Z architektonického hlediska do určité míry symbolizuje moderní stavění oproti šikmé střeše, která v historii neměla alternativu z důvodu neexistence plošně vodotěsných materiálů, které by se daly pro hydroizolaci využít. Současné stavění se bez plochých střech neobejde. Oblíbené jsou i u bytových a rodinných domů, kde otevírají možnosti hmotového a tvarového uspořádání a v neposlední řadě možnosti využití střech pro terasy a zahrady (tzv. pochůzné střechy).
Rozdělení plochých střech
Základní rozdělení střech je na jednoplášťové a víceplášťové. Víceplášťové střechy mají mezi jednotlivými plášti s izolačními vrstvami vzduchovou mezeru (označuje se také jako vzduchová vrstva), obvykle větranou, jejímž účelem je odvést ze střechy vlhkost pronikající difuzí z interiéru do skladby střechy. Dalšími používanými typy střech jsou střechy inverzní (nebo také s opačným pořadím vrstev) a střechy kompaktní. Tyto dva typy probereme v dalším článku.
Jednoplášťová střecha
Jednoplášťové střechy jsou dnes nejrozšířenějším typem plochých střech. Před několika desetiletími byly problematické z důvodu neexistence nebo nedostupnosti kvalitních materiálů. V dnešní době díky kvalitním hydroizolačním a tepelněizolačním materiálům jsou velice vhodné na stavby pro bydlení, občanskou vybavenost, prodejní a skladové haly a sportovní stavby a výrobu, kde není zvýšená produkce vlhkosti nad cca 60 % relativní vlhkosti vzduchu.
Obvyklá skladba střechy je:
- Hydroizolační vrstva
- Tepelněizolační vrstva (může mít proměnnou tloušťku a vytvářet spád), lepená nebo kotvená do podkladu
- Parotěsnicí a vzduchotěsnicí vrstva
- Spádová vrstva
- Nosná konstrukce
Jako tepelná izolace plochých jednoplášťových střech se obvykle používají tuhé desky z pěnového polystyrenu (EPS) nebo tuhé desky z minerálních vláken, obvykle čedičových. Ačkoliv střecha neslouží trvale pro pohyb osob (terasa apod.), je třeba volit takové materiály, které nebudou poškozeny ani při občasném pohybu osob provádějících např. údržbu. Z toho důvodu musí být použit polystyren typu EPS 100 (stabilizovaný, napětí při 10% stlačení 100 kPa) nebo desky z minerálních vláken s minimální pevností 70 kPa při 10% stlačení, pokud je izolace vícevrstvá, tak použití spodní vrstvy výrobci připouštějí s menší pevností.
Zdroj: Fotolia.com - denboma
Dvouplášťová střecha, víceplášťová střecha
Dvouplášťové nebo víceplášťové střechy mají ve skladbě vzduchovou vrstvu, obvykle větranou, která odvádí vodní páru pronikající difuzí z interiéru do vnějšího prostředí. Při splnění důležitých podmínek v ní nedochází ke kondenzaci vodní páry. Podmínkou je mimo jiné dokonale vzduchotěsný spodní plášť, nenulový tepelný odpor horního pláště a dostatečná míra větrání střechy. Tyto skladby střech se hodí nad vlhké prostory, do horských oblastí a také samozřejmě na bytovou výstavbu a občanskou vybavenost. Oproti jednoplášťovým střechám jsou náročnější na provádění. Tepelná izolace, které je součástí spodního pláště, nemusí být ale provedena z tuhého materiálu (není zatížena).
Obvyklá skladba střechy je:
- Hydroizolační vrstva
- Nosná konstrukce horního pláště ve sklonu
- Větraná vzduchová mezera
- Tepelná izolace (obvykle měkké desky z minerálních vláken, foukaná izolace, mohou být i tuhé desky)
- Parozábrana a případně vzduchotěsnicí vrstva
- Nosná konstrukce spodního pláště
Z hlediska míry větrání platilo v ČSN o navrhování střech, že plocha přiváděcích větracích otvorů má být min. 1/100 plochy střechy, plocha odváděcích otvorů ještě o 10 % větší. Plocha otvorů má být ještě větší při nadměrných délkách vzduchových vrstev. Podrobně lze větrací vrstvu navrhnout speciálním softwarem.
Pro bezvadné fungování střechy by horní plášť měl mít alespoň minimální tepelný odpor, který odpovídá např. dřevěnému bednění nebo silikátové konstrukci. Neodpovídá např. pouhému trapézovému plechu. Požadavek plyne z nebezpečí namrzání horního pláště ze spodu vlivem negativního nočního sálání v mrazivých obdobích.
Požadavek na dokonale těsný spodní plášť má zabránit nekontrolovanému proudění vzduchu a vodní páry do vzduchové vrstvy vlivem netěsností. Množství vodní páry v mezeře je pak násobně větší a dimenze větrání střechy nemusí stačit na její odvedení. Vlhkost pak může na chladných konstrukcích kondenzovat a namrzat, tím snižovat trvanlivost konstrukcí, a později zatékat do interiéru.
Sdílet / hodnotit tento článek