• ESTAV.cz
• Architektura
• V Singapuru vytvořili komunitní centrum: Bezbariérový veřejný prostor pro všechny

Prohlédnout fotogalerii24 fotografií

Život s tělesným nebo zdravotním postižením je plný komplikací. Zdraví lidé si totiž jen málo uvědomují, co všechno kolem nás může představovat bariéru. Města a jejich infrastruktura jsou v Čechách i v Evropě dosud projektovány jen s minimálním ohledem na osoby se sníženou mobilitou. Přesto všichni zdejší zdraví i postižení nějak intuitivně tuší, že situace tady u nás pořád o poznání lepší, než v zemích jihovýchodní Asie. Tamní lidé se ZTP totiž často skutečně stojí na okraji zájmu a celé společnosti. Právě proto je aktuální projekt architektonického studia WOHA cenný. Masterplannigem a renovací školské čtvrti Lengkok Bahru v Singapuru totiž vytvořila „ostrov“, kde se lidé se zdravotním a tělesným postižením mohou pohybovat naprosto bezpečně.

O učiliště v centru už zájem není

Městský stát Singapur, to je pět a půl milionu obyvatel stísněných na značně omezené ploše centrálního ostrova. Není proto nic neobvyklého, když se v rámci „uvolňování prostoru“ sáhne k rozsáhlým opatřením a zákrokům. I singapurský Lengkok Bahru se takto v sedmdesátých letech minulého století poprvé výrazně proměnil. Zástavbu obydlí smíšeného charakteru a využití tu nahradil komplexní plán přestavby na sídliště propojené se vzdělávacími institucemi. Demolice chátrajících sídel spolu s původními rozrůstajícími se obydlími chudiny v okolí vrchoviny Redhill tu vytvořily široký prostor pro vybudování místa pro růst „nové generace“.  Na pěti hektarech tu vyrostla řada školských a vzdělávacích zařízení, školních jídelen, tělocvičen, družin a jeslí, kterým vévodil tzv. Bukit Merah Vocational Institute. Jednalo se o skutečně rozsáhlý areál učilišť a dílen, ve kterých se učila ta manuálně zručná část populace singapurských dětí. V Singapuru, kde je o místo stejná ne-li větší nouze jako před padesáti lety, však nic netrvá věčně. A proto se v roce 2013 znovu otevřelo téma na nové určení využití celého Lengkok Bahru, protože původní areál škol a učilišť už dávno nevyhovoval svému účelu.

Foto: Patrick Bingham-Hall

Nevšedně pozitivní krok městské rady

Pochopitelně, že přesně v souladu s poptávkou drtivá část rozlohy původního vzdělávacího zázemí okamžitě „padla“ na novou výstavbu obytných výškových budov, ale vlastní areál Bukit Merah Vocational Institute zůstal zakonzervován pro dočista jiný účel. Původním plánem bylo vytvořit tu komunitní a komerční zázemí, rozšířené o několik kulturních zařízení (divadlo, multiplex), jenže ze zcela nejasných příčin učinila městská rada velmi šťastné a velmi rozumné (a proto možná ta nečekané) rozhodnutí. K jednání totiž přišlo téma, kolik na již výše zmíněných 5,5 milionu obyvatel připadá zdravotně a tělesně postižených, a jak a jestli jim vůbec město Singapur vychází vstříc. Neuvěřitelné. A v těsné návaznosti na tuto diskuzi se pak projednával příspěvek, proč tedy – když se bude v okolí Bukit Merah budovat takříkajíc od základů – nevybudovat zrovna něco, z čeho by mohla mít singapurská ZTP komunita užitek. Těžko hodnotit výstup jednání městské rady Singapuru jako celek, ale zdá se, že v minimálně v tomto bodě asijský Singapur dohnal a v kladném slova smyslu výrazně překonal to, co je běžné v Evropě.

Místo fungující integrace

Na konci roku 2013 padlo definitivní rozhodnutí: Ano, v Bukit Merah na Lengkok Bahru bude vznikat komunitní/komerční centrum, ale bude kompletně bezbariérové. A následně po výběrovém řízení bylo v roce 2014 vybráno architektonické studio WOHA, aby připravilo projekt na úrovni masterplanningu celé zóny Redhill, s centrálně postaveným víceúčelovým areálem v Bukit Merah. Už rozměry napoví, že se nejednalo o malé dílo. Ve hře totiž bylo 31 605 metrů čtverečních již zastavěné plochy (určené ke komplexní rekonstrukci), na kterou architekti v projektu navázali výstavbou na ploše o rozloze 15 025 metrů čtverečních. Do toho ale ještě nejsou zahrnuty zahrady/ozeleněné terasy, které jednotlivé zpracovávané úseky propojují (architekti z WOHA je přímo nenavrhovali). Během zpracování projektu dostal celý koncept své jméno i naplňující obsah. Pod názvem Enabling Village se tu zrodil prostor primárně vyhrazený pro lidi s nejrůznějšími zdravotními a tělesnými omezeními, fungující jako bezpečné zázemí pro práci, vzdělávání, lifestyle, nákupy a cvičení. Celé místo je navíc špičkovým příkladem integrace postižených do společnosti a okolního světa vůbec.

Foto: Patrick Bingham-Hall

Tak trochu jiný prostor

Co je tedy možné při návštěvě Enabling Village zažít? Nakupování i posezení u kávy s přáteli. A s trochou nadsázky by Vás nemělo překvapit, že vám tu kávu na podnose přinese servírka s bílou holí, a že jí na ten tác připravil vozíčkář. Pracují tu i nepostižení lidé, stejně jako se většina návštěvníků a zákazníků počítá k lidem bez tělesného postižení. Jen je celý areál Bukit Merah uzpůsoben tak, aby tu lidé s různými formami postižení mohli bez omezení pracovat, nakupovat a bavit se. A vzhledem k tomu, že v Lengkok Bahru jiné komerční středisko není, sžívá se celá komunita s okolím bez ohledu na tyto rozdíly. Nedá se říct, že by byl celý areál zarovnán zdvihacími rampami a nájezdy. Je ale uzpůsoben tak, že jeho podstatná je od základů bezbariérová. Překážky se tu tedy nemusí násilně kompenzovat s pomocí technických řešení. Jednoduše tu žádné nejsou. Abychom se ale vyhnuli přílišnému zjednodušení: Enabling Village není prostorem uzpůsobeným jen vozíčkářům a slabozrakým jedincům. Spektrum tělesných a zdravotních postižení je mnohem širší, a architekti z WOHA při projektu museli jít skutečně do hloubky.

„Enabling Village je současně o komunitě a prostoru. Jsme společenstvím jedinců a organizací, kteří pomáhají, podporují a mají různé schopnosti.  Naším cílem je, aby se Enabling Village stala místem, kde se lidé s různými schopnostmi mohou cítit akceptovaní takoví, jací jsou, a být ceněni pro jejich přínos společnosti.“

Foto: Edward Hendricks

Architektura zastřešuje širší smysl areálu

Z principu si tedy projekt Enabling Village vyžádal od architektů holistický přístup. Už je tradiční pohled na návrh multifunkčního prostoru komerčního a kulturního centra sloužícího komunitě totiž dává zabrat, a tady bylo zapotřebí překonat zažitý model, a zkombinovat funkční prvky z rozmanitých oborů. Výsledkem je jakýsi průnik moderní technologie, bezprostředních uživatelských zkušeností, specifického životního stylu a architektury. Ta slouží jako zastřešující prvek, který do sebe všechny tyto proudy vtěsná a vstřebá. Příklad? Že je zažitou a takřka normovanou praxí designu, v jaké výšce mají být v prodejně instalovány stojany na oblečení?  Že zažitá prodejní praxe jasně hovoří o tom, jaké oděvy a v jaké cenové relaci mají být situovány kvůli vyšší prodejnosti u dveří a které raději v zadní sekci, případně jaký produkt je nejlépe situovat k převlékacím kabinkám a zrcadlům? Nic z toho tu neplatí. V první řadě totiž musíte obchod zařídit tak, aby se v něm lidé „s různými schopnostmi“ mohli bezpečně pohybovat, aby na vystavené zboží mohli dosáhnout, a aby když si jej chtějí prohlédnout v zrcadle, nemuseli přejíždět přes půl prodejní haly. Význam prodejny pro finanční zisk plynoucí z obchodu je tu potlačen. V první řadě je to bezpečné a příjemné místo.

Příliš mnoho dobrých rad?

Je pochopitelné, že architekti z WOHA potřebovali s řadou věcí nad rámec obecné znalosti a zkušenosti poradit. Výsledek sám jim dává za pravdu v tom, že si nechali poradit dobře. Ale samotný proces navrhování praktických řešení prý byl velmi vyčerpávající, protože se k němu vyjadřovalo přes deset různých organizací zaměřených na pomoc lidem s postižením. A také různé konzultační společnosti a bezpočet odborníků na různé bezpečnostní a ochranné prvky. Na jedné straně sice bylo navýsost příjemné, že projekt za 15 milionů dolarů podpořily třeba United Overseas Bank Ltd či Singapore Telecommunications a nadace (třeba Lee Foundation, Lien, SBF), ale zajištění komunikace s těmito externími podporovateli značně přetížila akceschopnost architektů z WOHA. I když jejich prvotním zájmem byla jen dobře architektonicky zhodnotitelná práce, jednání „s okolím“ bylo prý mnohem náročnější.

Foto: Patrick Bingham-Hall

Zařízení šitá na míru

„V zásadě jsme usilovali jen o to, aby tento areál – který dříve svému sousedství ničím nepřispíval – začal plnit nějakou užitečnou roli pro společnost,“ říkají architekti. „Chtěli jsme celý komplex bývalých učilišť pojmout jako parkově-zahradní destinaci, která bude integrální součástí pěší sítě v Lengkok Bahru.“ A dál? Do tkaniva sítě průchodů, cest a chodníků bylo zapotřebí zaplést jednotlivé objekty.  Tak vzniklo „Hnízdo“, „Úl“, „Hřiště“, „Zelená vesnička“, nebo „Akademie“. A každý z těchto objektů se proměnil nejen svým interiérem, ale i programovým využitím, aby plně vyhovoval novému konceptu Enabling Village. Ústředním bodem je Hnízdo, které slouží jako maják, upozorňující chodce z okolí, že areál na Lengkok Bahru je volně průchozí. U něj se rozdělují chodníky do všech stran, a lidé mohou vyrazit buď za nákupy, na posezení u jídla či kávy, nebo jen do otevřené klidové zóny pod širým nebem, aby si v klidu mohli posedět nad knížkou. Každá budova areálu je od ostatních odlišena barvou i specifickým designem, který můžete doslova nahmatat. K orientaci v areálu vám také pomohou barevně odlišené vodící pruhy na podlaze. Průchody jsou lemovány zelení, která se významnou měrou podílí na uklidňujícím charakteru celého areálu. Jak říkají lidé z WOHA: „Příroda sice není bezbariérová, ale přístup k ní by nikomu neměl být omezen.“

Foto: Patrick Bingham-Hall

Údaje o projektu

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata