Colville-Andersen není architekt-revolucionář, který by chtěl bourat stará města a stavět nová. Ale na nedostatky v zastoupení plochy využitelné obyvateli měst rozhodně upozorňuje už dlouho. Pro pozitivní změnu, tedy návrat měst lidem, razí termín „Copenhagenize“, tedy „pokodaňštění“ (protože dánská metropole se s distribucí a prostorovým přesměrováním podle něj vypořádala na výtečnou). A pro ty negativní změny už moc slov nemá. Vadí mu, že města vznikala jako prostor osídlený lidmi, a primárně lidem měla sloužit. S tím, jak obyvatel přibývalo, se zvyšovalo jejich nahuštění na jednotku plochy, proměňovala se architektura. Potud by to bylo v pořádku.
Jenže města narazila na svůj mantinel: nedostatek prostoru, který mohou překrýt. Jediné teoreticky využitelné a dostupné plochy jsou dnes zastavěny širokými bulváry, které jsou přístupné automobilům, ale nikoliv však lidem (mimo vyhraněné úzké přechody). Auta však nejsou žádní obyvatelé, a přesto se jim v každém úhlu pohledu ustupuje. „Doprava ve městech je už téměř sto let podřízena automobilům, ostatní způsoby přepravy osob jsou upozaděny,“ říká Colville-Andersen. „Města se už dnes nestaví a neupravují pro lidi, ale pro jejich auta.“ Metropole mají jen omezený otevřený prostor, ale ten je primárně určen k zástavbě silnic, nadjezdů, křižovatek.
Pro lepší ilustraci pak překládá srovnání „mrtvého“ prostoru v Calgary, Paříži a Tokiu. Na snímcích je prostor rozdělen barevně do sekcí: co je červené, patří automobilům, modrá chodcům a fialová cyklistům. A samozřejmě lze vidět, že auta okupují nejvíce prostoru. „Povšimněte si ale, že chodci čekající na přechodu na zelenou téměř vždy svým počtem přečíslují řidiče automobilů, kvůli kterým musí čekat.“
Sdílet / hodnotit tento článek