Mistr, který jde vlastní cestou
Pro mnoho komentátorů však představovalo jeho jmenování malou záhadu: bylo těžké dohledat konkrétní realizovaný projekt, prostě nějaký zlomový bod, který by se měl ke jmenování vztahovat. V případě Doshiho je totiž ocenění spjato s „celoživotním dílem“ a přístupem, s jakým zasáhl do vývoje asijské architektury jako takové. Oceněný architekt už oslavil devadesátku, a od padesátých let je činný ve svém oboru. To je spousta tvůrčího času. Nechává za sebou tedy skutečně pozoruhodný soubor projektů, které balancují na hraně „odvozené indické architektury“ s podstatnými rysy modernismu. A jedno mají společné, což zaznívá i ve jmenovací řeči komise: „Jeho architektura je vážná, nikoliv oslnivá, a vždy osobitá. Nepodléhá trendům a módním vlnám, není poplatná době, jen svému účelu.“ A to je možná ten nejpodstatnější důvod, proč si BV Doshi cenu letos zasloužil. Svou práci totiž vždy směřoval přímo k lidem.
Počátek kariéry? Zdobný rukopis
Doshi se narodil v roce 1927 v indickém Puné. Vystudoval vyšší odbornou školu Jamsetjee Jeejebhoy School v Bombaji, zaměřenou na architekturu, ale ve světě se o něm tehdy nevědělo. Výrazně nevynikal nad průměr. I proto překvapuje, že přes tuto nenápadnost skončil mezi lety 1951 až 1955 v Paříži, kde pracoval jako osobní asistent Charles-Édouard Jeannereta, známějšího pod pseudonymem Le Corbusier. Setkání s tímto švýcarským gigantem moderní architektury bylo do značné míry dílem náhody. Mistr si totiž pro pozici svého asistenta nežádal jeho portfolio, nebo ukázky dosavadních projektů. Zajímal se jen o životopis, sepsaný vlastní rukou. Na jeho základě prý odhadoval charakter a potenciál uchazečů. A v Doshim, či spíše zdobnosti jeho rukopisu, se tehdy vyloženě shlédl. Zajímavostí je, že ani jeden tehdy nedisponoval obsáhlejší jazykovou vybaveností, a domlouvali se spolu lámanou angličtinou. Za nedostatek to ale nepovažovali.
CEPT - Soukromá vysoká škola v Ahmedabadu, Indie. Kredit: Laurian Ghinitoiu
Společenský aktivismus je součástí architektury
„Když neznáte jazyk, stává se vaše konverzace vizuálnější a prostorovější,“ komentoval to později Doshi. Není ale pochyb o tom, že neplacená praxe v Paříží silně indického architekta ovlivnila. A jejich vzájemná spolupráce proto pokračuje i v následujících letech, kdy Doshi z Ahmadábádu zakládá své studio environmentálního designu Vastu-Shilpa. Tato architektonická kancelář současně působí i jako nadace, a zasahuje do veřejného dění. Doshi totiž roli „společenského aktivismu“ od své profese nikdy ostře neodděloval. Mimochodem, Vastu Shilpa, je tvůrcem původně neoficiálního seznamu „Mimořádné architektury Ahmedábádu“. Tento seznam se ale brzy stal součástí cestovních průvodců, a za podstatný jej považují i ti, kteří se snaží porozumět kontextu indické městské architektury. Styl a plně souvislá evoluční linka této průběžně aktualizované příručky odráží i metodičnost, s jakou Doshi ke své práce přistupuje.
Rádce, který se rád hádá
Od roku 1955 dohlíží Doshi na Le Corbusierovi realizace v Indii (například budovu Mill´s Owners Association nebo luxusní Villa Shodhan). Dále úzce spolupracuje s dalšími významnými architekty (když Louis Kahn a Anant Raje zpracovávají projekt návrhu ahmadábádského Indického institutu managementu, nechybí u toho ani Doshi). Pořád je ale spíše pomocníkem, asistentem, mužem s inspirací, který stojí v pozadí. Kolegové, a to nejen ti indičtí, jej nazývají „významným činitelem“, osobou, se kterou se vyplatí konzultovat a diskutovat and užitými řešeními. V roce 1958 se stává členem tzv. Grahamovy nadace pro pokročilé studium výtvarných umění, a v roce 1962 nastupuje jako přednášející na indickou Školu architektury. Perličkou je, že si po dvě léta obcházel spolu se studenty jednotlivé přednášky, protože jej zajímalo, jakým způsobem výuka vlastně probíhá.
Interiér a exteriér knihovny IIM. Kredit: Sanyam Bahga
Nadace Vastu-Shilpa mění Asii
I když v následujících letech získává Doshi čestná členství, místa v komisích a radách a přednáší na řadě univerzit, jeho největší aktivitou stále zůstává odborné vedení Vastu-Shilpa. Toto studio totiž začalo produkovat práce, které citlivě reagovaly na nejpalčivější problémy indické (a vlastně i asijské) architektury. Které? Téměř geometrickou řadou narůstající domácí populace, žijící v často katastrofických hygienických podmínkách. Indie se v sedmdesátých letech stále více propadala do kontrastu mezi vznosnými paláci z historických časů a neméně zdobnými budovami korporací, v jejichž těsném sousedství se rozrůstaly chudinské slumy. Doshi si uvědomoval, že Indie nehledá (či spíše nepotřebuje) další úchvatná stavební díla, ale funkční bydlení pro normální lidi. A uvědomoval si i rozměr „odtržení a ztráty kontaktu“, kteří obyvatelé měst v dynamických časech růstu zažívají.
Průkopník bydlení pro chudé
Začal proto věnovat svou energii projektům velkokapacitního, nízko-nákladového bydlení. „Ne vily a paláce pro desítky vyvolených, ale slušné domy a byty pro desetitisíce potřebných,“ se stalo jeho novým heslem. Vycházel přitom z hlubokého porozumění místním klimatickým podmínkám, a do budovaných objektů dokázal začlenit (na svou dobu) netradiční prvky udržitelnosti. Dalo by se říct, že tímto postupem se ostře zařadil mimo kurz doby. Nechtěl vynikat, ale pomáhat. A jeho inovativní práce s praktickým designem skutečně dala solidní zázemí desítkám tisíc indických rodin. Na řadu svých kolegů mohl jistě působit jako kverulant a věčný stěžovatel, ale snažil se je vždy ovlivnit tak, aby jejich projekty více odrážely „indickou identitu“. „Je třeba vycházet z kontextu,“ argumentoval už v šedesátých letech, když směřoval projekt výstavby v Čandígarh. Toto město slouží za hlavní sídlo hned dvou indických zemí (Panžábu a Harijány), a situace s byty pro státní úředníky tu byla kritická.
Objekt Indického Institutu Managementu (IIM) v Bangalúru. Kredit: Nitinku5021a
Mozaika indické vesnice v metropoli
Tady naplno uplatnil svůj zápal pro „nejlepší, ale cenově dostupné“ bydlení. Typické rysy jím navržených obytných bloků? Velmi těsné uličky, minimalizace rozestupů mezi budovami. „Ano, zástavba je velmi nahuštěná, ale tím řešíme problém s nedostatkem stavebního prostoru, a současně tím vytváříme i tkanivo historicky dopovídající indickým městům,“ vysvětloval Doshi. „Potřebujeme architekturu, která odráží společenské zvyklosti a duchovní rozměr našich měst. Navrhovat velkokapacitní bydlení v současnosti neznamená, že se zřekneme tradičního konceptu indického osídlení: je tu vesnické náměstí, je tu tržiště, je tu malé nádvoří mezi domky.“ A tuto pravidelně se opakující mozaiku pak zařazuje do svých projektů. Na první pohled nekomfortní? Zdánlivá stísněnost tu zkracuje lidem vzdálenosti, a zastínění získává na významu v tropickém klimatu indických metropolí.
Univerzitní studium vám porozumění nedá
Doshi neúnavně kritizoval současný stav architektonického vzdělávání, univerzit, na kterých studenti získají titul, ale nikoliv zkušenosti. „Studenti by možná svedli dobrou práci, ale neuvědomují si, že ne každý může operovat s cenou jimi doporučených materiálů. A v ten moment už přestává moderní architektura skutečně sloužit lidem, a je oborem sama pro sebe.“ Školy by podle něj měly mít schopnost naučit, přeučit a zaučit. Nevládnou však ničím z toho. Z hlediska výuky se často trefoval do toho, že přednášející nejsou schopni předat posluchačům komplexní obraz situace: „Studuje se tu samotná kostra bez masa, zajímá je struktura, a nikoliv to, co je skutečně pod kůží.“ A samozřejmě upozorňoval, že řada problémů architektury bude vždy nadčasová. Konkrétně pak optimalizace světelných podmínek a hra světel a stínu. „Světlo ve vás vyvolává pocit, že jste naživu.“
Interiér a exteriér knihovny IIM. Kredit: Sanyam Bahga
Industrialismus, primitivismus, spiritualismus
A v praxi? V roce 1986 se pouští do plánu městské čtvrtě Vidhyadhar Nagar, satelitního městečka Džajpuru. Jeho vize? Ubytování pro 350 000 lidí, kteří žijí v těsném sousedství magických hinduistických chrámů. Poněkud utopický projekt přitom odrážel prvky kosmologie, náboženských tradic, posvátných mandal. Zní to divoce, ale koncept opakovaných přechodů mezi otevřenými prostory náměstí k uzavřeným dvorkům několika domácností vytvářel velmi působivou a přitom praktickou skládanku. Při dispozičních řešeních navíc pracoval s „vnějšími vlivy“, přirozenou klimatizací, profoukáváním vhodně orientovaných ulic (stejně jako orientací ke světovým stranám z hlediska slunečního osvitu), to vše doplněné o klimatické podmínky zlepšující zeleň a vodu. „Jeho práce stojí na ostří nože mezi industrialismem a primitivismem, mezi moderní architekturou a venkovskými formami,“ napíše tehdy historik modernismu, William Curtis.
Model? Bludiště chrámového města
V roce 1989 ohromil (minimálně jihoasijský) svět projektem nízkonákladového bydlení Aranya ve městě Indore. Systém domů a uliček, rozšířený o terasy, vytvořil působivý a přesto příjemný labyrint, který dal místo pro život 80 000 lidem. Působivé přitom bylo, že jeden každý z domů bylo možné individuálně rozšířit a upravovat, a rozhodně tedy nešlo o klasickou uniformní zástavbu. Nebojí se ale ani administrativně-edukačních realizací. Pro Indický institut managementu (konkrétně přímo s pověřením indického premiéra), na kterém spolupracoval už dříve, vypracovává návrh organizace a uspořádání budov pro dvacítku veřejných, autonomních a vzdělávacích institucí. I tato realizace, na které pracoval s přestávkami dvacet let, v sobě nese rysy „bludiště chrámového města“, organizované jsou soubor vzájemně propojených budov a galerií, se vzájemně se překrývajícími zastíněnými zónami.
Interiér a exteriér knihovny IIM. Kredit: Sanyam Bahga
Když je práce životní filozofií
Ano, Doshi byl vždy silně ovlivněn prací Le Corbusiera (ostatně, jeho portrét má dodnes pověšený v kanceláři vedle sochy boha Ganéši), a jeho betonové monumenty nenechají nikoho na pochybách. Tyto robustní formy ale vždy dokázal uchopit tak, aby zrcadlily tradice indické architektury. Dokázal sjednotit téma „prefabrikovaných materiálů“ s lokálním uměním, a své projekty vysvětloval v přímé harmonii s historií, kulturou a regionálními tradicemi, navzdory měnícím se časům v Indii. „Zdá se, že počínaje rokem 1954 jsem vzal za svou úmluvu, dát lidem z nejnižší společenské třídy slušné bydlení. A této své nevyslovené přísaze jsem se vždy snažil být věrný,“ říká Doshi. „Má práce je jen rozšířením mého života a mé filozofie, že architektura nese sny, a je kouzlem tyto sny naplňovat.“
„Za tuto prestižní cenu vděčím svému dávnému guruovi, Le Corbusierovi,“ říká Doshi. „To jeho učení mě přivedlo k otázkám identity, a donutilo mne rozpoznat nový, regionální směr pro vytváření holistických habitatů.“ Tom Pritzker, předseda Hyattovi nadace (která cenu sponzoruje), se ke jmenování vyjádřil: „Doshi vždy dokázal udělat z útulku domov, z bydlení společnost, a z měst magnety příležitostí. Jeho životní práce skutečně podtrhuje poslání naší ceny. Demonstruje umění architektury jako nedocenitelný přínos lidstvu.“
Objekt Indického Institutu Managementu (IIM) v Bangalúru. Kredit: Nitinku5021a
Proč komise Pritzkerovy ceny vybrala právě BV Doshiho?
Porozumění problematice, odpovědnost vůči společnosti, nepopiratelný příspěvek nejen své vlastní zemi a také vysoce kvalitní, autentická architektura. A konkrétně?
„Doshi neustále a neúnavně naplňoval cíle této ceny za architektury. Věnoval se umění architektury po více než šedesát let, a po celou dobu neochvějně demonstroval její přínos lidstvu. Komise nevnímá jen fakt stovky hotových projektů, ale hloubku jejich přínosu pro jeho zemi a společnosti, které sloužil. Vyzvedáváme i jeho působení učitele, který po generace vedl profesionály celého světa napříč jejich kariérou. Doshi po celou dobu pracoval s hlubokým porozuměním a odpovědností, vždy se soustředil na produkci vysoce kvalitní a autentické architektury, a to napříč projekty administrativního, vzdělávacího, kulturního nebo obytného charakteru. Vždy přitom pracoval v měřítcích, které hájili společnost, a přitom dbaly zájmů jednotlivce.“
Cenu si Balkrishna Vithaldas Doshi, jako dvaačtyřicátý laureát v pořadí, převezme 4. dubna v Aga Khan Museum v kanadském Torontu. Jako perličku na závěr pak můžeme považovat, že BV Doshi v letech 2005-2009 sám v komisi pro udělení Pritzkerovy ceny seděl, a doporučoval jiné laureáty.
Sdílet / hodnotit tento článek