• ESTAV.cz
• Architektura
• Pralesní skanzen pravé ekvádorské čokolády

Prohlédnout fotogalerii26 fotografií

Jak se rodil Čokoládový skanzen?

Zorientovat se v hlavních hybatelích a tvůrcích celého projektu není právě snadné. Na jedné straně tu totiž vystupují dva mladí podnikatelé, Santiago Peralta a Carla Barboto. Oba mají zásadní zásluhu na tom, že se celý záměr podařilo rozběhnout a uvést plně do chodu. Bez peněz se totiž ani dobré nápady nedaří realizovat. Z architektonického hlediska ale nelze nevyzvednout přínos univerzity PUCE-FADA (Pontificia Universidad Católica del Ecuador), jejíž studenti designérských a architektonických oborů se v rámci workshopů prací v terénu na tvorbě skanzenu přímo účastnili. To oni dali vznosné myšlence tvar, a přispěli v rámci svých možností k naformování celé ideje.

Jak k tomu docházelo? Během zmíněných workshopů Con lo que Hay, které sloužily jako tavicí kotel všech postřehů. Na nich se navíc v největší míře prosadili místní obyvatelé, domorodci, kteří formu a tvar vyplnili svou zručností. Co tedy v pralesním sousedství Santa Rita od roku 2012 vzniklo?

Originální přírodní dílna, která ukáže návštěvníkům, jak se postaru a organicky vyrábí čokoláda. Pěkně krok za krokem. Celý projekt má ale hluboký přesah do socio-kulturní sféry. Není to jen výrobna originální čokolády. Je to ukázka řemeslné zručnosti místních a praktický příklad tradičních stavebních technik (od vyplétaných rohoží, přes bambusové podpěry budov až po řešení přírodních střech).

Současně je celý skanzen místem, kde zůstávají díky oživené výrobě zachovány postupy výroby čokolády, od technologie zpracování kakaových bobů až po samotné vaření. Celé Cocoa Interpretation Center, místně známé jako Cocoa Cabin, je ale především ztělesněním nového udržitelného životního kečuánských indiánů, domorodců z Pacari.

Foto: Con Lo Que Hay /ENSUSITIO Arquitectura

Příběh pravé ekvádorské čokolády

Až do roku 2002 podnikali Santiago Peralta a Carla Barboto v oboru „obyčejné“ čokolády. Nečekejte ale žádné přírodní dobrodružství. Kakaové boby nakupovali ze skladů od subdodavatelů a upravené produkty přeprodávali dál do zpracovatelských zařízení. Výsledkem byla čokoláda, která vyhovovala mezinárodním konzumním trendům. Práce byla sice ekonomicky zajímavá, ale nepřinášela jim žádné potěšení.

„Se skutečnou výrobou pravé čokolády to mělo vlastně jen málo společného,“ říkají dnes oba. Jejich pohled na věc zcela zásadně změnil výlet do ekvádorských pralesů, kde se sami mohli přesvědčit, jak jejich skuteční zásobovatelé, místní domorodci, vlastně žijí. A jaký prospěch jim sběr a pěstování kakaovníků přináší. Nebo spíše nepřináší. Peralta a Barboto byli upřímně zděšeni, a rozhodli se proto situaci změnit.

Rozhodli se přeskočit subdodavatelský krok v zásobovacím řetězci, a chtěli umožnit, aby tu „pravou“ čokoládu mohli vyrábět i sami sběrači kakaových bobů.  Díky tomu by totiž mohli kečuánští Pacari přestat živořit, a začít žít. Ve spolupráci s architektonickým studiem ensusitio arq. a univerzitou PUCE-FADA zorganizovali první sérii workshopů Con lo que Hay, v rámci kterých zbudovali poněkud nezvyklé zařízení na výrobu pravé ekvádorské čokolády.

Důraz kladli nejen na to, aby výsledný produkt obstál v běžných měřítcích hodnocení kvality, ale hlavně na „příběh“, který za samou produkcí čokolády stojí. V pralesích patřících částečně indiánům Pacari vytvořili skutečně nezvyklý čokoládový skanzen, jež dává principům fair-trade nový rozměr.

Foto: Con Lo Que Hay /ENSUSITIO Arquitectura

Férová čokoláda není věcí marketingu

Čokoláda Pacari je tu vyráběna z těch nejkvalitnějších kakaových bobů, od začátku do konce ji produkují místní lidé, sama výroba se drží letitých a po generace ověřených postupů, a zařízení navíc slouží i jako kulturní a výukové středisko pro celé rodiny výrobců. Ty mohou každodenně spolupracovat na výrobě čokolády, a přitom se nemusí odloučit od svých dětí.

Rozlehlý čokoládový skanzen proto slouží jako rezervace vyhrazená původním odrůdám kakaovníků (odrůda Arriba Nacional), vlastní produkce, realizovaná domorodci z Pacari je založena na přístupech šetrných k životnímu prostředí, a výsledek sám zásadním způsobem přispívá k navýšení blahobytu místních.

Kakaovníky v Pacari nejsou pěstovány na plantážích, ale rostou volně v pralese. Dožívají se stovek let. Sběr z přírodních lokalit je důležitý pro „fino de aroma“, správnou vůni čokolády. Klima andského pralesa je prý nenahraditelné. Sběrači bobů se o tyto věkovité stromy starají, a s rostoucím ziskem se jim daří vykupovat stále větší plochy pralesa, díky kterým mohou tyto velikány chránit.

„Není to jen o naší vášni pro výrobu čokolády, ale i zhodnocení celé cesty tvorby organického produktu,“ říká Peralta. "V současnosti je to vlastně první a jediná čokoláda, která od počátku do konce vzniká v Ekvádoru. Místní teď pracují za skutečnou mzdu, a ne jen za zlomek almužny, která na ně zbývala. Podílí se na každém kroku produkce, od sběru bobů po navržení kresby na obalu čokolády.“

Foto: Con Lo Que Hay /ENSUSITIO Arquitectura

Vše, co se právě nabízí

Netradiční řešení celého projektu během workshopů Con lo que Hay umožnil nezvyklé propojení poměrně rigidních akademických přístupů s dynamickou povahou obyvatel v terénu. „Že na konci bude vybudováno výukové a kulturní centrum, most, školka či kompostovací toaleta bylo jasné,“ říkají účastnící se studenti ze sedmého a osmého semestru PUCE-FADA. „Ale teď jsme museli vyřešit, jak a z čeho je postavíme.“ Výběr materiálů vycházel z toho, co bylo na lokalitě stavby přítomno.

 znamenalo prostě spojení tradičních lokálních materiálů a místních dovedností, které se podařilo spojit v replikovatelný technický přínos zasazený do současného kontextu. A samotné zpracování?  To už bylo na místních, kteří z jednoduchých stvolů rákosů a listoví dokázali vytvořit „cokoliv na míru projektu“. Přírodní materiály, jednoduché zpracování, nekonvenční tradiční obrazová témata. Projít se dnes celým skanzenem, to znamená navštívit mimo jiné tři velké objekty typu agora, zakryté přírodními střechami a využívané jako otevřený společenský prostor. Jednotlivé rodiny místních výrobců tu mohou (stejně jako návštěvníci) sdílet čas, a děti si mohou volně hrát. Můstek nad řekou spojuje skanzen s políčky a zemědělskými usedlostmi po vnějším obvodu pralesa. Nechybí solárně-dehydratační kompostující toaleta

„Dohromady to bylo spojení diagnózy, analýzy, konceptualizace a sdíleného návrhu, stejně jako jsme se učili na univerzitě,“ dodávají studenti. „Ale tohle bylo o poznání živější.“

INFORMACE O PROJEKTU

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata