Koncem roku byla k vidění v Brně v Uměleckoprůmyslovém muzeu nevšední výstava Paneland, kterou připravila Moravská galerie Brno. Takový malý náhled do „sídlištní“ panelové kultury umocněný všudypřítomným betonovým odlitkem. Vzhledem k tomu, že dnes v panelácích žijí necelé 3 milióny našich obyvatel, je tato tématika pořád velmi živá. Stejně živý je samozřejmě organismus sídliště a jednotlivých jeho částí, až po tu nejmenší jednotku, domácnost obyvatel. Někdo tento počin předešlé éry odsuzuje, někdo jím opovrhuje, někdo je rád, že bydlí, jiný to neřeší, někdo by neměnil. Realita je taková, že zde žijí obyvatelé, vychovávají zde děti, jsou zde zastoupeny všechny věkové skupiny, sociální vrstvy. Tato pestrost je vtěsnána do unifikovaného organismu se všemi pro i proti.
Pro velkou část lidí je to vzpomínka na dětství s nádechem nostalgie, pro jiného realita všedního dne. Nicméně sídliště s betonovo-umakartovou kulturou zde byla a jsou. Je to realita. Výstava viděna tímto prismatem má v sobě jakýsi vnitřní náboj, který vás sem přitáhne jako magnet, navzdory vašemu váhání. Proč váhání? Protože ta věc je stále živá, ať se nám to líbí nebo ne. Je to jakási vzpomínka, sebeironie, postesknutí, možná i výčitky, které nejsou kam směřovat.
Takže pojďme na tu rozporuplnou návštěvu a držme si palce, že neodejdeme smutnější, než jsme přišli.
Panel blues…
Hned u šatny jsem potkal pana architekta Davida Vávru (protagonistu divadla Sklep, průvodce Šumnými městy), který zřejmě nemohl být bez tohoto zážitku. Šatnářka mi zakázala fotit s bleskem, s odvoláním se na požárníky. Možná myslela, že budu mít v ruce bidýlko s magneziovým práškem a zažehnutím si osvítím místo focení. Pochopil jsem, že zde se čas nejenom zastavil, ale pravděpodobně se vrací zpět. Právě jsme se ocitli v polovině 19. století. Ovšem pak zase nejsou na místě paneláky. Vystoupil jsem z časové smyčky a zanechal jsem šatnářku osudu. V hale v přízemí se tyčil model paneláku v podivném úhlu, který trochu připomínal vztyčený ukazováček, tiché memento. Tento socialistický kvazipanelový bratr od Torre pendente - Šikmé věže v Pise, však nebyl z bílého mramoru a nestál na Náměstí zázraků. Vypadal, že asi někdo neprovedl geologický průzkum a podloží se rozhodlo nespolupracovat se stavbou.
Člověk s kamerou a reflektorem vesele překračoval deklarované požární předpisy a snímal roztočený rozhovor. Celá podstata výstavy stála na maketě panelového bytu 3+1, v celé syrovosti předešlých časů. No, předešlých. Někde je to dozajista stále ještě nechtěná realita, diktovaná okolnostmi. Umakartové jádro, laminátová, tendenčně oranžová kuchyňská linka, dveře uvnitř jádra zatarasené nezbytnou Tatramatkou s horním plněním, otočné „neotočné“ umyvadlo, plastová konvička a koš na odpadky, chemlonové dečky na stěnách, žalující artefakty doby. Je pravdou, že to byla součást našeho života, ale trochu tristní, bez jakýchkoliv větších alternativ.
Elegance sama, jako vzpomínka snad, jinak dobré pro pobavení vnoučat. V horních sálech se skrývala torza nábytku, designu doby, fotografie realizací sídlišť, spoje, detaily, typové řady. Stěna z kultovního evergreenu nábytku UNIVERZAL (původně DTD s dýhou, posléze s polepem laminátem). Audiovize dobových střípků, ocelová dětská prolézačka, čalouněná sedačka, svítící piktogramy z podchodů a metra, fotografie a nákresy.
Vše zde bylo sesypáno na hromadu a vzbuzovalo pocit, že došly peníze záhy po startu. Jako nápad obstály snad jen plachty na fasádě a kácející se panelák v centru. Z mého pohledu celá výstava působila neuceleným dojmem. Pokud to měl být psychologický odkaz na tehdejší „řemeslo“ (kdy trvale pružný tmel těsnil průhledy mezi špatně sesazenými panely, šroubky u okenních kliček se „šroubovaly“ úderem zednického kladívka a z trojpokojáku se stal dvojpokoják, protože panel se dveřmi se záhadně prohodil s panelem plným), pak je vše v pořádku. Celkem trefně popisoval takové počínání, nedotažené do konce, můj táta. Říkával tomu „FÓR, PRO FÓR“. Tohle téma ale má a mělo určitě vetší potenciál, na to vsadím sto býků, proti vašemu koženému lasu. Velmi nesourodá vzpomínka namíchaná překotně a bez viditelné koncepce. Pokud ale zadání bylo nekoncepčnost a nedokončenost, pak bylo splněno.
Z mého pohledu byla daleko zajímavější konfrontace neorenesančních nádherně malovaných stropů, sloupů a klenutí, s vystavovaným tématem. Duch doby i místa jasně vítězil nad obsahem výstavy. To se ovšem dalo očekávat. Toto téma uchopit tak, aby vám i po těch letech neběhal mráz po zádech a vaše pocity nebyly smíšené, je velmi obtížné. Tento fenomén doby, až na světlé výjimky, byl více než problematický.
Na rozdíl od různých retro výstav, které mám opravdu rád a často se od nich nemohu odtrhnout, Paneland nesplnil mé očekávání. Je příjemné zakoukat se chvíli do dobových fragmentů, včetně původního řemesla nebo skládat střípky vzpomínek z toho, co nás kdysi obklopovalo. Ale nechat se konfrontovat s celým kontextem doby, zakletým do paneláků, je spíše traumatizující.
Ať nekřivdím autorům, možná, že na tohle „pokoukáníčko“ ještě nenazrál čas, vše je ještě opravdu dost živé. Pokud však tátové chtěli ukázat svým dětem, jak vypadala jejich kuchyň či pokojíček, s čím si hráli a na co se museli koukat, pak stálo za to výstavu navštívit.
Sdílet / hodnotit tento článek