• ESTAV.cz
• Architektura
• Ze staré farmy, kterou pohltilo město, vznikla komunitní ubytovna

Prohlédnout fotogalerii20 fotografií

S půlmilionem obyvatel se portugalský Lisabon skoro nejeví být metropolí, spíš jen větším městem. Jenže k tomu půlmilionu stálých obyvatel přináleží ještě další tři miliony těch, kteří žijí v širší aglomeraci. K počtům přibývají skokově. Tím, jak Lisabon pohlcuje své okolí. V posledních desetiletích se velmi dynamicky rozrůstá, přičemž překrývá okolní městečka a vesnice, a vytváří z nich své čtvrti a předměstí.

Jednou z těch staro-nových čtvrtí, které se staly součástí hlavního města, je i Palma (Palma de Baixa nebo též Pombalina). K Lisabonu se sice počítá už desítky let, ale ve svých hrubých obrysech zástavby pořád ještě trochu tu a tam připomíná venkov. Časy, kdy se za hradbami nacházely usedlosti a farmy, zásobující obyvatelstvo. Tu historii připomíná už jen pár domů, ale vzdát se jejich odkazu místní nechtějí.

Což se stalo i ústředním motivem pro projekt, na němž se ve vzájemné spolupráci podíleli architekti ze studia Andre Kong studio a Barbosa Mateus Arquitetos.

Přestavba venkovského domu bolela. Pak přišli architekti

přečíst článek

Nový smysl pro starou budovu

V krátkosti, v lisabonské Palmě stál všem na očích letitý (a strukturně již hodně narušený) objekt starého farmářského stavení. Poslední rekonstrukce se dočkal na konci 19. století a od té doby prakticky nepřetržitě chátral. Jeho stav byl nelichotivou vizitkou čtvrti, ale současně se nedalo upřít, že nese jistý odkaz minulosti.

Volbě, zda jej odstranit anebo zachovat, se na místní radnici dlouho vyhýbali. Je to vcelku pochopitelné, že zaplatit rekonstrukci jen proto, aby se něco zakonzervovalo, jim nepřišlo úplně v pořádku. Takovému projektu by chyběl smysl, udržitelnost. Naštěstí se předloni objevil návrh, který přinesl potřebný impuls. Místní sdružení předložilo koncept mládežnické ubytovny, svobodárny. Ne nepodobné studentským kolejím.

Foto: Lourenço T. Abreu, João Guimarães

Zkrátka nenáročného a částečně komunitně řízeného bydlení, které by mohlo uvnitř zchátralého objektu vzniknout. Přestavět farmářský dům na kompaktní bytové jednotky by přispělo k uchování stavební soudržnosti čtvrti. Taková rekonstrukce by řešila akutní poptávku po bydlení i chronický problém se stavem nemovitosti, které se nikdo vzdát vlastně nechtěl. Vůči takovému záměru už radnice kritická nebyla, a zmínění architekti se mohli pustit do práce.

S nadšením, protože vdechnout život „starému“ se jim jevilo účelnější, než demolovat a stavět nové. Záměr ve svých obrysech nesl prvky udržitelnosti, protože zužitkovával již existující strukturu stavby a bez nějaké demolice ji posouval k dalšímu smysluplnému použití. Po praktické stránce to pochopitelně tak veselé nebylo.

Rozpočtově byla nejnákladnější položkou statika stavby a konzervace toho, co zůstávalo z hrubé konstrukce. Ta předlouhá desetiletí ne-péče se na objektu skutečně surově podepsala. Jenže o to méně prostředků pak zůstávalo pro řešení v interiéru.

Stoletý statek na kamenných základech přestavěli. Propojili prostor a mají moderní bydlení. Silné zdi pomáhají s regulací teploty

přečíst článek

Ani levná řešení nemusí vypadat lacině

Ten musel být, na úrovni jednotlivých bytových jednotek, co nejúspornější. Nedostatek financí ale neměl kompromitovat samy obytné kvality, přívětivou tvář bydlení.

„Proto jsme se snažili vnést do této stávající budovy teplo místních barev a pocit světla,“ popisuje architekt Barbosa Mateus. „Bylo nesmírně důležité, aby se kompenzovala původní omezená velikost oken, kterou nebylo možné úplně změnit kvůli územnímu plánu a charakteru průčelí budovy.“

Foto: Lourenço T. Abreu, João Guimarães

Interiér měl být světlý, přiznaná těsnost a nahloučení opakujícího se vzorce pokojů tu nemělo být příliš znát. A řešení neměla zastřít, že byty – pokoje by měly být alespoň natolik komfortní, aby umožňovaly odpočinek či studium ubytovaných. Těch se dovnitř, v samostatných pokojích, má vměstnat devatenáct. S tím, že ta devatenáctka „en suite“ (každý s vlastní koupelnou a sociálním zázemím) bytů má navazovat ještě na společnou kuchyň, prádelnu a obývák.

To aby se podpořilo to komunitní ladění. S přestavěnou farmou na bydlení se souběžně počítalo i jako s malou kavárnou v přízemí (zato s rozsáhlou venkovní terasou). To aby z rekonstruovaného prostoru měli něco i starousedlíci. A vizi nakonec doplnila i představa střešní terasy. To už se těch původních štědře disponovaných 685 metrů čtverečních užitné plochy jevilo být mezně naplněnými.

Jak týmy architektů podotýkají: „Bylo to jako hrát trojrozměrný Tetris, v němž bytové jednotky představovaly jednotlivé bločky skládačky – bylo třeba, aby se jich do omezeného a již předem definovaného prostoru vešlo co nejvíc, a vzájemně spolu nekolidovaly.“

Rekonstruovali statek, zemědělská stavba jim slouží k rekreaci. Z velkoměsta tam dojíždí na chalupu, ale plánují se sem přestěhovat

přečíst článek

Dostatek světla i klidu

Architekti se ale v řešení dokázali dobře zorientovat a dokázali i s omezenými prostředky dosáhnout nesmírně zajímavého efektu. Do budovy, ať už po stránce exteriéru nebo interiéru, se plynule zapojují místní fasádní odstíny žluté barvy, které vnášejí venkovní prostředí dovnitř. Tato barva propůjčuje prostorům, které by jinak měly poněkud omezené denní světlo, teplou záři díky zachování původních okenních otvorů.

V celé budově jsou umístěny lehké perforované kovové prvky, které umožňují průnik světla a vytvářejí vizuální propojení mezi prostory a zároveň sjednocují design a vytvářejí pocit kontinuity. Tato lehkost kontrastuje s bíle natřenými silnými zděnými stěnami a odhalenými betonovými stropy. Vnější plášť budovy byl obnoven a její původní architektura byla zachována tak, aby oslavila svůj místní charakter v Palmě.

Bilance celé realizace nahrává udržitelnosti, protože přestavovat staré je vždy lepší, než bourat. A proces zachování kousku historie čtvrti, jež byla vesnicí – než ji pohltil Lisabon – je inspirativní.

Údaje o projektu

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata