O tom, s jakými poruchami se můžeme setkat jsme psali již dříve, probrali jsme:
Dnes se podíváme, jak tyto problémy řešit a co poradí statik.
Statické zajištění narušených cihelných základů a stěn
Při statickém zajišťování nosných stěn musí být primárně eliminovány příčiny jejich porušení (zatékání, přetížení, poklesy základů apod.). Poté následuje oprava poškozené části, v případě nedostatečné únosnosti konstrukce její zesílení nebo dílčí výměna, v případě výrazného poddimenzování doplnění nebo změna konstrukčního systému (např. snížení zatěžovací plochy, vložení nových nosných vertikálních prvků). Metod opravy porušených zděných cihelných konstrukcí historických objektů je v současnosti mnoho.
Pokud jsou dimenze nosné stěny při zjištěné pevnosti zdiva vyhovující a rozsah poruchy není velký, je možno drobné, lokální poruchy (např. rozpadlé zdivo v místě zatékání z porušeného dešťového svodu) opravovat pouhým přezděním. Problémem v těchto případech však může být rozhodnutí, kde napojit plombu na ponechané původní zdivo. I relativně kvalitně vypadající zdivo se totiž může po osekání omítek drolit a rozpadat v ruce a není proto snadné určit místo, kde je zdivo ještě „dobré“ a kde je ho nutno přezdít. Dozdívky je třeba řádně uklínovat vůči ponechané části zdiva a pokud je to možné, pomocí hydraulických zvedáků stávající konstrukci nad dozdívkou podepřít („přizdvihnout“). Pokud by nebyl styk původní a nové konstrukce dostatečně aktivován, mohlo by dojít k přerozdělení schématu roznášení sil a vzniku nové poruchy u konstrukce v blízkém sousedství opravované části.
Tam, kde není výměna porušené části konstrukce možná, ale současně je potřeba zvýšit její únosnost, lze použít metody zvyšující pevnost zdiva v příčném tahu (kolmo na směr působících tlakových sil). U cihelných pilířů se jedná o opláštění ocelovými profily – úhelníky na rozích a pásovou ocelí po stranách, které zamezí příčnému přetvoření („roztlačování“) profilu sloupu ve vodorovné rovině (Obr. 1). Pro dosažení účinnosti tohoto opatření je důležité, aby úhelníky zplna dosedly do maltového lože na hranách pilíře. Pásovou ocel je také vhodné před navařením ohřát plamenem, aby se jejím následným smrštěním po vychladnutí vytvořilo „předpětí“ v zesilující konstrukci. V minulosti bylo často použito zesílení opláštěním zděného pilíře betonovou nebo železobetonovou objímkou. U stavebních památek je však toto řešení vzhledem k neprodyšnosti betonu a jeho obtížné odstranitelnosti bez poškození původního cihelného jádra zcela nevhodné.
Stěny lze zajistit „sešitím“ (sestehováním) trhlin porušených částí zalepením spon z nerezové oceli do ložných spár zdiva. Tenké spony ze šroubovicových profilů jsou zalepeny do vodorovné drážky vyříznuté v ložné spáře zdiva, šikmé spony jsou z tyčové nerezové betonářské oceli, zalepené do vrtu provedeného šikmo z líce stěny před trhlinou (Obr. 2, 3).
Zajištění vertikálních nosných historických konstrukcí předpínáním ocelovými táhly (lanovými nebo tyčovými) má podle zkušeností pouze krátkodobý účinek. Vzhledem k plastickému přetváření zdiva totiž efekt předepnutí v poměrně krátké době vymizí.
U dilatačních trhlin se doporučuje, pokud je to z estetického hlediska alespoň trochu přijatelné, přiznat jejich polohu v konstrukci formou řízené spáry. Pokud je dilatační trhlina zajištěna (např. stehováním), nelze nikdy plně vyloučit, že po její opravě nedojde k vytvoření obdobné trhliny o kousek dál.
Povrch zdiva narušený v důsledku expozice ve venkovním prostředí rozpadem cihel je opět nejvhodnější přezdít, tedy narušené cihly vysekat a nahradit novými. Nástřik narušeného zdiva tvrdou cementovou maltou, případně vyztuženým torkretem, praktikovaný od 60. let minulého století, způsobil u mnoha staveb (zejména u vnějších ohradních a opěrných zdí) nenapravitelné škod, protože zabránil odpařování vlhkosti, která do zdiva pronikala korunou i z rubu. Mráz a tepelné dilatace pak způsobily odtržení nové konstrukce pevně spojené s částí původní zdi. Při tom došlo k nepravidelnému vypraskání nové konstrukce včetně odtržení povrchové vrstvy původního zdiva, které bylo s novou maltou pevně spojené.
Statické zajištění cihelných kleneb
Při statickém zajišťování kleneb musí být primárně eliminovány příčiny jejich porušení (zatékání, přetížení, poklesy podpor). Pro vlastní zajištění kleneb je důležitým hlediskem přístupnost jejich horního líce.
U kleneb porušených zatékáním je pro jejich zajištění potřeba ověřit pevnost cihel a malty. V případě, že je pevnost cihel vyhovující, lze zpravidla klenbu zajistit pouhým přespárováním. Spárování se provádí tak, že se klenba v narušené ploše provizorně vyklínuje klíny z měkkého dřeva. Mezi nimi se ze spár vyškrábe navětralá malta a úlomky cihel, spára se vyfouká stlačeným vzduchem, navlhčí vodou a vyplní novou maltou do maximální hloubky. Práce se provádí z líce po úsecích délky 0,3–0,5 m, aby se nenarušila stabilita klenby. Po zatvrdnutí malty se klínky vyjmou a spáry se doplní. Poté se spáry vyčistí i z rubové strany klenby, zalijí maltou a zhutní se. Pokud není klenba přístupná z rubu, injektuje se z líce trubičkami osazenými při spárování. Klenbu v havarijním stavu (narušenou trhlinami, promáčenou, pronesenou) je nutno podepřít provizorní výdřevou. Hloubkovým spárováním trhlin a narušených spár je možno obnovit původní únosnost klenby. Při hloubkovém spárování se musí odstranit veškerá malta ze spár, aby se tlaky mezi klenáky přenášely kvalitní maltou (nejlépe z hydraulického vápna). Deformaci klenby je do určité míry možno po podepření výdřevou postupným klínováním dorovnat. Pokud je kvalita cihel lokálně nedostatečná, můžeme klenbu provizorně podepřít výdřevou, nekvalitní a porušené zdivo shora vybourat a klenbu nově dozdít z ostře pálených cihel na maltu z hydraulického vápna. Cílem hloubkového spárování trhlin a otevřených spár není zachytit tahové nebo smykové síly působící ve zdivu, ale především omezit pohyby v trhlinách způsobené statickým, dynamickým nebo tepelným zatížením.
Pokud bylo příčinou porušení klenby popuštění podpor, je pro statické zajištění kleneb historicky osvědčenou metodou osazení ocelového spínacího táhla v úrovni paty klenby, zvýšení zatížení nosné stěny, do které se klenba opírá (pokud je to z hlediska její únosnosti možné), nebo rozšíření plochy opěrné konstrukce (přístavba opěráku), resp. rozšíření jejího základu.
Tato opatření ovšem nejsou často možná vzhledem k provozu objektu. Pokud nelze do klenby zasahovat shora a je možné pouze spárování zdola, lze zvýšit tahovou pevnost zdiva v místě trhliny vlepením nerezové výztuže do drážek vyfrézovaných do spodního líce klenby. Nutnou podmínkou je v tomto případě přídavné zakotvení takto osazené výztuže lepenými sponami, které brání vytržení výztuže ohnuté do oblouku z drážky při aktivaci tahu. Spony je nutno zakotvit do tlačené části průřezu klenby. Pokud došlo k porušení klenby trhlinou probíhající ve směru pnutí klenby, je zajištění trhliny stehováním výrazně účinnější a spony není nutno kotvit.
Pokud je příčinou porušení klenby její přetížení, je nutné ji odlehčit např. výměnou násypu ze stavební suti lehčeným kamenivem. Pokud tento zásah nedostačuje, je ze statického i památkového hlediska nejvýhodnější vyvěšení klenby do ocelového nebo železobetonového roštu, osazeného do podlahy nad klenbou. Zesílení formou železobetonové skořepiny vybetonované na rubu klenby, která byla používána v 60. a 70. letech minulého století, je problematické z hlediska zajištění spolupůsobení původní klenby a přidané skořepiny. Dalším negativem, které se zesílením přímo nesouvisí, je zásadní změna vlhkostních poměrů v prostorech pod klenbami, kdy betonová vrstva výrazně zvýší difuzní odpor stropní konstrukce. Tyto způsoby zajištění vždy vyžadují rozebrání podlahy a násypu nad klenbou.
Sdílet / hodnotit tento článek