Když v roce 1979 zakládali manželé Pritzkerovi, Jay a Cindy (zakladatelé hotelové skupiny Hyatt), toto ocenění, doufali, že budou motivovat generace budoucích architektů k čilé práci v zájmu lidstva. Problém? V průběhu následujících let se výběr laureátů omezil jen na tzv. starchitects, tedy fenomenální architekty vizuálně jistě strhujících projektů. Ty sice posouvají hranice lidských možností, ale o jejich praktickém významu „pro blaho lidstva“ se dá často směle pochybovat. Kritici ocenění také rádi upozorňují na fakt, že prvních dvacet let zůstala (až na dvě japonské výjimky „amerického univerzitního odchovu“, v roce 1987 Kenzó Tange a 1993, Fumihiko Maki) vždy v Evropě nebo Americe. Jako by snad zbytek světa „dobrou architekturu“ neprodukoval.
Ceny, které si rozdávají laureáti navzájem
Nominace je přitom otevřena komukoliv, a tak se ročně před komisí sejde přes pět set jmen architektů z celého světa. Mezinárodní porota složená z architektů, podnikatelů a kritiků a historiků architektury z nich pak určí vítěze v tajném hlasování (které je, jako všechna tajná hlasování, předmětem dalších spekulací). Problematická se stává i účast bývalých laureátů mezi porotou. Velmi dobrým příkladem je i letošní laureát, Balkrishna Doshi, který se na výběru šampionů mezi lety 2005-2009 sám podílel. Nejde o mimořádnost. Od roku 1981 zasedal po čtyři léta v komisi i Philip Johnson (vítěz z roku 1979), Kevin Roche, Fumihiko Maki a dohromady osm let i Frank O. Gehry.
Koleje St. Edward’s University, Austin, Texas. Zdroj: Studio Elemental
Výsledný dojem ale připomínal „klub vyvolených“, který prý vybírá jen další vyvolené. Proč to bolí? Pritzkerova cena je považována (na rozdíl od jiných podobných architektonických ocenění) za „velmi živý koncept“, protože má jako jedna z mála přesah i do života laiků. O držitelích AIA (Americké ceny za architekturu) se zdaleka tak živě ve světových médiích nediskutuje. Bohužel, v posledních letech právě spíše v souvislosti s „krizí identity“ celého ocenění. Dosud totiž byli vyzvedáváni představitelé spíše dvou kategorií: ti, za kterými stály letité zkušenosti a stovky mezinárodně uznávaných projektů (například Frei Otto), potažmo ti, od jejichž práce, byť spíše „teoretického charakteru“ se odrazily celé generace následujících architektů (Zaha Hadid).
Jsou i tací architekti, kteří získali Pritzkerovu cenu, aniž by byli architekty s vysokoškolským titulem. O architektech, kteří změnili svět architektury, ale architekturu nikdy nestudovali si můžete přečíst v jiném článku na ESTAV.cz.
Kancelářská budova Arauco forestry, ve výstavbě, Arauco, Chile. Zdroj: Studio Elemental
Vítězové, o kterých svět neslyšel
V posledních letech se ale sestava mění, a ocenění putuje, často zcela nepředvídatelně, i k architektům, o nichž slušně řečeno ještě před lety slyšet vůbec nebylo. Loni se například prosadilo španělské trio RCR Arquitectes (Rafael Aranda, Carme Pigem a Ramon Vilalta), které bylo pro většinu nečlenů hodnotící komise prakticky neznámé. Ne že by byly špatní, nebo jejich produkce neodpovídala nárokům komise. Je to pravda vůbec poprvé, co se ve jmenování prosadila hned „trojice“ architektů. Dosud bylo pravidlem jen jedno jméno, s čestnou výjimkou partnerů Jacques Herzog & Pierre de Meuron (a později Kazuyo Sejima and Ryue Nishizawa ze studia SANAA), ale to díky předpokladu, že každý ze jmenovaných sám mohl být laureátem.
I letošní vyhlášení přineslo rozpaky: favorizováni byli Kengo Kuma, Ma Yansong a Moše Safdie. Tedy architekti „světové produkce“. Laureátem se přesto stal člověk, BV Doshi, který nerealizoval jediný projekt mimo svou domácí zemi. Zdá se ale, že kritici ocenění nebudou nikdy spokojení. Před rokem 2016 často útočili na fakt, že ceny se dostane v zásadě jen „starým a osvědčeným architektům, kteří za sebou mají desítky oceněných realizací“. Tehdy ale vyhrál čilský Alejandro Aravena, a rázem bylo všechno jinak. Kritika začala útočit na fakt, že Aravena dosud nebyl výrazně hodnocen, a nemá ještě potřebné zkušenosti, které by dostály výjimečnému ocenění. A zmiňovalo se, že podobně jako u Shigeru Ban, že „ještě nedozrál“ do svého vrcholu. Mimochodem, význam Pritzkerovy ceny opakovaně sám Aravena snižoval, alespoň do té doby, než se stal laureátem.
Objekt Indického Institutu Managementu (IIM) v Bangalúru. Kredit: Nitinku5021a
Cena jen pro privilegované muže
A samozřejmě, ve výčtu kritiky nesmí chybět ani zvolání bojovnic za ženskou rovnoprávnost. Ty upozorňují na fakt, že za čtyřicet let existence soutěže byla jedinou oceněnou ženou (v roce 2004) Zaha Hadid. A je pravdou, že z tohoto úhlu pohledu renomé komise Prizkerovy ceny nezlepšila situace, kdy v roce 1991 ocenila Roberta Venturiho (za Palác Iturbide v Mexiko City), a přitom opomenula Denise Scott Brownovou, jeho ženu architektu, se kterou dílo vytvářel. Podobně dopadla i Lu Wenyu, ženu Wang Shu, dalšího „sólo“ oceněného architekta. Navíc zdůvodnění, že jmenován může být jen jeden architekt, se vzhledem k předchozím tvůrčím dvojicím jeví jako liché.
Významným bodem kontroverzí Pritzkerovy ceny je v posledních letech poplatná změna trendu hodnocených projektů. Ano, manžele Pritzekrovi si přáli „posouvat architekturu a lidstvo kupředu“, ale poslední laureáti získávají své ceny za nejrůznější modely sociálního bydlení pro nízkopříjmové nebo vyloučené skupiny. V zásadě se tak z ceny o „prestižních projektech“ stává jen cosi jako „nobelovka za přínos společnosti“. Přestává stranit prominentům, a důraz klade spíše na využitelnost a funkčnost. Nakolik se tato proměna identity ocenění odrazí v dalším směřování celé soutěže, je těžké odhadnout. Stejně jako zůstává ve hvězdách jméno příštího laureáta.
Sdílet / hodnotit tento článek