Bydlení, které tu vzniklo v průběhu čtyřleté kompletní rekonstrukce, je velmi osobní a nabité specifickou atmosférou. Na dům, který byl postaven v sedmdesátých letech, prodělal dost radikální změny. Ale ty změny jsou jednoznačně k lepšímu. Interiér překvapí hrou se světlem a polostínem, nevšední kombinací materiálů a samozřejmě také svým nenapodobitelným barevně živým rázem.
Chválu za tuto realizaci si zaslouží architektka studia Formfatal, Dagmar Štěpánová. A kdo že tu žije? Osobností v Česku, které se by se mohly s přehledem považovat za celebrity, a přitom jejich jméno není spojené s nějakou zbytečnou kontroverzí, je jako šafránu. A dá se říct, že k těm zřídkavým případům se počítá Jan Hřebejk. Tady, na Hřebenkách, teď s rodinou nalezl nové místo k životu, kterému se dá říkat domov.
Architektura na úrovni
Mistr filmu tu ale musí trochu ustoupit do pozadí, protože celebritou projektu domu je sama architektka. Do dvoupodlažního obydlí o celkové užitné ploše 175 metrů čtverečních dokázala vnést inspirativní energii, kterou její obyvatelé jistě docení.
Když dům před více než půlstoletím vznikal, silně se do jeho skladby promítl okolní terén. Prudký svah, na jehož hraně sedí, stejně tak jako motiv výhledu do okolí. Topografie ovlivnila členění a vnitřní dispozice, základní profil. Za své hovoří fakt, že dům je přístupný pouze po venkovním úzkém schodišti, které vede skrz vzrostlou zeleň.
Už to dodává domu jistou výjimečnost, na kterou je ovšem rodina majitele uvyklá. Však také po léta trvale bydleli na hausbótu, kotvícím na Smíchově. Takže to, co by jiným přišlo nezvyklé až odtažité, je tady pokračováním jakési zaběhlé zvyklosti. Zmínka o hausbótu nemá odrážet spády bulváru, ale spíš přiblížit osobní nároky klientů.
Kteří si i tady žádali podobné rysy. Tedy být v centru dění, ale přitom jaksi stranou. Mít komfort vnější obslužnosti při zachování míry izolace. Tento dům sice nemůže zvednout kotvy a odplout, ale může se uzavřít a oddělit od okolí. V mnoha svých ohledech je ostrovem, či spíše souostrovím, sám pro sebe. Přitom zachovává to, co k nárokům klientů patřilo: kontakt s přírodou hraničící s pohlcením zelení, fascinující výhledy.
Co se může změnit?
Programové členění domu na Hřebenkách už patřilo k „rozdaným kartám“, s nimiž musela architektka hrát. Přístup do domu se měnit nemohl, dispozice přízemí a patra také nijak zvláště. Zasahovat se nemohlo ani do čelní fasády, protože dům stál v řadové zástavbě. Takže si dobře každý krok procesu změn po taktické stránce rozmýšlela.
S jistotou se dalo počítat tam, kde vzrostlá zeleň dotvářela zahradu a slibně působila i rozlehlá terasa v patře odkud se nabízel výhled na panorama Prahy. Ovšem další zadání si už říkala o kreativnější pojetí. Bylo třeba vytvořit místo pro život, kde se budou cítit dobře nejen oni, ale i jejich přátelé. Místo, které bude působit přirozeně a zabydleně od samého začátku. Jinými slovy domov, který bude autentický. Barevný, plný knih, obrazů a dalších uměleckých předmětů.
K tomu výčtu architektka dodává ještě jednu poznámku: „Měl to být byt, do kterého když umístíte něco nového, neuškodí mu to.“ I když to tak zní, není to banalita. Poměrně dost vizuálně strhujících a úžasných realizací, rekonstrukcí, staví na přepečlivě vyváženém designu. Který je ale ve své podstatě velmi křehkou konstrukcí.
Pořiďte si do takového bydlení piano, kousek staršího mobiliáře anebo třeba sochu, a rázem je ta katalogově čistá podoba ztracená. Dům na Hřebenovce měl být ve svém principu schopen dávat i přijímat, a přitom si uchovávat svou krásu.
Také je třeba zmínit, že předchozí bydlení rodiny je přeci jen poněkud atypické, aby se z něj „jen tak“ bezbolestně odcházelo do nového. Takže tu část vnitřní organizace prostoru na hausbót trochu odkazuje. Jsou tu podobně prostorově potlačené ložnice a koupelna, a o to výraznější jsou pak společenské prostory na obou podlažích.
Příjemné a potěšující
Dům o sobě dává vědět obrysy nového vstupního portálu, s navazujícím bezrámovým zasklením v prvním patře. Tím se podle architektky podpořilo vizuální propojení a prosvětlení celého horního patra. Tam také na přání klientů vznikla nová prosklená přístavba v části terasy, která zvětšuje obytnou část domu.
Do této přístavby je zakomponovaný stávající krb, ovšem s novou krbovou vložkou a v novém obložení z červeného travertinu. Tato přístavba slouží jako hlavní jídelna, je z obou stran přístupná na terasu a propojená s kuchyní, kde dříve byla ložnice a koupelna. Do hlavního obytného prostoru v patře byla vsazena nová koupelna. Má formát industriálně prosklené kostky. O soukromí se tu stará závěs.
K hlavnímu prostoru přiléhají už jen dvě malé ložnice, sloužící jako dětské pokoje. Výhledem z oken míří do zahrady. Dveře do ložnic jsou zakomponované do obkladu z „medově olejované“ březové překližky. V přízemí domu se nachází malá ložnice s kuchyňkou, miniaturní koupelna a velká pracovna ústící do zahrady, která je druhým společenským prostorem v domě.
Určitou stavební komplikací bylo přemístění svodu dešťové vody ze střechy, který po úpravách dispozičního uspořádání zůstal volně v prostoru. Architektka si poradila tím, že svod vsadila do krásného starého litinového sloupu, který majitelé bytu koupili v antik bazaru.
Tohle je domov
O originální vyznění interiéru se starají kombinace zdánlivě nesourodých materiálů. Borovicová překližka se setkává se sofistikovanými materiály, jako jsou obklady z červeného a žlutého travertinu nebo mahagonové masivní dřevo na kuchyňském pracovním pultu. Interiér příjemně dotváří barevné výmalby. Zajímavě působí i zelená cementová stěrka v hlavní obytné části domu, kde navazuje na dubové parkety.
Nahodilost tu prolíná jasný záměr, provedení celku není striktní ani sterilní. Jde vidět, že přes jakousi nenapjatou soustředěnost tu věci mají své místo a smysl, ale vytvořený soubor interiéru není rigidní. Nábytek a svítidla si režisér s manželkou vybírali sami, přičemž ke spolupráci ještě přizvali svého dlouholetého rodinného přítele, akademického malíře Miroslava Bednáře.
Ten pro ně vybral několik originálních a nevšedních kusů a vedle toho po domě rozmístil obrazy a umělecké předměty ze sbírky majitelů. Dům ale nepřipomíná studenou galerii, spíš hřejivý domov. Výsledek je potěšující. Vkusný, civilní a útulný.
Údaje o projektu
| Název projektu: | Hřebejkovi |
| Typ projektu: | rekonstrukce rodinného domu |
| Architektonické studio: | Formfatal |
| Lokalizace: | Praha 6, Česko |
| Vedoucí architekt: | Dagmar Štěpánová |
| Statika: | Pavel Jindra |
| Hlavní dodavatel stavby: | Libor Biemann |
| TDI: | Consultora |
| Dodavatelé materiálu: | Sapeli, FIALA, Josko Partner, Artemide, Vitra, BBB Italia |
| Klient: | soukromá osoba (Jan Hřebejk, Lenka Hřebejková) |
| Zahájení projektové fáze, příprava: | 2016–2018 |
| Rok dokončení (finalizace): | 2020 |
| Užitná plocha: | 175 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek