Sakrální stavby v období socialismu
Sakrální stavby byly po mnoho let logickým centrem sídel a prostorem pro setkávání lidí z blízkého i širšího okolí. Ještě před druhou světovou válkou hojně vznikaly nové kostely.
Stavební útlum během 2. sv. války a nástup totality v roce 1948 do výstavby sakrálních staveb tvrdě zasáhl. K výstavbě nových církevních staveb takřka nedocházelo a do stávajících staveb nebylo investováno, takže postupně chátraly. Mnohý církevní majetek zestátněný v 50. letech byl využíván k jiným než duchovním účelům. Nejlépe využitelné byly z tohoto pohledu kláštery či fary, ze kterých se stávaly vojenské ubikace nebo dokonce zemědělské stavby. Toto nešetrné zacházení mnohdy vedlo ke stavu, kdy bylo nutné budovu strnout.
Těžištěm stavební činnosti se v té době stala rozsáhlá panelová sídliště, která reagovala na tehdejší bytovou krizi. Ta měla dle tehdejšího Ministerstva výstavby a techniky ČSR splňovat předepsaný rozsah občanské vybavenosti, jejíž součástí ovšem nebyly církevní stavby. Potřeba duchovního života se tak stala druhořadou.
Dnešní význam sakrálních staveb
Po roce 1989 se začala činnost církve postupně obnovovat. Bylo potřeba hledat cesty, jak ji nově vnést do míst s velkým množstvím obyvatel, kde ovšem nikdy nebyla, tedy na rozlehlá sídliště. Smyslem bylo vytvořit místo otevřené všem lidem, kteří se zde mohou setkávat i za jinými účely než pouze duchovními. Proto tato doba dala vzniknout novému typu církevní stavby, pastorační a komunitní centrum.
Kombinace více funkcí umožňuje širší využití objektu a nabízí nějaký typ vyžití všem a bez rozdílů. Stává se tak opravdovým centrem společenského dění sídliště, ne jen svatostánkem pro méně početnou skupinu věřících. Autorka Vítězslava Rothbauerová je přesvědčena, že sakrální stavba tak má v 21. století stále své místo, nicméně v trochu obměněné formě.
Z tohoto důvodu bylo zvoleno jako řešení komunitní centrum kombinující několik funkcí, ačkoliv Římskokatolická církev, zadavatel, uvažovala na Jižní Město i stavbu samotného kostela v kombinaci s budovou fary. První studie vznikly v roce 2002, v letech 2004 až 2007 proběhla realizace I. etapy výstavby. Stavba byla vysvěcena kardinálem Vlkem 26. 5. 2007.
Budova centra
Pro stavbu církevního charakteru je velmi důležité vhodné umístění, které musí umožňovat snadnou pěší orientaci, bezbariérový přístup a podtrhovat důstojnost stavby. Dům je tak solitérní stavbou v parku, která nechce a ani nemůže dominovat okolní panelové výstavbě výškou či objemem, ale své postavení si zajišťuje svým výrazem a jedinečným programem.
Ten je soustředěn do kruhového půdorysu o průměru 50 m, který je tak nejen kontrastním prvkem k okolní panelové zástavbě, ale zároveň symbolizuje jednotu, rovnoměrnost a spravedlnost Boha. Tento kruhový princip je umocněn kaplí, neměnným liturgickým prostorem, jejíž válcová hmota vystupuje nad nejvyšší úroveň stavby. Důstojnost dále dodává výškové odsazení přízemí oproti okolnímu terénu, díky čemuž mimo jiné vznikl v suterénu prostor pro parkovací stání. Výškovou dominantou a orientačním bodem je samostatná zvonice tvořena dvěma pilíři.
14 posuvných panelů s vyobrazením křížové cesty odděluje kapli od sálu.
Do kruhového půdorysu je vložen pravoúhlý dispoziční systém, který v sobě obsahuje byt pro správce, hostinské pokoje, klubovny, kavárnu a především víceúčelový sál s podiem, který pojme až 330 návštěvníků. Vnitřní provozy nicméně neodpovídají původním představám, neboť byla stavba po I. etapě přerušena. Chybějící hmota na severní straně tak může vytvářet zdánlivou disproporci, nicméně terasa, která je pozůstatkem zamýšleného doplnění stavby, si své využití také najde, jak autorka s úsměvem a nadhledem dodává.
Jednotlivé prostory lze podle potřeby zpřístupnit odděleně či dohromady. Centrální kaple s kapacitou 75 návštěvníků a hlavní sál pro 330 návštěvníků je oddělen 14 mobilními dřevěnými panely s vyobrazením křížové cesty od malíře Pavla Šlégla. Panely jsou ve výšce 5 m zavěšeny na kolejnicích a tento důmyslný systém s nimi umožňuje posouvat. Pokud je potřeba propojit prostory kaple a sálu, jsou panely „rozvezeny“ po obvodu sálu a vznikne tak prostor pro takřka 400 návštěvníků. Místa k sezení jsou v sále taktéž mobilní, což umožňuje další variabilitu a využití pro širokou škálu příležitostí.
Interiér je odrazem hmoty stavby, je modelován stěnami a různou intenzitou světla. To je přiváděno především otevřenými atrii, stropními světlíky a čtyřmi řadami bočních oken. Kromě vyobrazení křížové cesty je dominantou centrální kaple zavěšená socha Ježíše Krista a Matky Terezy. Kristus v tomto případě není ukřižován, ale rozpaženýma rukama zve věřící k sobě. Presbytář s centrálním oltářem, ambonem, svatostánkem a sedem jsou dle liturgických požadavků vyvýšeny a umístěny uprostřed kaple pro dobrou viditelnost věřících. Výtvarné zpracování tohoto celku vytvořil sochař Daniel Trubač. Bustu Panny Marie, která doplňuje interiér kaple, vytvořil prof. Stanislav Hanzík, stejně jako sochu Krista.
Základním konstrukčním řešením je monolitický betonový skelet na vrtaných pilotách. Monolitický strop prolomený dvěma klínovými světlíky dosedá na betonové trámy uložená na obvodových stěnách lodi. Betonovému stropu kaple dominuje čtveřice diagonálních trámů a centrální světlík – svorník.
Komunitní centrum Matky Terezy je prostá stavba na pohled, ale velkorysá svým programem. Je jednou z prvních staveb svého typu v prostředí, kde církevní stavba nikdy nebyla uvažována. Centrum formuje a obnovuje kontakt mezi lidmi v prostředí vysoké koncentrace obyvatel bez existence původních sousedských vztahů a pro svou multifunkčnost se těší velké oblibě místních, nejen jako církevní stavba, ale především jako centrum kulturního dění.
Sdílet / hodnotit tento článek