Hromadné prostupy a upevnění technických zařízení na střechách
Na střechách se běžně nacházejí nejrůznější prostupující konstrukce. Prakticky vždy je to větrací potrubí kanalizace a nejrůznější anténní prostupy. Běžně se dnes na střechy upevňují nebo pokládají stojany pro nejrůznější technická zařízení, nejčastěji např. solární panely. Vždy musí být tyto konstrukce provedeny tak, aby bylo možné dokonale detail utěsnit, tedy opracovat hydroizolací, aby hydroizolaci nepoškozovaly a aby šlo kdykoliv v budoucnu u těchto konstrukcí hydroizolaci opravit.
Pro prostupy střešní konstrukcí a nejrůznější stojany, které procházejí hydroizolací, platí, že mají mít jednoduchý pravidelný tvar válce nebo jednoduchého hranolu. Neměly by být provedené z otevřených profilů, např. z úhelníků apod. Dnešní hydroizolační materiály mají sofistikované řešení detailů, ale milimetrová práce s nimi je stále velice obtížná. Ze stejného důvodu by se prostupující konstrukce neměly umisťovat těsně vedle sebe, vždy by mezi nimi měl být dostatečně velký prostor pro opracování hydroizolačním materiálem.
Odpad skrz atiku do svodu po fasádě
Obvyklým řešením odvodnění ploché střechy je do vtoku ústícího do odpadního dešťového potrubí někde uvnitř dispozice objektu. Někdy se lze setkat s řešením spádu celé střechy směrem k jednomu bodu u atiky po obvodu střechy. Voda je pak odváděna prostupem skrz atiku do tzv. kotlíku a dále odpadním plechovým potrubím po fasádě.
Kvalita provedení vtoku na ploché střeše je klíčová, protože se v jeho místě koncentruje veškerá dešťová voda ze střechy. Vtok musí být dokonale vodotěsný. Výrobci tvarovek vtoků nabízejí dnes již dokonalé výrobky s možností napojení všech obvyklých typů hydroizolačních materiálů. Opracování vtoku hydroizolačním materiálem v koutě u atiky je však technologicky náročnější. Dokonale musí být hydroizolačně opracován také samotný prostup atikou a jeho napojení na zmíněný kotlík. Určitě se nedoporučuje tento prostup řešit pouhou klempířskou konstrukcí, musí být proveden spojitou hydroizolací.
Popsané řešení má ještě jedno riziko. Pokud nastane poctivá zima se silnou dlouhodobě trvající sněhovou pokrývkou a obdobím s teplotami pod nulou, funguje taková sněhová pokrývka na střeše jako docela účinná tepelná izolace. To ale znamená, že její spodní povrch, tedy úroveň styku s hydroizolací, může mít již teploty kolem bodu mrazu a sníh tedy může odspodu odtávat. Voda stéká ke vtoku u atiky a skrz atiku do kotlíku.
V těchto místech je však již teplota opět hluboko pod bodem mrazu, voda tedy může opět zamrzat a led může postupně zaplnit celé odpadní potrubí v atice a tím znemožnit odtok vody či způsobit jinou poruchu. Nutno podotknout, že tento problém se spíše týká hůře tepelně izolovaných, tedy starších střech. V dnešní době dosahování minimálních energetických náročností, a tedy masivních tepelných izolací je problém málo pravděpodobný, přesto je dobré na něj upozornit.
Dvouplášťová střecha s lehkým dolním pláštěm prováděným zespodu
Jednou z často používaných konstrukcí střech, a to plochých i šikmých, je použití vazníku, nejčastěji příhradového, kdy se na horní pásnici provádí vrstvy horního pláště včetně hydroizolace, zespodu na dolní pásnici se provádí vrstvy spodního pláště včetně tepelné izolace a parozábrany. Spodní plášť se často montuje až po uzavření střechy horním pláštěm. Parozábrana nejčastěji z tenké fólie se nepokládá na pevnou podložku, ale natahuje se, připevňuje a slepuje na spodním líci záklopu nebo nějakého roštu. Prostor mezi plášti se navrhuje větraný, vzniká tedy dvouplášťová větraná střecha.
Předpokladem pro bezvadné fungování takové střechy je však dokonale vzduchotěsný spodní plášť. Pokud se v něm nachází netěsnost, dochází k proudění vzduchu z interiéru do větrané vzduchové mezery, kde jsou podmínky podobné podmínkám v exteriéru. V zimním období vlhkost v proudícím vzduchu z interiéru v mezeře a na chladných površích kondenzuje, případně namrzá. Při oblevě taje a stéká zpět do interiéru a projevuje se jako zatékání od netěsné hydroizolace. Často jsou obyvatelé domu zmatení, protože zatéká v době, kdy neprší.
Takových případů zná praxe nepřeberné množství. Právě popsaná konstrukce má značné riziko netěsností ve spodním plášti a těchto projevů poruch. Riziko je vyšší oproti konstrukcím, kdy jsou vrstvy pokládány spojitě na souvislou tuhou podkladní konstrukci. Další nevýhodou popsané konstrukce je také nespojitá vrstva tepelné izolace. Je přerušená konstrukcí vazníků.
Sdílet / hodnotit tento článek