Papír. Hedvábí. Porcelán. Tři důvody, kvůli kterým se vyplatilo staré říši Středu, tedy pradávné Číně, budovat Velkou zeď. Samozřejmě, seznam dobrých důvodů pro stavbu rozšiřují ještě hordy mongolských nájezdníků; a k velmi ceněným ne-vývozním komoditám se časem přidal ještě střelný prach a čaj. Ale ve své době byla výroba těch třech zmíněných maličkostí státním tajemstvím. A zrovna o porcelán, tedy spíše proto-porcelán, tu půjde. V Ťing-te-čenu, kde poprvé spatřil světlo světa v 7. století před naším letopočtem, teď totiž bojují za zachování tradic původní výroby a odkaz předků. A podstatnou roli v konzervaci tisíciletími prověřené metody tu hraje moderní architektura.
V Číně je to snadné, materiál jim nechybí
Vyrobit porcelán vlastně není těžké. Potřebujete jen kaolin, ideálně takový, co je vysoce prostoupen tzv. coldickým jílem. A také vápenatým alabastrem, křemičitým pískem. Budete potřebovat ostřivo a tavivo. Pak už je to relativně jednoduché. Pokud se tedy nacházíte v Číně, kde jsou kaolíny odpovídajícího složení přímo k dispozici. V Evropě museli nejprve odborníci dlouho bádat nad tím, jak optimální poměr jednotlivých složek vyladit, aby se alespoň částečně přiblížili dokonalosti čínských porcelánových manufaktur. Trvalo jim to necelých 1000 let. Takže se dá říct, že Čína má pořád dost slušný náskok. Minimálně v provincii Fuliang a Ťing-te-čen, které je nazýváno Hlavním městem porcelánu.
Pro milovníky keramiky je návštěva starých kaolínových dolů v Gaolingu podobným zážitkem, jako návštěva chrámu. Je v tom kus kumštu, historie. Tady to totiž všechno vznikalo. A když odtud shlédnete z vrcholu kopců porostlých bambusovým pralesem do údolí, uvidíte ty samé porcelánky, jejichž znaky a insignie zdobily porcelán v 17. nebo klidně i 10. století. Nádhera? Jak se to vezme. Všechno se totiž mění, modernizuje, inovuje a zlepšuje, a proto se v Číně už prakticky nenachází porcelánka, která by se skutečně držela „staré receptury“, původní metodiky výroby. Dílna porcelánky BindDing, stojící ve vesničce Qiancheng, je tak dnes už vlastně poslední. Jak to? Důraz na objem produkce, který podpořily dostupné moderní technologie, setřely z porcelánek Ťing-te-čen původní autentičnost.
Zachovat původnost znamená držet se tradic
Výhřevným palivem je dnes uhlí nebo zemní plyn, a pece se tomu musely svým designem i proporcemi přizpůsobit. Zapracování těchto novinek sice nabízí technicky dokonalejší vypalování, konstantní teplotu během celého procesu a méně nepodařených kousků na konci, ale už to není ona původní výroba, uchovávající odkaz staletí. Čím se topilo dřív? To vám tu poví každý: dřevem červených pryskyřičnatých borovic (borovice Massonova, nebo také taiwanské – to už ale v Číně neříkají). I proto bylo porcelánový boom nerozlučně spjat s rozvojem dřevozpracujícího průmyslu. Dnes už ale mají dodavatelé dřeva smůlu, už jim porcelán na živobytí nevydělává. Jeho výroba jde jinou cestou, a ekonomicky tím trpí region.
Samozřejmě, současně je třeba zmínit, že spalování uhlí a zemního plynu v pecích čínských porcelánek je opatřením, které spíše prospívá stavu životního prostředí. Minimálně, pokud jde o odlesnění a čistotu ovzduší. Jenže ten kompromis je dost jednostranný. Když se změní pec a topivo, mění se i celý postup výroby. A produkt, který se naoko pyšní tisíciletou tradicí, už není historickým originálem. To lidem z malé porcelánky BingDing vadí. Jejich dílna je prý rodinným podnikem posledních 2000 roků (to je samo o sobě příkladem dost extrémní dynastie, pokud tomu číslu uvěříme) a její stávají majitel, sedmdesátiletý Yu Hezhu, by bral jako hřích na předcích, kdyby měl svou práci dělat jinak, než předchozí generace. A proto pořád topí dřevem.
Staří mistři stavitelé? Je jich míň, než mistrů porcelánu
Vytápět typickou „vajíčkovitou“ pec dřevem vyžaduje především schopnost rozpoznat (třeba podle barvy plamenů) jaká teplota uvnitř je. Bez teploměru. Ne každá borovice totiž hoří stejně, a pokud si nechcete zkazit celou várku porcelánu, musíte vědět, kdy přikládat a kdy vyhřívat. Takové starosti v modernizovaných pecích, vytápěných uhlím nebo zemním plynem, nemají. Hezhu se tu správnou metodu naučil od svého otce, který mu své znalosti předal ve svých 83 letech. A na něm nyní je, aby je zase předal třem svým synům, učedníkům. Jenže to má jeden pořádný háček. Coby jeden z posledních pamětníků původního postupu výroby porcelánu už nedisponuje stejně podrobnou historickou znalostí toho, jak takovou původní pec postavit. A ta v BingDing už nutně potřebovala rekonstrukci.
Evoluce k nejnáročnějšímu dílu
Zhruba v tomhle bodě pak do příběhu vstupují architekti ze studia AZL Architects, respektive jeho zakladatel, Zhang Lei. Ne, ani tihle architekti nevěděli, jak se staví originální pec pro výrobu tradičního porcelánu, taková, ve které by se topilo dřevem borovic. Ale s vydatnou pomocí státních archivů, historických ročenek a několika málo pamětníků (byť poslední skutečný stavitel takové pece zemřel v roce 2012) se jim podařilo proces zrekonstruovat. Protože tohle je něco, čemu v AZL rozumí. Lei se posledních deset let soustředil na zdánlivě nenáročné realizace, které ale měly značný přesah ke keramickým materiálům. Projektoval domy z jílu, ze specifických pálených cihel podle zadání. Vlastně, dá se říct, že se k tomuto profesnímu vrcholu v podobě pece historické porcelánky postupně blížil.
Postihnout náročnost jeho práce není snadné. Přeci jen, v Číně není zvykem se moc vyptávat. A vysvětlovat pořád dokola, proč si raději nepostavíte moderní pec, jako všichni ostatní, také není zrovna osvěžující. Dohledatelných technických specifikací je také pomálu: ano, všichni vědí, na jakém principu vypalování funguje. Ale jakou roli při tom hrál tvar, zakřivení, umístění odsávání spalin? „V zásadě na konci toho všeho zjistíte, že neexistuje nic jako předtištěný plán. Že k dispozici nejsou reference o užitém materiálu, pro proces výstavby nebo časy na zatuhnutí, odpočinutí materiálu. Že vlastně neexistuje žádná specifikace nebo dokument, a že celá stavba „vajíčkovité pece“ byla založena pouze na ústně předávaných zkušenostech,“ popisuje Lei. „A to je na tom to fascinující.“
Posedlost historickou přesností
Přirozeně, že dobré architekty jejich práce baví. V tomhle konkrétním případě ale lidé z AZL hovoří až o posedlosti projektem. Jediné, o co se mohli opřít, byla dosud ještě trochu fungující původní pec. Z ní mohli načerpat rámcovou představu o dimenzích. Pak už to bylo o zvědavých otázkách. Odkud asi tak pocházel lupek? A funguje ještě pořád ta cihelna, odkud se bral materiál na opravy?
Architekti do značné míry přebrali úlohu renovačních specialistů, kteří na profilu dvojitě zakřivené pece museli rekonstruovat původní stavební postup. Úprav, respektive oprav, se ale musela dočkat celá budova dílny. I když se to nezdá, i její dimenze (výška stropů, okolní teplota) ovlivňovaly to, jakým způsobem bude pec fungovat.
„Celá rekonstrukce se tedy točila kolem pece, jako jádrového prvku, ale podstatná byla i konfigurace okolí,“ popisuje Lei. „Pro provoz důležitá byla axiální východo-západní symetrie, oblouky pozorovacích os, struktura interiéru stavby přiléhající k peci, přirozené větrání místnosti.“ Pec je zasazena pod úroveň terénu, kolem ní se nachází jednotlivé manipulační terasy a schodiště. Prostor musí odpovídat vysokým nárokům, prakticky každý krok tu něco znamená. Ať už při plnění pece, kalcinaci. Nebo při úpravě leštěním, smaltování, formování a samotného skladování.
Podstatná je kapacita místa: na vypalování může dohlížet jeden jediný člověk, ale v kritický moment plnění či vybírání pece se tu pohybuje třicet lidí. I pro ně bylo zapotřebí vytvořit minimální zázemí, včetně nocležiště a koupelny. To už bylo o poznání méně náročné, než sestavovat starou-novou pec.
Stará pec je jako nová!
Stávající majitel, Yu Hezhu, si je vědom unikátnosti celého zařízení, a proto se rozhodl povýšit svou dílnu na místo otevřené návštěvníkům. Zaměstnanci porcelánky tak budou během své práce sledováni diváky, z balkonového průchodu v úrovni druhého patra. Výhled se tu soustředí na pec, ale průhledy je možné vnímat celý živý prostor, včetně okolí. „Myslím, že to v lidech probudí trochu hrdosti a úcty ke starým řemeslným technikám,“ dodává Lei.
Pec je jako nová, ale funguje stejně dobře, jako ta stará. Dost razantní rekonstrukce se dostalo celému objektu BingDing. Keramické obklady, lemující fasádu budovy, vznikly jako „pokusné“ výpalky během zprovoznění staronové pece. Kompletní rekonstrukce výrobní dílny, která si ale podržela unikátní způsob výroby porcelánu, se prý stane důležitým impulzem pro celou vesnici Qiancheng, pro zdejší obyvatele, cestovní ruch i dřevozpracovatelský průmysl.
Údaje o projektu
| Název projektu: | BingDing |
| Typ projektu: | Rekonstrukce a renovace výrobního prostoru |
| Architektonické studio: | AZL Architects |
| Lokalizace: | Jingdezhen, Jiangxi, Čína |
| Vedoucí projektu: | Zhang Lei |
| Projekční tým: | Zhang Lei, Zhang Xue |
| Klient: | BingDing Wood kiln |
| Zahájení projektové činnosti: | 2017 |
| Rok dokončení (finalizace): | 2019 |
| Počet podlaží: | 2+1 |
| Stavební plocha: | 3300 m2 |
| Plocha podlaží: | 1800 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek