci-fi vynálezy, ale technologie, jež by měly být pro každou budoucí výstavbu bydlení ve městech standardem. Stejně jako aktivní ochrana proti slunečnímu záření (vnější rolety a žaluzie, rošty) bránící přehřívání interiérů na exponovaných stranách. Schodiště ve vícepodlažních domech mají být osvětlena z více stran, na každém podlaží. Třeba i skrze stropní světlík. Chytrá práce s přirozeným světlem pak snižuje náklady na osvětlení.
Materiál? Architekti vidí výhody dřeva jako staronového stavebního materiálu, zvlášť u CLT forem, ale nechtějí to s ním vyloženě přehánět. Nemusí být totiž tím nejvhodnějším způsobem výstavby. Ostatně, oproti klasické dřevostavbě se na výrobu CLT spotřebuje 5x více dřeva. „A to je dost neefektivní využívání i u obnovitelného materiálu,“ zaznívá z asociace stavitelů ECB. Trend, který nejprve musí vytvořit vlastní trh a zaštiťovat se ukládáním uhlíku podle nich není smysluplný. Mnohem efektivnější je využití stejného množství materiálu, které ale nahradí varianty s vyššími emisemi uhlíku v jiných projektech.
Určitě ale doporučují stavět z prefabrikovaných materiálů, stavebních dílců. Je to totiž násobně rychlejší. Podstatným rysem nové výstavby by měla být cirkulární povaha materiálu. V případě demolice by měl být buď znovu-využitelný, anebo recyklovatelný na jiný stavební materiál. S tím souvisí i provedení spojů: raději šroubované a rozebíratelné, vyměnitelné, než pevné, svařované a lepené.
Užitečné tipy pro každého
Zmíněný set (a jistě ne definitivní výčet) doporučení architektů pro plánování budoucí výstavby bydlení ve městech je zajímavý tím, že vyzvedává praktické rysy a upozorňuje na stávající nedostatky. I když nabízí řešení vstřícná k životnímu prostředí, nezapomíná na to, že bydlení musí být především vstřícné ke svým obyvatelům, a funkčně naplňovat jejich potřeby. Není to vyloženě přehlídka zelených eko-trendů, ale soubor docela rozumných návrhů, které se při plánování vyplatí vzít v potaz.
Sdílet / hodnotit tento článek