Plán na rekonstrukci podkroví vzešel od francouzské rodiny, která se přestěhovala do Madridu. Na dobu určitou, jak sami říkali. Ještě před tím totiž žili v Toulouse, a také na ostrově Réunion, v Londýně a ve Washingtonu. Z místa na místo je ve zhruba dvouletých cyklech přehánělo jejich zaměstnání. Nedá se sice s jistotou říct, že by v madridské čtvrti Justicia zakořenili na stálo, ale zdá se, že z určité lhůty se mezitím stala neurčitá. Děti už mají tři a nevypadá to, že by se v dohledné době měli stěhovat.
Právě na této proměněné životní situaci se zpětně potvrzuje, nakolik úspěšný vlastně byl celý projekt rekonstrukce, který pro ně řešili španělští Gon Architects. Protože kvalitu návrhu nějakého uspořádání obvykle nedoceníte dřív, než dojde k nějakým mimořádnostem.
Tady se ukázalo, že co bylo klienty původně zamýšleno jako dočasné bydlení, ustálo i razantní proměny nároků, životního stylu a koneckonců, i počtu obyvatel. Klienti – manželé, jinak zaměstnaní jako inženýři – návrháři v leteckém průmyslu, se stejně jako jejich bydlení dokázali adaptovat na úlohu rodičů i práci z domova díky tomu, že jim to chytře řešená rekonstrukce umožnila.
Potenciál, ale taky nedostatky
V roce 2021 se projekt odrážel od zásahů do starého podkrovního bytu, usazeného v nejvyšším patře obytného dom, vystavěného na počátku 20. století ve čtvrti Justicia, nedaleko Gran Vía a Chueca v centru Madridu. Už v té době nesl celý prostor značný potenciál, ale také řadu komplikací.
Sympatický byl například svou rozlohou: s výměrou užitné plochy 151 metrů čtverečních patřil skutečně k tomu lepšímu, co Madrid nabízí. Ovšem jeho dispoziční řešení úplně šťastné nebylo. Svým půdorysem byl totiž posazen podélně, kolmo ke třem dvorům domu. Na délku měřil jednadvacet metrů.
Jako podlouhlá nudle, tažená doširoka přes trámoví – a s velmi patrným omezením zkosených stropů – zkrátka předpokládal hodně práce. Drobnější vadou na kráse pak bylo to, že si toto podstřeší nevytvářelo nějaké vazby na městské okolí. Žádné speciální výhledy do okolí, slunné terasy a tak podobně. Byl to zkrátka jen podlouhlý profil pod velmi členitou střechou. Gonzalo Pardo, vedoucí architekt projektu rekonstrukce, k té členitosti dodával: „Ta střecha moc nepřipomínala krytinu, spíš krunýř pásovce. To proto, že ve své délce sedmkrát měnila sklon.“
A nejen sklon, ale i materiál krytiny. Na každou z těchto změn na řezu připadala i odlišná kostra. Sestávající se z dřevěných trámů různých délek. Z nichž, jak už to tak bývá, mnohé byly ztmavlé, ve špatném stavu anebo skryté za podhledem. Prvotní řešení tedy nebylo nějakým elegantním načrtnutím apartmánu či penthouse, jako spíše truhlářskou dřinou a konzultacemi s odborníky. Kteří museli garantovat, že úpravy v interiéru nekompromitují střechu domu jako takovou.
Práce přes a skrze střechu
Pardo se ale výzev nezalekl, a rekonstrukci uchopil jako projekt řešení „přes střechu“. Z nevýhody udělal klad, a navázané úpravy domu se tedy rovnou promítají do prostorového a konstrukčního chápání tohoto konkrétního zastřešení, aby se každému z prostorů bytu bez výjimky navrátila či oživila funkčnost.
Před zahájením prací nebyl interiér o moc světlejší, než půda na sušení prádla. Ale po zásahu, při němž ke slovu přišla řada strategicky umístěných perforací, světlovodů, prosklení (a také nových kovových výztuh) se prostor střešního bytu utápí v denním světle a dopřává si přirozené větrání. Nakonec došlo i na zřízení střešní terasy, která nabízí patnáct metrů čtverečních užitné plochy a je nyní spolu se střešními okny nejpřímějším zdrojem osvětlení.
Restrukturalizace nahrazuje tmavý prostor rozdělený do malých místností a chodeb světlejším a plynulejším prostorem. Exteriér, respektive upravené profily střech, teď definují interiér.
Byť je tedy v každé „místnosti“ strop jinak vysoko, ty proměnlivé výšky spojuje motiv madridské oblohy, které pod různými úhly proniká do celé domácnosti. Byt dnes definuje pestrá směs šikmých rovin, dřevěných trámů a střešních oken, které se prolínají mezi pracovními, společnými a soukromými prostory. Ty jednotlivé programové části nejsou odděleny ostře, ono těch mezí je tu už dost, a tak je definují spíše jemnější proměny. Třeba podlahové krytiny, které přechází od dřevěné po keramickou.
Není pevný plán, jen domov
Právě tahle drobnost, to, že tu nebyl vytvořen striktní plán a jasné členění, obyvatelům rekonstruovaného bytu velmi pomáhalo později, když se v Madridu začali zabydlovat. Jejich domácnost nebyla rozparcelována na jednotlivé místnosti, ale spíše na propojené zóny definované soužitím a rozmanité simultánnosti. Jako soubor velkých prostor, v nichž se odehrávají každodenní činnosti podle toho, který ze členů rodiny je využívá.
To, co bylo dříve hernou se mohlo pohodlně přetvořit v další dětský pokoj. Průchozí. A až se přežije svému účelu, bude z něj znovu herna, anebo třeba knihovna. U tak propracovaného projektu překvapí nábytek svou výraznou jednoduchostí. Není tu nic designového, v podstatě všechny moderní prvky jsou skládačkami ve stylu IKEA. Vychází to z toho, nikde dosud nežili tak dlouho, aby shromáždili dostatek nábytku ke stěhování. I když i to se teď začíná měnit.
Do domácnosti ji proniklo několik starých židlí (jde o kousky z 19. století, nalezly je na půdě), které spíš než z nějaké úspornosti, zato se zaujetím a zábavou, renovují. I to je jedna ze známek toho, že se z tohohle bydlení na dobu určitou stává bydlení na dobu neurčitou. Něco, kde se dají zapustit kořeny, místo, které se dá nazvat domovem.
Údaje o projektu
| Název projektu: | Ciel |
| Typ projektu: | rekonstrukce podkroví |
| Architektonické studio: | gon architects |
| Lokalizace: | Madrid, Španělsko |
| Vedoucí architekt: | Gonzalo Pardo |
| Hlavní dodavatel stavby: | REDO Construction |
| Spolupráce: | Despoina Papadopoulou |
| Projektový tým: | Carol Linares, María Cecilia Cordero, Cristina Ramírez, Kostís Toulgaridis |
| Klient: | soukromá osoba |
| Rok dokončení (finalizace): | 2023 |
| Rozloha: | 151 m2 (+15 m2 terasa) |
Sdílet / hodnotit tento článek