Od konce II. světové války se Austrálie mění, roste. A výjimkou není ani Sydney, které se má konečně stát metropolí světového formátu. Dezolátní zástavbu námořních doků, skladišť a torzo pevnůstky Fort Macquarie má na reprezentativním výběžku Bennelong Point nahradit nová majestátní stavba, která k městu přitáhne pozornost. Dosud jde vlastně jen o „oprášení“ plánu, který ve čtyřicátých letech minulého století zmínil Eugene Goossens, ředitel státní konzervatoře. Chtěl novou koncertní síň. Jenže skromný nápad už žije vlastním životem, a vize plánovačů brzy zasahují celé území od přístavu, přes okraj obchodního distriktu až po Královskou botanickou zahradu. Bude to velkolepé!
Velmi neformální zadání
Zakázka, která svým významem rozhodně přesahuje úroveň městské rady, a dotýká se i správy celého teritoria Nového Jižního Walesu a centrální vlády Austrálie. A tak později bude domácí politika a rozhodnutí státníků pro celou realizaci zásadní. Dne 13. září roku 1955 je vyhlášena oficiální soutěž návrhů. Kritéria jsou ale zvláštní. Specifikují „velké hlediště“ pro 3000 diváků, menší víceúčelovou poslechovou koncertní síň pro dalších 1200, a nezbytné zázemí pro ansámbl. Budova má být schopna pojmout a realizovat představení hudební, taneční, sborová a operní. To je sice fajn, ale nikdo ze zadavatelů nezmiňuje tři zásadní body, hlavní faktory stavby: Čas, cenu a kvalitu. Australané prostě podcenili sílu zadání.
Zdroj: Fotolia.com - arsdigital
Ze začátku to nevadí, naopak. Výběrová komise se může pochlubit, že na své velmi volně nastavené parametry nalákala 233 různých projektů z 32 zemí. Ale vybrat z nich už si nedokáže. Fádní, příliš okázalé, extrémní, nerealizovatelné. Jistou roli tu sehraje i patriotismus, zadavatelé doufali, že vítězný projekt bude australské provenience. Nestane se tak. Vyřazeny jsou naprosto všechny přijaté projekty. A teprve dodatečně, z třicítky vyřazených v užším zamítnutém výběru, bude spíše vylosován než vybrán projekt Jørna Utzona. Svým způsobem mu pomohla „nekonkrétnost“ jeho projektu. Do soutěže totiž poslal jen skici, črty a dvourozměrné kresby. Vypadaly hezky, ale patrné z nich nebylo mnoho. Prakticky žádný technický detail.
Stavba musí začít co nejdříve!
Komise už ale pod tlakem politiků chtěla mít svého vítěze, a zahájit stavbu, a tak s vyhlášením soutěže návrhů neotálela. Detaily se dořeší cestou. V březnu roku 1958 Utzon dodává „Červenou knihu“, ve které konkretizuje některé části projektu. Dílčí plány, několik profilů a řezů, zprávy od konzultantů. Materiál je ale z technického hlediska naprosto nedostatečný, a každý jiný stavební úřad (než momentálně australský) by jej nejspíš poslal do háje. Z čeho má být vyrobena střecha? Jak bude vypadat podpůrný systém těch obřích skořápek? Jaké je na místě stavby podloží a jaké bude mít stavba základy? O to vše už se má postarat společnost Arup, která bude vystupovat jako dodavatel stavby.
Zdroj: Fotoliam.com - aerometrex
Když do médií unikne ze zákulisí organizátorů neoficiální informace o tom, že stavba bude hotová za čtyři roky (a slavnostní otevření proběhne v roce 1963), schyluje se k malé katastrofě. Celá opera v Sydney totiž stojí doslova na vodě. Neexistuje tu vedoucí stavby, není zvolen manažer projektu, není sestaven itinerář stavebních prací, neproběhl stavební průzkum. Prakticky ani není dořešeno financování, vedené zisky z národní loterie. Utzon na velmi volné bázi komunikuje s představenstvem Arup, a řeší konkrétní problémy teprve, když nastanou. A že jich je.
Staveniště spláchne moře
Na začátku března 1959 se začne se stavbou centrální části pódia, tedy vnitřního objemu stavby. Především proto, že veřejnost začíná mít o celém záměru silné pochyby. Hrozí, že po volbách by mohlo dojít k zmrazení celého projektu. Staví se, ale Utzon stále ještě nedodal kompletní podklady pro stavbu. Je to tedy dost nadivoko. Jak se záhy ukáže, to, že nikdo nepřemýšlel nad možnými komplikacemi při výstavbě na odhaleném pobřeží, bude všechny bolet. Staveniště několikrát zaplaví přívalová voda, odplaví část stavebního materiálu a naruší základy. Nejprve se tedy musí vybudovat ochranný vlnolam. V lednu 1961 je „fáze I.“ 47 týdnů pozadu za plánem. A finální plán konstrukce stále ještě neexistuje. Přesto je měněn.
Zadavatel mění parametry původní zakázky, zvyšuje kapacitu hlediště a operuje s rozšířením o další provozní prostory. Ukazuje se, že stávající základy stavby nejsou schopny unést masiv střešního dómu (ani při současných dispozicích), natož pak při rozšířených. Začíná se tedy prakticky od začátku. Lidem, kteří z pobřeží přihlíží na nepostupující stavbu, slušně řečeno dochází trpělivost. Díky tomu vázne i financování stavby, a dělníci dostávají své výplaty se zpožděním. Australská média mají o čem psát. V rozmezí let 1957-1963 je vypracováno celkem 12 různých studií proveditelnosti střechy Opery, než Utzon konečně přijde s vlastním, třináctým.
Pohotová invence i permanentní nesystematičnost
Architektovi se musí nechat, že řešení konkrétního problému vždy nakonec nalezne. Ale celková nesystematičnost jeho práce je spíš na škodu. Technické řešení ještě neznamená realizovatelnost: polotovary vznikající in-situ nemají patřičnou geometrii, a jsou velmi nákladné. Nakonec se tedy mění dodavatel i technologie výroby žebrování střechy. V květnu roku 1962 se už hovoří o tom, že se stavba nejspíš trochu protáhne. Pravděpodobně o dvě až tři léta. Utzon také konečně stěhuje své studio do Sydney, aby mohl na stavbu dozírat přímo. Dnes už můžeme říct, že raději mohl ušetřit za letenku.
V roce 1965 totiž na Ministerstvo veřejných prací usedá nově zvolený ministr, Robert Askin. Jeden z nejhlasitějších kritiků celého projektu. A jedním z jeho prvních počinů je revize (neexistujících) plánů Opery, nákladů i časového itineráře. Výsledkem je Utzonova rezignace, ke které dojde v roce 1966. Do Austrálie se už nikdy nevrátí, a mezinárodní kritikou proslavenou stavbu bude sledovat už jen v tisku a televizi. Opera roste dál, postupuje se praktičtějším způsobem, ale Utzon přeci jen chybí. Z jeho náčrtů totiž není patrné, jak některé části zamýšlel provést. Chybí jeho „pohotová invence“.
Monument UNESCO, který přišel draho
Jestli ale něco patrné je, tak extrémní nárůst nákladů. V říjnu 1966, kdy je celé dílo hotovo z jedné čtvrtiny, už bylo v nadlimitních 22,9 milionech dolarů. A budoucnost dostavby leží za hranicí očekávaných 102 milionů. Četní kritici přitom cupují Utzonovy črty na kousky. Hlediště o dané kapacitě má „katastrofální akustiku“, reálný provoz je tu odsunut na okraj zájmu a jeho dispozice jsou nevyhovující. Selhává představa o osvětlení scény i zázemí herců. Mění se uspořádání fasády a její prosklení, obložené pódia, pojetí chodeb, výtahů.
Stavba, který měla být hotova v roce 1963 a stát 3,5 milionu liber (cca 7 milionů dolarů) bude dokončena s desetiletým zpožděním a s náklady vysoko nad plánem. Austrálie může slavit, ale za realizací budovy Opery v Sydney se táhne stín extrémně předražené a kontroverzní stavby. Když je budova 28. června roku 2007 vyhlášena Místem světového dědictví a zařazena pod ochrannou známku UNESCO, je Jørn Utzon stále ještě naživu. Stal se tak teprve druhým mužem v historii lidstva, který vytvořil světový monument a dožil se jeho uznání.
Sdílet / hodnotit tento článek