Nizozemí není v našich myslích příliš spjato s nějakou dlouhodobou válečnou historií. Alespoň od časů Nizozemské revoluce v 16. století bylo Holandsko regionem přinejmenším neutrálním, nebo okupovaným. I tady však narazíme na řadu stavebně výjimečných památek, které více než dobře dokládají vůli místních obyvatel nepodlehnout za žádných okolností silnějšímu nepříteli. Jedním z takových historických odkazů jsou pevnosti (forty) Nové holandské linie (Nieuwe Hollandsche Waterlinie), které se pro svůj význam staly v roce 1995 součástí Světového dědictví UNESCO.
Může se zdát divné, že se mezi světové památky mohou zařadit i „obyčejné“ pevnosti. Stačí ale jeden pohled na velikost a propracovanost celého obranného systému Nieuwe Hollandsche Waterlinie, a hned je jasné, že stojíte před něčím skutečně mimořádným. A to jak z hlediska stavebního (potažmo architektonického) tak i krajinářského. Aspekty přírodní obrany a přirozených překážek byly totiž nedílnou součástí holandských obranných plánů. Na rozdíl od pevnostních linií Itálie nebo Francie se totiž nikdy nemohly opírat o masivy skal a pohoří. Holanďané zato mimořádně dobře ovládali umění práce s vodou. I proto jsou forty z let 1867-1870 důmyslně vedeny tak, aby jejich předpolí mohlo být v případě potřeby do šíře zaplaveno.
Foto: Van Duivenbode, Luuk Kramer
Opevněná krajina
Nieuwe Hollandsche Waterlinie je seskupením 46 pevností a pevnůstek, které tvoří pásmo dlouhé 85 kilometrů a sahající 3-5 kilometrů do hloubky. Když k této přímo kontrolované a postřelované ploše připočteme předpolí a inundační prostory určené k případnému zaplavení, vyvstává před námi skutečný obraz masivní bariéry, vytvořené v jinak nebránitlené rovinaté krajině. Linie do sebe přitom životaschopným způsobem zakomponovala existující mosty, zdi, města i bastiony vodních hradů, a vytvořila tak skutečně mimořádně komplexní dílo.
Systém je natolik provázaný, že si v ničem nezadá s Lednicko-Valtickým parkovým areálem nebo rybníkářskou krajinou Třeboňska. I u nás se jedná o komplexní a promyšlená díla člověka, vybudovaná v úzkém sepjetí s fungováním přírody. Jenže na rozdíl do našeho frekventovaně navštěvovaného Třeboňska nebo LVA byl monument obranné linie (v roce 2005 byl skutečně vyhlášen Národním holandským monumentem) lidmi spíše opomíjen. Více než stoleté forty prostě „netáhly“ – jejich dostupnost z měst byla minimální, stav spíše žalostný a nenabízel žádný prostor pro nové formy vzdělávání či relaxace. Areál o rozloze 42 000 hektarů jednoduše chátral a zarůstal lužními dřevinami.
Foto: Van Duivenbode, Luuk Kramer
Jen vysekávat nálety nestačí
Signál o nezbytnosti změny vyšel od správců centrální pevnosti, Fort bij Vechten. Ta oficiálně spadala pod Ministerstvo lesnictví, a její zaměstnanci si žádali okamžitý zásah do přerůstající zeleně. Proto museli vypracovat plán na „zachování a zlepšení“ stavu památky, který byl pro svou obsáhlost a kvalitu přepracován do podoby využitelné i na ostatních fortech. Již záhy ale bylo jasné, že jen s údržbou a prořezávkou památka UNESCO nevystačí. V roce 2006 se tak začal řešit plán přepracování a znovu-využití stávajících budov v areálu Fort bij Vechten. A to jak podzemních bunkrů a obranných staveb, tak i kasárenských budov a skladů v zázemí.
Teprve, když byli k řešení projektu přizváni architekti, začala se rodit myšlenka na založení atraktivního a přitom důstojného National Waterlinie Museum. Projekt sám ve své podstatě zahrnoval rekonstrukce, přestavby a konstrukce, a také velké krajinářské zásahy. Ty se neomezovaly jen na probírku vegetace, ale třeba na čištění rozsáhlých drechtů (kanálů) a oživení alespoň turistické přepravy osob.
Foto: Van Duivenbode, Luuk Kramer
Památka UNESCO, co nejde vidět
Ke spolupráci byly přizvány architektonická studia West 8, Rapp+Rapp a Jonathan Penne Architects. V této sestavě zasedli v roce 2006 k jednání se zástupci provincie Utrecht, aby zvolili nejefektivnější variantu pro výstavbu a rehabilitaci celého území. Zástupci z řad zmíněných architektonických studií sami připouští, že jednání byla velmi komplikovaná a táhla se „celé léta“. „Pokud šlo o stav vlastních pevnostních objektů, byly prakticky z 90 % pohřbeny pod příkrovem bující zeleně.“ Jen zbývající desetina plochy ze 42 000 hektarů byla v omezené podobě přístupná.
Fort bij Vechten (s areálem zabírajícím plochu 17 hektarů) se měl stát ústředním objektem celého rozsáhlého krajinářského projektu. Než (zjevně marně) bojovat s vegetací, byla volena varianta částečné úpravy okolí, tak aby místo mohlo po provozní stránce zachovat potenciál přírodní lokality hostící vzácné druhy rostlin a živočichů, ale přitom bylo zpřístupněno v optimálních bodech infrastruktury.
„Prakticky s každým dalším mapovým podkladem ze státních či vojenských archivů se záběr naší práce rozšiřoval,“ vzpomínají architekti. „Nejprve se řešil jeden fort, následně úprava starého říčního ramene, posléze kanál přivádějící vodu k mlýnu, následně zarostlý objekt bastionového opevnění ze 17. století. Byli jsme jako archeologové, kteří s každým krokem odkrývají další a další stopy minulosti na nedotčeném území.“
Foto: Van Duivenbode, Luuk Kramer
Forty vystupují na povrch
Komplexní masterplannig lokality vypracovali lidé z West 8 a Jonathan Penne Architects. Rozhodli se místu (v částečné formě) vrátit podobu přibližně z let 1880. Součástí toho byla tvorba průseků a průhledů ve vegetaci, dlouhých 450 a širokých 80 metrů. Díky nim bylo opět po letech znovu možné dohlédnout z jedné pevnost na druhou. Kromě krajinářských prací bylo ale zapotřebí také těžké techniky. Některé objekty bylo zapotřebí doslova „vykopat“ z terénu.
Díky postupnému zanášení, erozi svahů a opadu byly vstupy do některých muzeálních objektů zaneseny až 1,5 metru velkou lavinou zeminy. V jiných úsecích bylo zapotřebí odkrýt šestimetrové terénní vlny původně defenzivního charakteru, tak aby mohl fort vystoupit na povrch. Architekti dále vypracovali rozvržení parkovišť, přístupových bodů a turistickou infrastrukturu, a jednotlivé pevnostní objekty zpřístupnili pomocí vkusných můstků nad obrannými kanály.
Za největší turistické lákadlo, které je nyní důležitou součástí kompozice Muzea, je v měřítku vyvedený padesátimetrový model celé Nieuwe Hollandsche Waterlinie, který si návštěvníci mohou vodou přečerpanou z kanálu sami zaplavit. Výsledek práce architektů se může zdát částečný a nedotažený, už vzhledem k tomu, že většina práce měla charakter drobných úprav. S rozpočtem 18 milionů eur a množstvím jednotlivých prvků se jim ale podařilo dosáhnout maxima.
Foto: Van Duivenbode, Luuk Kramer
Údaje o projektu
| Název projektu: | Waterlinie Museum |
| Lokace: | Marsdijk 2, 3981 Bunnik, Holandsko |
| Koncept: | Rehabilitace historické stavby |
| Architektonické studio: | Jonathan Penne Architects , Rapp+Rapp, West 8 |
| Projektový tým: | Piotr Bujas, Aysu Gümüstekin, Vincent Tuinema, Gijs Adriaansens, Marc van Bemmel, Noelia Ferro, Sem Holweg |
| Projektový tým West 8: | Adriaan Geuze, Christian Dobrick, Freek Boerwinkel, Katharina Posselt, Kees Schoot, Perry Maas |
| Rok dokončení: | 2015 |
| Rozloha celého systému: | 42 000 hektarů |
| Rozloha území fortu: | 17 hektarů |
| Stavebně řešená plocha: | 7000 m2 |
| Plocha nové zástavby: | 2500 m2 |
| Projektová fáze: | zahájení 2006 |
| Klient: | Provincie Utrecht, P. Kuypers |
| Spolupracující architekti: | West 8 urban design & landscape architecture |
| Rekonkstrukční fáze: | Bunker Q |
| Rekonstrukce mostů, budov: | Architectenbureau K2 |
| Parkovací plochy: | Parklaan Landschapsarchitecten |
| Návrh expozic univtř objektů: | Studio Anne Holtrop |
| Rozpočet realizace: | 18 milionů eur |
Sdílet / hodnotit tento článek