Frank Lloyd Wright
Příkladem za všechny může být například Frank Lloyd Wright, kterého v roce 1991 Americký Institut Architektů nazval „největším architektem Spojených států“. Poněkud ironické je, že tento velký duch měl ke klasickému vzdělávání přinejmenším rozporuplný postoj. „Vzdělání je založené na tom, co už bylo dosaženo. Může vám dodat prostředky k dedukci toho, co by jednou mohlo být. Ale tím se ze vzdělávání nestává nic jiného, než věštění budoucnosti,“ prohlásil v roce 1956 v rozhovoru, při kterém mimochodem poznamenal, že univerzity z kreativních jedinců, ze kterých by mohli potenciálně vyrůst nadějní architekti, vyrábí jen jedno velké průměrné stádo. K tomuto názoru dospěl poté, co byl pro nedostatečný prospěch vyloučen ze stavební techniky v Madisonu, na které pobyl dva semestry.
A dál? Praktické zkušenosti v tvůrčí dílně Louise Sullivana, talentovaného a uznávaného architekta z Chicaga. Šest let praxe asistenta mu prý dalo víc zkušeností, než by dokázalo jakékoliv studium. Lloyd Wright se vysokoškolského titulu nakonec dočkal, ale až formou čestného jmenování.
Není bez zajímavosti, že již zmíněný Louis Sullivan, který vzal pod svá ochranná křídla Wrighta, byl naprosto stejný nedouk. Jeho „ornamentálně výrazné, dynamické a přesto funkčně strohé“ budovy, kterými dal vzniknout tzv. Chicagské architektonické škole, vycházely spíše z osobních zkušeností a cest po zahraničí. Hodnoceno dnešní optikou byl Sullivan bohém, který se potuloval Evropou mezi pařížskou École des Beaux-Arts a stážemi ve Florencii a Římě, aby v mezičase navrhoval mrakodrapy pro studio Dankmar Adler. Z pozice trpěného asistenta se vypracoval na partnera a spolumajitele, a poté si otevřel vlastní praxi. Dnes za ním „stojí“ stovka monumentálních realizací, které jsou často památkově chráněné. A co soudil o odborném vzdělání architektů? „Je s podivem, že vzdělání v praxi znamená potlačování. Místo toho, aby vedlo mysl k dennímu světlu poznání, vytváří často věci, které naši mysl jen unavují a zatemňují.“
Le Corbusier
Velkým cestovatelem byl i švýcarský Charles-Édouard Jeanneret, známější světu spíše jako Le Corbusier. Měl z něj původně být historik umění, ale na radu učitelů zamířil jiným směrem. Jeho krédo? „Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat to, co bych se v ní učil. Nechci se míchat mezi akademiky, neboť člověk nesmí myslet akademicky. Jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás.“ Mezi lety 1907-1911 projíždí Evropou Atény, Benátky, Paříž, Vídeň, Mnichov. A všude se na pár měsíců zastaví, a vydělává si jako asistent u školených architektů. Předně si ale dělá názor na jejich práci a sbírá inspiraci. V roce 1912 se vrací zpět na École des Arts Décoratifs v La Chaux, kde dřív studoval umění. Teď tu ale sám bude učit. Soudobou architekturu, ačkoliv ji nikdy nestudoval. Připomíná to příběh o těch „co neumí, učí“. Snad proto si v roce 1917 otevírá vlastní studio, kde si svou prací vydobude nesmrtelnost.
Mies van der Rohe
Mies van der Rohe, který prý tvrdil, že v architektuře „Méně znamená více“ dobře věděl, o čem mluví. Narodil se do rodiny kameníka v německém Aachenu, a příležitosti k formálnímu vzdělání neměl. Do světa architektury se propracoval skutečně od základů, z cihelny. Zkušení kolegové z oboru si jej všimli tehdy, když jim pomáhal načrtnout nejrůznější ornamentální fasádní vzory z cihel. Měl fantazii a prostorovou představivost, což se jim líbilo. Z nabídnuté stáže v architektonickém studiu Bruna Paula ale moc nadšený nebyl, a raději se věnoval designu nábytku. V roce 1907 z něj jeho první výstava nábytku učinila hvězdu mezi berlínskou smetánkou. Van der Rohe se záhy stal mužem, který hlásal „sňatek mezi uměním a technologií“. Jednou z jeho špičkových realizací se může chlubit i naše největší moravské město. Vila Tugendhat v Brně se stala součástí učebnic architektury. Mies van der Rohe je bezpochyby uznávaný umělec a architekt, jehož jméno nese i nejprestižnější evropskou cenu v oboru. Ale vzdělání v daném oboru bychom u něj v životopise hledali marně.
Richard Buckminster Fuller
Richard Buckminster Fuller byl velice úspěšný americký architekt, matematik, vynálezce a spisovatel. Tyto čtyři směry jeho tvůrčí činnosti v sobě například spájí dohromady architektura proslaveného futuristického geodómu, strojů na bydlení. A vzdělání? Dvakrát vyletěl z Harvardu a nikdy nedostudoval. „Potřetí už bych tam nešel. Věděl jsem, že bych vypadl znovu. Dvakrát jsem se tam vrátil, a pokaždé narazil na uzavřený svět plný sžíravosti a problémů, ne na vzdělávací instituci.“
Geodóm od R. B. Fullera Zdroj: Fotolia.com - 3532studio
A další známá jména bez titulu…
Výčet nedostudovaných architektů by nebyl úplný bez Luise Barragána, zástupce emočně-minimalistického stylu z Mexika. Přesto se dopracoval k Pritzkerově ceně, nejprestižnější světové ceně za architekturu. Nebo třeba Carlo Scarpa, který nikdy nesložil závěrečné zkoušky. A Tadao Ando, držitel Pritzkerovy ceny z Japonska? Léta se živil jako profesionální boxer. Jeho studium architektury se omezovalo na „pravidelnou hodinovou cestu vlakem z Nara do Kjóta, kdy pozoroval okolní budovy“. A pochopitelně, chybět nemůže ani (další držitel Pritzkerovy ceny) Peter Zumthor. Jeho oficiální doménou je spíše průmyslový design a umění.
„V těchto dnech je všechno jen o mluvení,“ prohlásil o architektech v rozhovoru pro New York Times v roce 2011. „Van der Rohe nebo Le Corbusier vycházeli z tradice architektů, kteří pořád ještě věděli, jako se věci vyrábí a dělají, a jak to udělat, aby fungovaly dobře. Naše univerzity by měly raději učit tesaře a truhláře. Ti na to mají. Architekti dnes? Všichni chtějí být filozofové nebo umělci. Jsem rád za to, že nemám vzdělání v oboru. Protože, zvláště ve Státech, už mladí architekti dávno ztratili kontakt s tím, jak se vlastně staví domy.“
Sdílet / hodnotit tento článek