Nenalezl jsem „kešku“, zato jsem objevil nádherné bronzové Hejno, které nenapadlo kolemjdoucí, ale napadlo sochaře Michala Gabriela. A proč nemáme být tak vědečtí? Oni ti havrani asi nebudou moc havrani. Já tam vidím dravce. Ale ono je to vlastně jedno. Jsou krásní.
Nádherné hejno zvané Hejno, je sochařský počin profesora, akademického sochaře Michala Gabriela. Soudobý sochař, vysokoškolský učitel a bývalý děkan Fakulty výtvarných umění VUT v Brně je renomovaný umělec a velmi zajímavý člověk. Mezi jeho významná díla patří výtvarná spolupráce na výzdobě v pavilonu indonéské džungle v ZOO Praha. Je zakládajícím členem skupiny Tvrdohlaví, za svoji tvorbu obdržel cenu Jindřicha Chalupeckého. Jeho tvorba zahrnuje často lidské figury, zvířata, krajiny, stavby, les, jako soubor témat, s nimiž sochař pracuje i v dalších projektech. Jeho tvorba často ukrývá nějaký příběh, tajemství, někdy ironii a názvy děl, jako Pastevci gepardů, Jogínky, Ptačí strom, Ptakočlověk, hovoří za vše.
Jeho dílo vychází z klasické skulptury, vychází z podoby zvířat, lidí, často umocněné mýty, tajemstvím nebo abstrakcí. Se spolužákem, hudebníkem Michalem Žárou se významně angažoval při záchraně huculských koní u nás.
V tomto kontextu už nikoho nepřekvapí Smečka kočkovitých šelem před Trutnovským divadlem, Bronzoví koně v Dejvicích, nádherně monumentální žraloci na výstavě plastik Predátorů v Bechyni nebo zmiňované hejno na Šilingrově náměstí v Brně. Pracuje často s nepravidelně perforovaným povrchem bronzu pomocí zdánlivě cizorodých ořechových skořápek. Není to pravidlem, ale často používá povrch perforovaný, strukturovaný, hrubý. Dohromady s různou patinou, někdy i inverzní, má nepřeberné množství variant, na vyjádření svých představ. Tento způsob se stává pro Michala Gabriela signifikantní. Osobně na mne působí realistické sochy s nereálnou strukturou povrchu stejně tajemně a mysticky, jako nepravidelně „kanelurované“ sochy skvělého Olbrama Zoubka. Nezaměnitelnost je pro umělce určitě skvělou devizou. Michala Gabriela si určitě nespletete.
A to zmiňované Hejno? Je nádherné, má obrovskou dynamiku a opět skrývá tajemství. Obcházíte ho v jakési tiché bázni, váháte, zda neporušíte jejich rituál hašteření, sledujete, kam se který dívá, přemýšlíte, co se stane v příští vteřině, snad neuletí opět ten zajímavý povrch, který zdánlivě nepatří k opeřencům, kterým už prosvítá ohlazený povrch bronzu.
Michal Gabriel sám říká: „Sochy mají být hlazeny.“ Je to takový životní a živočišný protiklad tomu zvěčnělému štěknutí: „Prosím, nesahejte na to!“ Jak se dozvídáme o podstatě věcí kolem nás? Podívejte se na děti, pokud nestrčí věc rovnou do pusy, tak ji alespoň vezmou do ruky. Nota bene ten povrch je tak zajímavý a lákavý, že si na něho stejně sáhnete, i kdyby to bylo stokrát zakázané. Myslíte, že jsem si sáhnul? No jistě, sáhnul…
Na sochách Michala Gabriela je vzrušující ještě jeden moment. Velmi často jsou ve skupině, stádu, smečce, hejnu. Podobně jako ti huculští koníci, které pomáhal zachraňovat. Pokud tahle širší společnost je záměrem, pak je to dobře. Někdy mám pocit, že jedné soše musí být smutno. Jedna socha může být dynamická, ale více soch ve zdánlivém pohybu tu dynamiku jedince nádherně umocní.
Veřejný prostor v Brně byl dlouho opomíjený, jeho architektonicko-výtvarnému řešení se nikdo příliš nevěnoval. Je dobré objevit někde novou instalaci, která vdechne život ohlazenému chodníku, opuštěnému nároží, donutí kolemjdoucí zastavit, někoho potěší, jiného zklame. I když jde často o instalace časově omezené, je to pořád krásné setkání. Tak až půjdete kolem, nebojte se, pohlaďte si vzdorovitou hlavu, hledící na vás z hejna. Snad vám neuletí.
Sdílet / hodnotit tento článek