Netuším, jaké procento obyvatelstva si tuto otázku někdy položilo, ale troufám si tvrdit, že většina nebude váhat s odpovědí: „Samo sebou, kvůli čemu jinému bychom je na radiátorech měli.“ Tím v žádném případě nevylučuji existenci poučených, kteří dobře vědí, že termostatický ventil má zcela jiný účel. Ale potkávám jich stále málo. Příliš málo na to, kolik energie odborníci topenáři věnují vyvracení této hluboce zakořeněné pověry.
Záměna příčiny a následku. K čemu je ventil?
Vítr vzniká tak, že stromy mávají větvemi. Dedukce předškoláka, která vykouzlí úsměv na tváři dospělého. „I ty hlupáčku, je to naopak“, praví matka, a pohladí dítko láskyplně po vláskách. „To vítr způsobuje, že se větve pohupují.“ Při pomyšlení, jak je venku sychravo, jí přeběhne mráz po zádech. „Uděláme si tady pěkně útulno, ano?“ Sebere se a na chytré digitální hlavici nastaví 25 °C.
Co se poté stane s úrovní vnitřní teploty, je velká neznámá. Je pravděpodobné, že stoupne, ale o kolik, to záleží na několika dalších faktorech. Volba číslice 25 na termostatu totiž neznamená příkaz „zařiď v místnosti teplotu 25 °C“, ale „udržuj teplotu 25 °C“. A to je obrovský rozdíl. Chyba není primárně v hlavici. Nepochopení principu regulace ze strany obsluhy je hlavní příčinou, proč je zadaný úkol těžko splnitelný!
Pokud se teď někdo cítí zaskočen, tak malá nápověda. První varianta spadá do kategorie „stromy dělají vítr“, kdežto ta druhá je ekvivalentem opačné logiky, „vítr ohýbá stromy“. Jen ten rozdíl není na první pohled tak do očí bijící. Představa, že termostatický ventil má nějakou řídicí roli, je všeobecně oblíbeným omylem. Realita je ale jiná. To vnitřní teplota řídí ventil, ne naopak.
Jde o jeden z mnoha příkladů fatální záměny příčiny a následku. Pro všechny nevěřící Tomáše se to pokusím v následujících odstavcích srozumitelně objasnit.
Vnitřní teplota a jak jí vnímáme
Teplotu jsme si zvykli vnímat jako klíčový ukazatel stavu vnitřního prostředí. Optimální teploty místností v závislosti na jejich funkci proto určuje závazný předpis. Přiřazení odpovídajících teplot jednotlivým místnostem je zpravidla to, čím projektant vytápění při návrhu otopné soustavy začíná. A pokud parametry vnitřního mikroklimatu na základě subjektivního vnímání vybočí z očekávaného rozsahu, k teploměru pravděpodobně povedou uživatelovy první kroky.
Dva pohledy na jednu věc. Projektant vs. uživatel. Kdo má pravdu?
Z uvedeného je zřejmé, že vnitřní teplota má trochu jiný význam pro člověka, který vytápění navrhuje, než pro člověka, který vytápěný objekt obývá. A právě proto se topenáři a uživatelé dostávají do sporu ohledně správného výkladu funkce vnitřní teploty.
Pohled projektanta
Úroveň vnitřní teploty nám dává informaci o stavu tepelné bilance ve vytápěné místnosti. Jestliže teplota odpovídá projektu, je tepelná bilance vyrovnaná. Jinými slovy množství tepla, které z místnosti odchází, odpovídá množství tepla, jež do místnosti vstupuje. Je-li teplota nízká, říká nám to, že máme deficit na straně dodávky. Naproti tomu vyšší teplota signalizuje přebytek dodávaného tepla.
Vnitřní teplota představuje pomyslný projektem stanovený etalon, prostřednictvím kterého se reguluje výkon otopné soustavy, aby fungovala efektivně. A etalony jsou od toho, aby trvale uchovávaly dané parametry. Nikoliv aby měly plovoucí hodnotu, která se mění podle aktuální nálady.
Zdroj: Fotolia.com - ddrockstar
Na projektem stanovené vnitřní teploty místností byla vyprojektována otopná soustava. Těmto teplotám odpovídá nastavení všech regulačních prvků. Pouze při těchto teplotách bude výkonová regulace plnit bezvadně svoji funkci. A jedině fungující regulace zamezí plýtvání energií a ušetří lidem spoustu peněz.
Pohled uživatele
Optimální úroveň vnitřní teploty je zcela individuální. Nejenže co člověk, to jiná hladina, dokonce u každého jedince dochází v čase k různým výkyvům při hodnocení kvality vnitřního prostředí. V jednu chvíli se spokojí s 18 °C, vzápětí preferuje 22 °C a občas by nepohrdl ani 26 °C.
Vnitřní teplota coby kulisa pro různé činnosti, různé nálady a různé zdravotní stavy. Když mám pocit chladu, je logické si přitopit. Naopak je nesmysl topit v noci, když při nižších teplotách se lépe spí. Anebo když jsou všichni členové rodiny půl dne v práci a ve škole. To bychom museli být na hlavu padlí, kdybychom před odchodem všechny radiátory nezavřeli.
Že existují nějaká pravidla pro provozování soustav ústředního vytápění? Že v nich je pevně stanovená vnitřní teplota a připouští se pouze její noční útlum? V krajním případně, a to při shodě všech obyvatel domu, její jednorázová úprava bez jakékoliv možnosti individualizace? Tak to musel vymyslet někdo, kdo v životě nebydlel v bytovém domě. Topení není od toho, aby se mu obyvatelé přizpůsobovali, ale aby se přizpůsobilo jim.
Kdo je rozsoudí?
Je zřejmé, že názorová shoda obou zainteresovaných stran je v nedohlednu. Jediný, kdo by spor ohledně vnitřní teploty dokázal rozseknout, je tvůrce legislativy. Ministerstvo průmyslu a obchodu nebo jeho podřízený orgán Státní energetická inspekce. Jedni vyhlášku ustanovující pravidla provozu ústředního vytápění vytvořili a druzí mají její dodržování kontrolovat a vymáhat.
Jedni i druzí nejspíš mají jiné věci na práci, než aby se zajímali o problém, který se dotýká zhruba poloviny národa. A mimochodem problém, kvůli kterému není Česko schopno plnit závazek zvýšit energetickou účinnost v oblasti vytápění bytových domů. Místo toho, aby zmíněné úřady vystupovaly coby lídr energetických úspor, obsadily se do role mrtvého brouka, ve které úspěšně alternují.
Zdroj: Fotolia.com - -ozgur-guvenc
Kombinovaná výkonová regulace vytápění
Na tomto místě je dobré si připomenout, že tepelnou bilanci vytápěné místnosti tvoří tepelné ztráty, tepelné zisky a teplo dodávané otopnou soustavou. Výkon otopné soustavy se v čase musí neustále přizpůsobovat aktuální výši tepelných ztrát a působících tepelných zisků. Zajišťuje to kombinovaná výkonová regulace.
Její kvalitativní složka, ekvitermní regulace, řídí teplotu topné vody tak, aby radiátory dodávaly právě tolik tepla, kolik by bylo potřeba na pokrytí veškerých tepelných ztrát. K porušování tohoto rovnovážného stavu ovšem přispívají tepelné zisky. Jejich působením se tepelná bilance dostává do plusu a vnitřní teplota v důsledku přebytečného tepla stoupá. Na to reaguje kvantitativní složka regulace, termostatický ventil s hlavicí.
Smyslem TRV je řídit průtok topné vody tělesem. Omezením nebo zvýšením průtoku upravovat výkon radiátoru, aby dodával právě tolik tepla, kolik zrovna v tepelné bilanci schází. A jak bylo zmíněno výše, deficit nebo přebytek výkonu se pozná podle změny vnitřní teploty. Proto je termostatický ventil osazen hlavicí s teplotním čidlem, která zajišťuje odpovídající reakci ventilu na aktuální směr výchylky.
Tak řídí termostatický ventil teplotu či neřídí?
Samozřejmě, že neřídí. Ani nemůže. Vždyť má vliv pouze na jedinou složku tepelné bilance, na otopnou soustavu. Jak tepelné ztráty, tak všechny typy tepelných zisků působí zcela autonomně a žádným ventilem je nedokážete ovlivnit. A v celkové bilanci mají tyto položky dominantní postavení.
Představte si situaci, kdy v přechodném období se stabilně plusovými venkovními teplotami začne do oken intenzivně svítit sluníčko. Navzdory zavřenému radiátoru vám teplota v místnosti vystoupá i o několik stupňů. Zkuste za tohoto stavu ventilu poručit, ať sníží teplotu na 18 °C. Vysmál by se vám, kdyby to uměl.
Zdroj: Fotolia.com - vidoque_stock
Komentář odborníka na vytápění z redakce TZB-info Josefa Hodbodě
Termostatický ventil je určen k tomu, aby pomáhal udržovat požadovanou teplotu vzduchu v místnosti, která je vytápěna. Za prvé opakuji slovo „pomáhal“, neboť základní nastavení a regulace vytápění má být provedena jinak, nejčastěji na zdroji tepla, kterým může být kotel, tepelné čerpadlo, domovní předávací stanice tepla aj. podle konkrétní situace v rodinném domě, bytovém objektu aj.
A za druhé opakuji sousloví „která je vytápěna“, a to znamená, že pokud by místnost aktuálně nebyla vytápěna, tak by v ní teplota vzduchu poklesla nepříjemně nízko. Termostatický ventil měl původně vyrovnávat jen menší rozdíly mezi potřebou tepla, které vznikají tím, že se například začne připravovat pokrm. S použitím sporáku, trouby atp. je spojen vznik tepla, které neohřeje jen pokrm, ale uniká i do místnosti a v ní by se tak bez jakékoliv regulace vytápění nepřijatelně zvyšovala teplota vzduchu. Podobně se projeví osvícení místnosti Sluncem, zvýšený počet přítomných osob aj. Takže když k tomu dojde, má termostatický ventil začít přivírat průtok otopné vody do těles a tím začít omezovat dodávku tepla z vytápění. Jde tedy o drobné úpravy dodávky tepla do místností. Aby toto mohl termostatický ventil optimálně dělat, tak to znamená, že když je místnost bez vaření, bez přímého svitu slunce atp. a teplota vzduchu tak akorát, tak by měl být v podstatě plně otevřený.
Uživatel nezná souvislosti
V praxi tomu tak však vinou návrhu vytápění často není. Termostatické ventily jsou i při teplotě vzduchu v místnosti okolo 21 °C již z části zavřeny, případně po delší dobu zavírány. Jenže běžný uživatel to nijak nevidí, nemůže to zjistit.
On vidí jen hlavici ventilu, na ní eventuálně nějakou číselnou nebo grafickou stupnici a stupeň, který si sám zvolil. A neví, že mezi nastavením hlavice a aktuálním stavem otevření-zavření ventilu není mechanicky přímá, pevná vazba. A pokud správně nefunguje již zmíněná základní regulace, nemůže termostatický ventil plnit svoji úlohu, protože je po většinu času vlastně vyřazen ze svého optimálního provozu.
Točiti ventilem je jako vrtěti psem
Aby problém nebyl tak jednoduchý, tak se u řady lidí vžilo každodenní používání termostatického ventilu jako uzavíracího, když opouští svůj domov. Toto použití termostatického ventilu však klade na otopnou soustavu zvýšené požadavky a bez skutečně odborného a komplexního řešení vyvolává různé problémy, i hlukové efekty a mimo jiné, zpravidla i zvyšuje měrnou cenu tepla. A na závěr, samozřejmě že od termostatického ventilu nelze chtít, aby zajistil snížení teploty vzduchu v místnosti, jak to činí klimatizace.
Sdílet / hodnotit tento článek