Současně je potřeba vidět, že každý bytový dům má technická omezení, která dokonalou aplikaci uzákoněných pravidel do jisté míry znemožňují. Železobetonový strop nebo dělící příčka prostě nemají dostatečnost schopnost zadržet teplo v místě, kam bylo dodáno, a umožní mu přetéct i do sousedních prostor. Toho se dá při troše „šikovnosti“ dobře využít.
Kvůli tomu je důležité přemýšlet při tvorbě legislativy vždy o několik kroků napřed. Nechovat se jako hráč dámy, ale jako hráč šachů, říkával kdosi, jehož jméno jsem zapomněl. Abychom nedopadli jako soudruzi v Sovětském svazu, když se rozhodli pěstovat v poušti bavlnu. Vedlejším produktem jejich ambiciózního plánu, a jistě ne chtěným, je postupně vysychající Aralské jezero…
Zákonodárci nejspíš o tomto příkladu, kdy se „to nějak vymklo z rukou“, buďto neslyšeli, anebo ho považují za následováníhodný. Sázkou na chimérický efekt měření postupně likvidují dosavadní pozitivní přínosy automatické výkonové regulace. Ba co víc. Podlamují tím zásady slušného chování v bytových domech. A jejich práce už nese první ovoce. Podařilo se jim rozštěpit dosavadní jednotnou frontu obyvatel bytovek a postavili je proti sobě. Rozpoutali boj o teplo…
Komu ku prospěchu?
Žádné teplo se neušetřilo. Stačí porovnat data před teploměřičskou revolucí a po ní. A neopomenout při tom zohlednit míru zateplení domů a příslušné klimatické podmínky tehdy a teď. Nicméně někteří lidé nyní platí za teplo méně než v minulosti a druzí zase víc. Úředník vám vysvětlí, že je to tím, že jeden se chová úsporně a další plýtvá.
Ale chcete tedy tvrdit, že spuštěním měření se jedna část obyvatelstva lusknutím prstů uvědomila, zatímco druhá se náhle utrhla ze řetězu a začala teplo vypouštět okny ven? Jak jinak si tedy vysvětlit, že celková spotřeba se prakticky nemění, určitě neklesá, spíš roste?
Stačí porovnat energetické náročnosti jednotlivých místností v domě s výsledky rozúčtování tepla. Okamžitě vás musí trknout, že zde není něco v pořádku.
Žábou na prameni jsou korekce podle polohy, konkrétně empirické polohové koeficienty. Ty mají za úkol zajistit rovné podmínky, opak je však pravdou. Chyby přitom nejsou malé, což na objektu, u kterého byly původní empirické koeficienty vyměněny za bilanční, dokumentuje tato srovnávací studie.
Když se zamyslíte nad významem slov „srovnatelně velké místnosti vytápěné na srovnatelnou úroveň musí mít srovnatelné náklady“, poznáte, že se tím neříká nic jiného, než že náklady na vytápění každého metru čtverečního podlahové plochy musí být srovnatelné.
A není to tedy náhodou rozúčtování podle podlahové plochy, jako za stara? Ovšemže, jak jinak. Jen ty výsledky najednou nějak nehrají…
Rozúčtování podle podlahové plochy leckteří považují za přežitek socialismu (???). Tak se jim nabídlo to samé, ale jinak naformulované. Je to sice dražší, ale zato daleko nepřesnější, dalo by se říct.
Neuvážený krok plodí fatální následky
Radiátory, jak známo dodávají teplo podle aktuální tepelné bilance. Ta se místnost od místnosti liší, a proto se náměry indikátorů musí upravit, aby se zohlednila měrná energetická náročnost každé z nich. To je daň za to, že někomu nevonělo rozúčtování podle podlahové plochy.
Jestliže umíte měrnou energetickou náročnost přesně spočítat, vytvoříte bilanční podlahové koeficienty a vše funguje, jak má. Pokud si s ní ale nelámete hlavu a místnostem přisoudíte korekce, jejichž jediným pozitivem je, že jsou dobře zapamatovatelné (1,0; 0,5;…), pak někoho v domě prostě okrádáte. To je první problém.
Jakmile lidem řeknete, že ušetří zavíráním radiátorů, tak je jisté, že si doporučení vezmou k srdci. Že to ale zvedne účet sousedovi, kterému nevytápěný byt vysává teplo přes dělící konstrukci, o tom už příznivci úspor mlčí. Zavřené radiátory v jednom bytě se na spotřebě domu prakticky neprojeví, celková tepelná ztráta bude stále téměř stejná. Změní se jen podíly jednotlivých partají na dodávce tepla. O co jeden odebere méně, o to více spotřebují jeho sousedé. Lidé se začali okrádat navzájem. To je druhý problém.
Když se člověk ozve, že není normální, aby měl najednou násobně vyšší spotřebu než před instalací indikátorů, dozví se něco ve smyslu: Přetápíte anebo nadměrně větráte, musíte mít větší náměry. My, co se chováme zodpovědně, máme náměry v pořádku.
Ale pozor, ze spotřeby tepla se dá odvodit i přibližná vnitřní teplota. Že je možné, aby v jednom bytě byla po celou zimu teplota 30 °C a bezprostřední soused měl naopak jen 15 °C, na to zapomeňte. Brání tomu v první řadě technologické možnosti ústředního vytápění (není k dispozici výkon na udržení takové teploty) a pak konstrukční provedení domu (tak nízkou průměrnou teplotu nemá díky vnitřním tepelným tokům ani nevytápěné schodiště). Navíc pro trvalé udržení takto vysokého teplotního spádu by dělící stěna nesměla být betonová, ale z polyuretanu…
Morální rovina rozúčtování tepla
Zásadním problémem je jednoznačně metodika rozúčtování.
Vše se odvíjí od vyhlášky z dílny MMR. Ta obsahuje tolik chyb, že je zarážející, jak smířlivě ji odborná veřejnost přijala. Ale kdo je tady odborná veřejnost? Je to asociace ARTAV sdružující rozúčtovací firmy? Její zástupci se na novele vyhlášky podíleli a své členy evidentně utvrzují v tom, že se jedná o bezvadný materiál. Pakliže zástupci asociace chyby nevidí, vyvolává to nejistotu ohledně jejich odbornosti. Jestli je ale vidí a mlčí o nich, pak už je to podle mého názoru za hranou etiky.
Dalším článkem problému jsou sami rozúčtovatelé. Ti vadnou metodiku používají, tudíž jsou za její negativní dopady na část obyvatel bytových domů zodpovědní. Na jejich obhajobu lze uvést, že když vám postup posvětí ministerstvo a profesní asociace, můžete oprávněně nabýt dojmu, že postupujete správně. Jakmile ovšem přicházejí indicie, že leccos není v pořádku, je otrocké lpění na chybném postupu neomluvitelné a opět nemorální.
Dílčí zodpovědnost leží rovněž na majitelích objektů. Ti získávají podněty a stížnosti od obyvatel domů a měli by v odůvodněných případech požadovat prověření správnosti koeficientů. Kdo jiný, než vedení bytového družstva nebo SVJ, by měl mít větší zájem na tom, aby nájemníci nebo spoluvlastníci měli rovné podmínky při rozúčtování nákladů. Pokud tak nečiní, zpronevěřují se svému poslání.
Jak je vidět, o máslo na hlavách není nouze…
Je snad etickému chování v bytových domech odzvoněno?
Věřím, že ne. Pouze mám pochybnosti o prvním článku výše popsaného řetězu. Rád bych konstatoval, že ARTAV trpí syndromem „dobrovolného hasiče“, který aby měl dostatek příležitostí prokázat svoji potřebnost, požáry sám zakládá. To ale nebude jejich případ. U nich bohužel pozoruji nekonečné uspokojení z dobře odvedené práce.
Vše tedy bezpochyby leží na bedrech majitelů a odpovědných firem z klastru rozúčtovatelů. V případě majitelů jde ovšem o nezáviděníhodnou roli. Vedle lidí poškozených musí totiž v každém domě existovat skupina těch, kteří na současném dění vydělávají. Nehledejte za touto informací snahu o jejich obviňování, většina o výši svého zvýhodnění nemá ani potuchy. Jde o konstatování stavu. Těmto lidem ovšem musíte sdělit, že jim náklady stoupnou, což jistě neuslyší rádi.
Mimochodem je těžko představitelné, že by se v SVJ o tomto bodu mělo hlasovat poté, co vedení zveřejní míru chybovosti u jednotlivých bytů. Podíl „tepelných donorů a akceptorů“ bude mezi obyvateli zhruba 50 na 50 a ne každý se dobrovolně smíří s ukončením stavu, který mu hraje do karet…
Jedná se o skutečný prubířský kámen morálních kvalit. Majitelé domů tento problém nezpůsobili, ale podle všeho ho budou muset vyřešit. Ti, co slízli smetanu, se už jen klepou, aby někoho nenapadlo vyčíslit dosavadní škody.
Sdílet / hodnotit tento článek